Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo Nakladatelství politické literatury v Praze roku 1963. Počet stran: 88.

O DÍLE:

Solženicyn knihu napsal v roce 1959, původně pod názvem Šč-854 (Jeden den jednoho mukla). V Rusku byla poprvé vydána o tři roky později v upravené verzi, v přesném znění vyšla až roku 1973 ve Francii. Toto dílo bylo jedním z hlavních důvodů k udělení Nobelovy ceny.

Ačkoli se autor zaměřoval především na popis života vězňů, nevynechává ve svém líčení ani povinnosti dozorců, které nejsou v některých případech o moc příjemnější než Šuchovovy (celý den stojí v mrazu na věžích), a projevuje s nimi částečný soucit. Možná důležitější než vlastní popis chodu tábora je charakteristika jednotlivých postav, která ukazuje pestrou škálu lidských osobností a jejich reakci na místní krutý režim. Působivost díla spočívá velkou měrou ve způsobu, jakým hlavní protagonista sděluje své zážitky - ačkoli je z objektivního pohledu zcela neprávem utlačován a šikanován, nevyskytuje se v novele mnoho náznaků jakýchkoli stížností. Solženicyn tak ukazuje, jakým hrozným podmínkám může člověk přivyknout, když je mu znemožněn styk s normálním světem.

HLAVNÍ POSTAVY:

Ivan Děnisovič Šuchov - hlavní protagonista, který čtenáře provází táborovým životem; nemá žádné zvláštní postavení; v různých táborech strávil již bezmála deset let, ale i přesto si, na rozdíl od jiných vězňů, zachoval pracovitost a smysl pro čestnost
Andrej Prokofjevič Ťurin - vůdce Šuchovovy skupiny, tzv. parťák; podobně jako Šuchov strávil v táborech nucených prací již mnoho let, vyzná se dobře v místních poměrech; ze všech zmíněných postav si udržuje největší morální kredit - shání pro svou partu nejlepší práci a vybavení, je ochoten bránit každého jejího jednotlivého člena
Aljoša - jako baptista nemá velkou šanci se z tábora kdy dostat, ale víra mu poskytuje naději; v táborové ubytovně má ukrytou Bibli, ze které si denně čte
Feťukov - příklad člověka, kterého tábory připravili o veškerou budoucnost; žebrá, ostatní vězni ho nemají v oblibě; Šuchov mu předpověděl krátkou budoucnost

OBSAH:

Jak již název napovídá, veškerý děj je zaměřen na jeden prostý den I. D. Šuchova v táboře nucených prací na Sibiři. Ivan se po probuzení necítí dobře a zvažuje, že se "hodí marod", avšak nevolnost nakonec překonává a nastupuje do práce. Během toho seznamuje čtenáře s chodem tábora. Popisuje využívání vězňů dozorci, když je sám za pozdní vstávání donucen čistit podlahu v domě dozorců. Pokračuje líčením shonu na snídani, kde se všichni vězni úporně snaží získat každé sousto navíc, zatímco kuchaři a jejich pomocníci si zcela bez pocitu viny berou z jejich porcí. Nedílnou součástí táborového života jsou neustálé prohlídky, prováděné v třicetistupňovém mrazu. Nesnáze na stavbě pomáhá Šuchovovi překonat hlavně parťák Ťurin, jehož autorita pomůže zažehnat problémy s kradením materiálu. Na konci dne si Ivan navzdory vyčerpání na nic nestěžuje, je se svým snažením spokojen a očekává další den.

KOMPOZICE:

Jeden den Ivana Děnisoviče je novela s jedinou dějovou linií vyprávěnou chronologicky. Jedinou odbočkou je Šuchovovo přemítání o životě předtím, než byl zajat. Děj nijak výrazně negraduje, pouze ve smyslu postupujícího dne. Na dílo lze pohlížet jako na soubor jednotlivých zážitků, které jsou pouze chronologicky seřazeny - teoreticky by se mohly odehrát v kterýkoli jiný den.

JAZYK:

Hlavním cílem díla je autentičnost - autor však přesto zvolil er-formu, neboť sám Gulag zažil. Vězeňský slang je použit i v pásmu řeči vypravěče (fešácká korekce; stěnicemi prolezlé dvojáky), promluvy postav jsou navíc psány nespisovným jazykem, nikoli však vulgárním. Často není zřejmé, zda se jedná o Šuchovův vnitřní monolog, nebo o autorův popis (první odstavec ukázky). Vyprávění je živé, autor rád používá přirovnání (takhle to není ani ryba ani rak; připlížil se jako kočka), avšak nikdy není příliš afektovaný, situaci spíše zlehčuje.

Pravomocná ruka strhla blůzu = synekdocha

UKÁZKA:

Šuchov je potrestán za to, že zůstal ležet v posteli po budíčku:

Šuchov si zatím ležel dál na slehlých pilinách svého slamníčku. Kdyby se to už aspoň nějak vystříbřilo! Buď pořádná horkost, nebo ať to lámání přejde. Takhle to není ani ryba ani rak.
Zatímco si baptista šeptal modlitby, vrátil se Bujnovskij, který si odskočil na malou, a prohlásil jen tak do vzduchu, ale jaksi škodolibě: "Držte se, rudá flotilo! Třicet grádů, jen to hvízdne!" Nato se Šuchov rozhodl, že půjde na marodku.
A přesně v tu chvíli z něho něčí pravomocná ruka strhla blůzu a deku. Šuchov shodil z obličeje kabát a nadzvedl se. Pod ním stál hubený Tatar, hlava mu dosahovala právě k hořejší palandě.
To znamenalo, že má dnes službu mimo pořadí a že se připlížil jako kočka.
"Šč - osm set padesát čtyři!" přečetl Tatar z bílého proužku našitého na zádech černého kabátu. "Tři dny korekce s vyváděním!"
A sotva se ozval jeho zvláštně přiškrcený hlas, v tu ránu se to zahemžilo v polotmě baráku, kde svítilo jen pár žárovek a kde spalo na padesáti štěnicemi prolezlých dvojácích dvě stě lidí. Všichni, kdo ještě leželi, začali se honem oblékat.
"Za co, občane veliteli?" zeptal se Šuchov. Snažil se přitom dodat svému hlasu víc lítosti, než kolik jí pociťoval.
S vyváděním do práce, to je ještě fešácká korekce. Fasuje se teplé jídlo a není čas připouštět si myšlenky. Pravá korekce je bez vyvádění.