Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Děj knihy nás zavádí do politického komunistického lágru a popisuje jeden den jistého Ivana Děnisoviče, který je odsouzen na deset let za vlastizradu. Svůj trest si odpykává jako pracovník v táboře. Solženicyn ve své knize popisuje jeden typický den, kterých on sám v lágrech prožil velké desítky.

Budíček brzy ráno, stálá zima, málo jídla - všechny tyto věci, nám zpola neznámé a nepřirozené, popisuje Solženicyn jako každodenní záležitost a svůj postoj k životu v lágrech nám předkládá ve velmi podrobných popisech. Život v lágrech nebyl lehkou záležitostí. Odsouzenci museli dodržovat časový plán a za nedodržení jakéhokoliv nařízení šli do korekce. Korekce byla jistá metoda trestu, která spočívala v zavření na samotku. Kvůli nebo možná i díky velké zimě na severu se museli naučit přežívat ve vyfasovaném oblečení a hledat alternativní možnosti ohřátí se. Aby vězňům při nástupu neštípal mráz do obličeje, vynalezli určitý kus látky přes ústa, jenž se upevňoval kolem uší, a aby zima a vítr neprofukoval pod kabát, obvázali se tenkým provázkem. Každé maličkosti si musel jak Ivan, tak Solženicyn velmi cenit, protože co kdyby se jednou hodila jemu, nebo co kdyby mohla být nápomocna k získání trošky tabáku. V knize je právě na tabák (hned po jídle) kladen velký důraz. Myslím, že kouření jim napomáhalo uvolnit se a možná i k získání energie.

Druhá nejdůležitější věc: Jídlo třikrát za den - ráno chleba a kaše (záleželo na tom, jakou zeleninou se tábor na zimu zásobil, a to se odráželo v každodenním jídelníčku), k obědu to samé a k večeři také. Jídelníček nebyl zrovna pestrý, ale byl to lágr vězňů a ne pětihvězdičková restaurace; přesto Solženicyn vykládá situaci v jídelně jako pestrý zážitek každodennosti. Solženicyn popisuje své stolování velmi detailně, každé sousto zvlášť i vylízávání polorozvařené či nedovařené kaše s nedopečeným chlebem, který si ale nadevše střeží a dokonce zašívá do postele, aby o něj nebyl okraden nebo mu nebyl odebrán. Spoustu věcí takto Šuchov schovává nebo ukládá na tajná místa. Třeba svoji zednickou lžící, o níž nechce přijít, si střeží a neodevzdává, aby ji při příštím fasování nevzal někdo jiný.

Život v lágrech byl hodně založen na pořekadle: kdo dřív přijde, ten dřív mele, což poukazuje také na příhodu se zednickou lžící. Mimochodem také na počínání si v jídelně. Ošidit kuchaře není podvod, ale úspěšný přínos pro partu!

Parta je podle mě třetí faktorem, který hraje velkou roli v životě v lágrech. Parta drží spolu, protože na tom záleží, jak dopadnou jako celek a ne jako jedinci. Toto je vlastně hlavní myšlenka celého komunismu. Když zavelí dozorce k práci, s nikým to jaksi nehne, samozřejmě je to příkaz, ale zavelí-li parta, všichni jdou! Když někoho přistihli, jak jde po lágru sám bez party, byl neodkladně odtažen do korekce. Je dobře, že v takových chvílích uměli lidé držet spolu a prokazovali si i laskavosti, hlavně si věřili, i když jen v určitém okruhu. Ne každému se dalo věřit! Tábor měl i svou marodku. Každý vězeň je povinen oznámit absenci z důvodu nemoci večer před následujícím dnem, který bych chtěl použít k zotavení. Takže když nemoc pocítí až ráno, mají dva odsouzenci právo na přijmutí, ale co má dělat ten třetí, čtvrtý...? Má smůlu, a proto se zapíše večer. Čekání se netýká jenom marodky, ale také třeba toho, kdy někomu z party přijde balíček. Mohl by se totiž rozdělit nebo něco prodat!

Komunismus jako takový měl velmi dobrou myšlenku, ale našli se lidé, kteří si to přetvořili podle svého a určití lidé rozhodovali o osudech, životech a majetcích jiných. Začali vystávat potíže a takzvaní potížisté, lidé kteří nesouhlasili s režimem, byli odstraněni právě do takových lágrů, jako je ten v díle Solženicyna.

Solženicyn v táboře strávil deset let svého života. Dobrovolně se přihlásil na frontu a dokonce studoval na dvou fakultách najednou. Delší dobu žil v USA a když se vrátil, byl jmenován členem Ruské akademie věd. Jeho život byl provázen úspěchy i neúspěchy, porážkami i vítězstvími. Opravdové docenění jeho děl můžeme provést i my! Vždyť dozvědět se toho tolik o jednom dni na 90 stránkách je pro nás velkým přínosem a hlavně ujasněním, jak vypadal život v takovém lágru, a že hodnoty dnešního života byly viděny úplně jinak a záleželo na jiných věcech než dnes.