Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Název knihy: Souostroví Gulag (1918-1956 - pokus o umělecké pojednání)
Nakladatelství: OK CENTRUM
Místo a rok vydání: Praha, 1990
Překladatel: Kruh překladatelů Praha

HLAVNÍ POSTAVA:

Hlavní postavou je autor sám. V tomto díle popisuje část svého života, kterou strávil ve vězení, pracovním táboře a ve vyhnanství. Alexandr Solženicyn se narodil 11. prosince 1918 v Rostově na Donu. Původním povoláním byl učitel matematiky, od roku 1941 však bojoval jako důstojník na frontách druhé světové války. Stal se velitelem dělostřelecké baterie. V roce 1944 byl obviněn z "protisovětské agitace a pokusu o založení protisovětské organizace," následně byl zatčen, odsouzen a osm let vězněn v koncentračních táborech na Sibiři. Po propuštění z Gulagu žil tři roky ve vyhnanství v Kazachstánu. Teprve v roce 1957 byl plně rehabilitován. Od roku 1962, ve kterém zveřejnil svou novelu Jeden den Ivana Děnisoviče, se stal profesionálním spisovatelem. V roce 1970 mu Svaz spisovatelů zabránil převzít Nobelovu cenu za literaturu. Roku 1974 byl zbaven občanství SSSR a vypovězen na Západ. O dva roky později se odstěhoval do USA. V roce 1991 byl zproštěn obvinění z vlastizrady a (podruhé) rehabilitován. Do Moskvy se vrátil v létě 1994. Alexandr Solženicyn zemřel v Moskvě 3. srpna 2008 na srdeční infarkt.

VEDLEJŠÍ POSTAVA:

V knize vystupuje velké množství postav, z nichž některé jsou pouze zmíněné v poznámkách pod čarou. V tomto díle nejsou vymyšlené postavy ani vymyšlené události. Často jsou uváděna jen začáteční písmena jmen, což autor omlouvá osobními důvody. V případě, že jména nejsou uvedena vůbec, je tomu proto, že je lidská paměť nezachovala.

OBSAH:

Dílo je rozdělené do sedmi částí s těmito názvy: Vězeňský průmysl, Věčný pohyb, Vyhlazovací a pracovní, Duše a ostnatý drát, Katorga, Vyhnanství a Bez Stalina. Je důvěryhodnou zprávou o existenci a fungování vězeňských zařízení v Rusku a později SSSR. Autor čerpá nejen ze své vlastní zkušenosti (osmi let strávených v koncentračních táborech na Sibiři), ale také z výpovědí ostatních vězňů (vyprávění a dopisy 227 osob) a prací jiných ruských spisovatelů (například Maxima Gorkého či Varlama Šalamova). Kniha je místy románová a místy naopak suše dokumentární - uvádí přesná data událostí a je patrná autorova snaha o co nejpřesnější vyjádření počtu vězňů v transportech a táborech.

Název knihy vychází ze zkratky GULag (Glavnoje Upravlenije Ispravitelno-trudovych Lagerej) označující Hlavní správu nápravně pracovních táborů. Jednotlivé tábory (Orotukam, Poljarnyj, Svistopljas, Annuška, Zolotistyj, Serpantinka) symbolizují ostrovy onoho souostroví.

V první části Solženicyn popisuje dějiny ruského vězení od roku 1917, seznamuje čtenáře s průběhem zatýkání, výslechů (a mučení) a běžných praktik vězeňských dozorců. Několik kapitol je věnováno vzniku a vývoji trestního zákona, obzvláště důkladně je rozebrán §58, který od roku 1927 vyměřoval tresty za "činy proti státu" (str. 44-48, 1. díl). Zde Solženicyn vyjadřuje všeobecný pocit bezmoci lidí, kteří byli souzeni podle tohoto obšírného paragrafu: "Přiveďte mi svatého Augustýna, a já mu hned něco podle toho paragrafu najdu!" (str. 201, 1. díl). Autor zde převyprávěl velké množství zinscenovaných soudních procesů s provinilci proti §58. Popisuje také dějiny trestu smrti v Rusku.

Druhá část podrobně rozebírá transporty vězňů do pracovních táborů. Opět porovnává minulost s přítomností a v tomto porovnání minulost připomíná "Krylovovy bajky", tedy pohádkovou dobu, kdy vězni v transportech měli relativní pohodlí. Popisuje systém tranzitních věznic poblíž železničních uzlů a překladišť. Přes veškerou hrůzu těchto přechodných věznic vyjadřuje Solženicyn názor, že jsou tyto stanice potřebné. Že bez nich by srdce člověka přechod z vězení rovnou do pracovního tábora nevydrželo.

K podstatě svého románu, tedy k vyprávění o koncentračních a pracovních táborech, se autor dostává až ve třetí, nejdelší části. Podle jeho zvyku začíná nejprve historií - upravuje všeobecné povědomí (podle kterého se tvrdí, že tyto tábory vznikly na přelomu 20. a 30. let 20. století) a podává důkazy, že tábory vznikaly brzy po revoluci již v roce 1918. Uvádí zde příklady absurdního a otřesného chování dozorců vůči trestancům, detailně popisuje životní podmínky v táborech a také tvrdou práci, kterou museli muklové (muži určení k likvidaci) vykonávat. "Život obyvatel tvoří práce, práce a zase práce; hlad, chlad a vychytralost." (str. 100, 2. díl) "A jakpak jim za to všechno dali najíst? Do kotle se nalila voda, nebylo nejhorší, když se do něj nasypaly neoškrabané brambory, nebo také černé zelí, řepný chrást, všelijaké smetí." (str 101, 2. díl). Nezapomíná ani zmínit ženy, které se do táborů dostávaly také, i když v menším množství. V této části se také dostává k popisu rozsudků nad jinými než "politickými" vězni, takzvanými nepřáteli lidu. "Námořník prodal Angličanovi zapalovač Kaťuša (knot v trubičce a křesadlo) jako suvenýr; za libru. Podvracení autority státu, §58, 10 let." (str. 148, 2. díl). V závěru této části Solženicyn zdůrazňuje ekonomickou výnosnost prací vězňů - "Tábory se neopakovatelným způsobem vyplatily pokorností a lácí otrocké práce - be ne, ani ne lácí, spíše tím, že to byla práce zadarmo, protože za antického otroka se přece jen platily peníze, kdežto za koncentračníka neplatil nikdo nic." (str. 298, 2.díl).

Ve čtvrté části je čtenáři přiblíženo duševní rozpoložení člověka, jenž žije a pracuje v koncentračním táboře. Autor zde nejvíce čerpal ze své vlastní zkušenosti. Uvádí různé myšlenky, které člověka v "lágru" napadají. Jako kontrast uvádí také znaky "svobodného" života v komunistickém Rusku. Ani takový život nebyl přívětivý, jak bychom to v dnešní době očekávali. Atmosféra v tehdejší společnosti byla plná neustálého strachu, uzavřenosti, nedůvěřivosti, krutosti, lži a zrady. Tuto část Solženicyn překvapivě končí jakýmsi rozloučením, předpokládá, že se k dalšímu psaní nevrátí. "Ono to stačí. Zaměstnávalo mě to dvacet let." (str. 349, 2. díl).

Pátá část je především autorovým vlastním vyprávěním o vzniku "zvláštních" táborů - Gorlag, Berlag, Minlag, Rečlag atd., o jeho přesunu a životě v jednom ze zvláštních táborů - Ekibastauzu. Tyto zvláštní tábory měly přísnější režim, než jaký panoval v normálních táborech, a více připomínaly fašistické koncentrační tábory. Vězni byli označeni čísly, zpřísnila se ostraha, v každém táboře vznikla zděná věznice atd. "V Ekibastauzu jsem měl po celou dobu číslo Щ-232, až v posledních měsících jsem dostal rozkaz nosit Щ-262. Tato čísla jsem si z Ekibastauzu tajně odvezl a schovávám si je dodnes." (str. 37, 3. díl). Oproti předcházejícím částem románu je tato výjimečná naprostou převahou vyprávění nad dokumentárností. Je také mírně optimistickou částí, protože popisuje první náznaky oslabení režimu, který Solženicyna a ostatní odsoudil a uvěznil.

O poznání radostnější část knihy je část šestá, v níž Solženicyn popisuje svoje propuštění v březnu 1953, které bylo o to příjemnější, že v tu samou dobu zemřel "Tatíček" Stalin. "A přece - krásně začíná to moje vyhnanství! Celý tento den strávím nad básní Pátý březen." (str. 240, 3. díl). V závěru této části je Solženicyn propuštěn z vyhnanství, přesto není šťasten. Nemá radost z nastalé svobody, kdy jím všichni opovrhují jako bývalým muklem. "A já, slabý tvor, jsem opustil své světlé vyhnanství. A vydal jsem se do kalného světa." (str. 252, 3. díl). V poslední kapitole šesté části dále rozebírá propouštění trestanců z pracovních táborů a jejich obtížné až nemožné začlenění do společnosti.

V poslední části autor uveřejňuje a komentuje reakce na svou novelu Jeden den Ivana Děnisoviče, kterou vydal před napsáním Souostroví Gulag. Také zde uveřejňuje své hluboké znepokojení s oficiálním, přesto ne faktickým zrušením nápravně pracovních táborů. "Archipelag byl, Archipelag zůstává, Archipelag bude! Na koho by se jinak svedly omyly Pokrokového učení, na co by se svedlo, že lidé neodpovídají jeho představám?" (str. 302, 3. díl). Na závěr srovnává dobu za vlády Nikity Chruščova s dobou za Josefa Stalina a vyvozuje názor, že se v Rusku poměry nezměnily. A ačkoliv Gulag byl oficiálně zrušen již v roce 1960, funguje stále stejně, pouze v menším měřítku. "Tak tohle zůstalo. Zůstalo to jako za Stalina, jak to bylo po celá léta, o nichž se píše v této knize." (str. 314, 3. díl)

Kniha je doplněna obrazovým materiálem a stručnými údaji o jednotlivých postavách. Nejčastěji je publikována jako trilogie, kdy první dvě části tvoří první díl, třetí a čtvrtá část druhý díl.

JAZYKOVÁ A STYLOVÁ STRÁNKA:

Souostroví Gulag je napsáno převážně spisovným jazykem s bohatou slovní zásobou. Autor se nezdráhá používat argot - v tomto případě vězeňský slang (například "uzda", metoda mučení - "Dlouhý hrubý ručník se v polovině vloží do úst (jako uzda) a pak se jeho konce napnou přes záda a uvážou na paty. A takhle v oblouku s praskajícími zády si bez vody a jídla polež na břiše jen dva dny a dvě noci!" (str. 75, 1. díl), nebo "čtvrtka" - trest k 25 letům v pracovním táboře). Přestože z líčení poměrů ve vězeních a pracovních táborech je patrná autorova trpkost a nenávist, v textu je minimum pejorativních slov. Naopak poměrně časté jsou eufemismy ("ovlivňování" pro mučení), které použity cynicky ještě podtrhují líčení utrpení vězňů. Solženicyn své vyprávění prokládá filozofickými pasážemi, ve kterých používá množství přirovnání. "Po celou tu dobu, kdy nás protahují ozubenými kolečky velkého Nočního podniku, v němž se naše duše drtí a maso už visí v cárech jako otrhancovy hadry, příliš trpíme ponořeni do své bolesti, než abychom se pronikavým prorockým pohledem dívali na bledé noční katy, kteří nás týrají. Hoře, přeplňující naše nitro, nám zaplavuje oči..." (str. 89, 1. díl). Protože se Solženicyn snaží vylíčit svůj příběh co nejpřesněji, nepoužívá hyperboly, ale pro odlehčení doplňuje text lehce ironickými až úsměvnými příběhy. "Říká se, že R.Ralov jmenoval jako svého spolupachatele kardinála Richelieu, což zanesli do protokolu - a až do rehabilitačního výslechu v roce 1956 se tomu nikdo nedivil." (str. 81, 1. díl). Text je proložený množstvím poznámek a citací, což z dokumentárního hlediska je velmi užitečné, ovšem pro běžného čtenáře četbu komplikuje.
Autor přímo oslovuje čtenáře, pokládá řečnické otázky a plynule přechází z er-formy do ich-formy.

VLASTNÍ NÁZOR:

Dle mého mínění si Souostroví Gulag zaslouží větší pozornost, než jaké se mu dostává teď, a to především kvůli závažnosti obsahu tohoto díla. Je přeci nezbytné neustále upozorňovat a varovat před opakováním hrůz, kterými si již lidstvo (nebo národ) prošlo. "Najdeme snad v dějinách jiný příklad, kdy tolik zla, všeobecně známého, zůstalo neodsouzeno, nepotrestáno? Co dobrého můžeme čekat? Co může z toho hnusu vzejít? Jak skvostně se zdařil zločinný záměr Gulagu!" (str. 266, 3. díl).

Myslím, že hlavní nevýhodou knihy je ve dvou prvních dílech výrazná faktografie, která čtení neobyčejně ztěžuje. Je sice s podivem, že autor nestaví svůj osobní příběh do popředí, ale musím uznat, že takový příběh by se četl mnohem snadněji. Autorova částečná biografie, jeho myšlenky a názory, které společně tvoří poslední díl knihy, sice již nejsou tak výrazným mementem, ale čtenářsky jsou mnohem záživnější. Třetí díl tedy napravuje dojem z celého díla.

Je zajímavé pozorovat, jak je Solženicyn smířený se svým údělem a kromě několika narážek neviní běžné ruské občany z nevšímavosti vůči jeho osudu - "To všechno se odehrává vedle vás, těsně u vás, ale pro vás je to neviditelné (třeba i proto, že zavíráte oči)." (str. 275, 1. díl). Také nabízí čtenáři nový pohled na realitu, než jaký je běžný u ostatních spisovatelů - "Fantazie spisovatelů je příliš chabá, aby si mohla představit každodenní život na Souostroví. Chtějí-li napsat něco vrcholně otřesného a nechutného, soustředí vždy své výtky na záchodový kýbl. Kýbl - ten se stal v literatuře symbolem vězení, symbolem ponížení a zápachu. Ach, jaká naivnost! Copak je kýbl pro vězně nějakým zlem? Ten je přece to nejmilosrdnější, co žalářníky napadlo. Veškerá hrůza začíná tím okamžikem, kdy kýbl v cele není." (str. 300, 1. díl). Alexandr Solženicyn je obdivuhodným člověkem, nejen proto čím prošel, ale tím že riskoval své pohodlí, aby na existenci gulagu v Rusku upozornil.

Slovenskou verzi tohoto výpisku naleznete na adrese:

• www.slovensky-jazyk.sk/citatelsky-dennik/alexandr-isajevic-solzenicyn/suostrovie-gulag.html