Menu
Jirásek Alois (*23.08.1851 - †12.03.1930)
F. L. Věk (všechny díly) (3)
František Věk byl pojmenován po svém kmotru Františku Havránkovi. Byl nejmladším synem kramáře z Dobrušky. V útlém věku se spřátelil se sousedem Žalmanem, opuštěným starcem; často ho navštěvoval. On nebyl dobrým katolíkem, všechny jeho knihy mu vzali, jen jedna jediná obrázková mu zůstala, Bible. František ji jednou spatřil, pověděl o tom jen mamince. Ta chtěla se sousedem mluvit, ale on ji dovnitř nepustil. Druhý den mu Bibli odebrali. Od té doby nechtěl Františka ani vidět. Frantíkova matka uznávala stejné náboženství jako soused Žalman, nemohla to však přiznat, proto si jenom zpívala písničky, kterým ji naučil její děd, a učila je i Františka.
Otec zařídil Frantíkovi studium němčiny. Malý Věk se však raději učil s kmotříčkem zpěvu. Byl obdařen krásným hlasem i talentem. Právě na doporučení kmotra Havránka byl v deseti letech odvezen jako choralista k benediktinům. Stýskalo se mu hlavně po matce. Jako všichni chlapci měl respekt před páterem Matiášem, jenž hlídal bibliotéku, kterou byl František fascinován. Naopak měl rád vrátného Růžička. Uplácel ho jídlem z domova, aby ho pustil do města. Krátce poté, co páter Matiáš zemřel, se Frantík vracel do svého pokoje pozdě v noci. Šel proto starou kaplí. Narazil na prkno, shodil z něj mrtvého pátera Matiáše, jenž se pádem vrátil mezi živé. Malému Františkovi byl pochopitelně velmi vděčen, oblíbil si jej a učinil ho svým pomocníkem v bibliotéce. I chlapce měl pátera rád. Tajně si půjčoval zapovězené knihy a četl je. Líbila se mu zejména díla Jana Ámose Komenského. Vzpomněl si, že takové knihy schovává doma maminka. Když se mu podařilo dosáhnou vyznamenání, běžel celý rozradostněn za páterem Matiášem, nalezl ho však mrtvého. Tentokrát definitivně. Tou dobou se na trůn dostal císař Josef II. a uskutečňoval své reformy. To umožnilo Žalmanovi přiznat se k jiné víře než ke katolické, ale s Františkem i nadále nechtěl mluvit. Mezi reformy patřilo i zrušení kláštera, kde mladý Věk studoval. Frantík byl svými učiteli požádán, aby se vkradl do střežené bibliotéky pro několik knížek. Chtěli zabránit jejich spálení. Františkovi se to povedlo, vzal si s sebou i několik knih pro sebe a posléze musel opustit klášter. Knihy poslal domů, kde je rodiče výhodně prodali, a proto mohl mladý Věk pokračovat ve studiích. Stal se z něj filozof stále se věnující hudbě a nadevše milující hudbu. Žalmanovi vrátil jeho barevnou Bibli a stali se z nich opět velmi dobří přátelé.
Aby si František přivydělal, doučoval hře na housle Paulu Butteaovou. Byla to němá krásná dívka s velkým talentem. Oněměla pravděpodobně šokem poté, co ji zbil její učitel. Jejím nápadníkem byl slavný Václav Thám, avšak i Františkovi se tuze líbila. Pan Jacques Butteau byl hrdý na svůj francouzský původ, jeho otec byl komorníkem u maršálka Bellila a v Praze se zamiloval. Pan Butteau byl pojmenován po svém dědečkovi.
František měl vyrazit s rodinou Butteaových do divadla na Mozartova Dona Juana. Avšak byl požádán, aby sám vystupoval, proto nemohl sedět vedle Pauly, ačkoli by velmi rád. Místo toho se Paula držela za ruku s Thámem a byla nevýslovně šťastná. František se líbil její sestře Lotty. Ta s ním šla po představení domů a v temné uličce ho oblbla, až ji políbil. Ona se mu však vysmekla a rozesmála se. Chtěla ho vytrestat za to, že si jí nevšímá.
František se seznámil se slavnými osobnosti té doby a počal účinkovat v Boudě. O jeho lásce k divadlu a muzice se díky pozaunistovi Strádeckému doslechli jeho rodiče. Otec se velice rozzlobil, protože chtěl, aby František studoval a stal se knězem. Přijel si pro Františka do Prahy, ten však s ním odjet domů odmítl.
Spřátelil se s učitelem matematiky Vydrou, jenž byl velkým vlastencem. Když se dozvěděl, že František pochází z královehradeckého kraje jako on, zval ho na návštěvy a matematice počal doučovat.
Mladý Věk se bál říci Paule o své lásce k ní. Na výletě ji spatřil, jak se líbá s Thámem a stal se nešťastným. Přestal rodinu Butteauových navštěvovat a trápil se. O to víc že matka onemocněla. Všecek smutný se vydal na cestu domů. Otec mu už neposílal peníze, tak cestou utratil jeden z dvacetníků, co mu daroval Mozart.
Matka byla velmi ráda, že syna vidí, ale otec se na něj hněval. Trvalo dlouho, než mu odpustil. František mu pomáhal v krámě a tajně snil o návratu do Prahy. Ten mu však otec nechtěl povolit. Psal si se spolužáky, zejména s Hněvkovským.
Když mu otec poručil jet za obchodem do hor, naplánoval útěk do Prahy. V horách však došlo k setkání, jež změnilo jeho rozhodnutí. Potkal kočovnou hereckou společnost, co nouzí trpěla. Patřil k ní Václav Thám i rodina Butteauových. Lotty jim utekla s milencem, ačkoli za jejich osud mohla, u divadla si stěžovala, až vyhodili ji i jejího otce. Paule a Thámovi se narodil syn, Věk se stal jeho kmotrem. Paula začala mluvit, a tak se těšila, až zase bude hrát a zpívat. Thám domluvil Františkovi, aby se vrátil domů a tam se věnoval vlastenecké činnosti, že ve světě by nic dobrého nenašel. A tak se František zařídil podle jeho rady. Svým přátelům a milované Paule zanechal nějaké peníze a vrátil se domů, kde četl knihy a šířil vlastenectví. Za páterem Matoušem Vrbou ("spí, spí, ale nezemřela") přišel pan Lidl, aby u něj vyplnil prázdná místa ve svém rodokmenu. Na české předky byl hrdý, ale hrdým Čechem být nechtěl. Po jeho odchodu ukázal Vrba svému příteli, starému faráři Hejnovi z hradecké diecéze, čeho si všiml u novin vydávaných Václavem Matějem Krameriem. Nové číslo nebylo už "císařské královské", ale jenom "královské", neboť císař Josef II. zemřel. Páteru Vrbovi svitla naděje, že Svatováclavská koruna přece jen nezůstane ve Vídni.
Blízko České expedice začal srdceryvně o bývalém císaři mluvit jakýsi postarší sedlák. Až se u něho utvořil hlouček zvědavců, řekl, že císař nezemřel, že ho nějak odtáhli. Lidé tomu nechtěli věřit, jen jednoho člověka to zajímalo, Krameria. Vzal tedy muže s sebou do expedice, oba tam vlastně měli namířeno. Sedlák se jmenoval Jan Šlechta, byl Krameriovým příznivcem, četl jeho Knihu Josefovu. Až jeho ústům uvěřil, že císař opravdu zemřel. Chtěl novináři prodat Kutnohorskou bibli staré Brtkové. Ta ji sic nerada dávala, ale chtěla peníze pro vnuka, co je v Praze na vojně. Za Krameriem dorazili páter Vrba a Šedivý, společně si vyslechli historku o Šlechtově bratrovi a jeho smutném osudu. Každý mu pak dali dvacetníky, pro něj, pro vojáka i pro Brtkovou, přičemž bibli jí měl zase donést zpátky. Páter se potom vydal za mladíkem do kasáren. Budova kasáren byla bývalým klášterem, kde on a další duchovní pobývali, proto o vojákovi starému faráři neříkal.
Ve Věkově rodině stala se tragédie, otec Věk zemřel. František se tak musel starat o obchod. Matka sama mu doporučila cestu do Prahy, a tak se tam vydal. Poznal, jak je Praha velmi německá. Setkal se s Paulou a její matkou. Jeho kmotr brzy zemřel, stejně tak pan Butteau. Jeho milovaná Paula už není takovou vlastenkou jako dřív, chce více Tháma než bydlet v Čechách, už není tak optimistická jako dřív. Ráda by žila ve Vídni, stejně jako její sestra Lotty, co se tam vdala.
Když hledal Věk rodinu Butteauových v jejích starém domě na Řeznické ulici, setkal se tam s mladým, hudebně nadaným studentem Heldem a jeho kamarádem Toníkem. Z okna viděli pračata. Byl zbit vnuk staré Brtkové. Brzy dorazil páter Vrba, seznámil se s Věkem a přivedl ho domů, aby ho i jeho přítel farář poznal. Věk byl také s Hněvkovským na návštěvě u pana profesora Vydry.
Jak sedlák Šlechta Krameriovi vyprávěl, jejich rychtář Valvák řeší, kam s Terezií Maternovou. Po smrti rodičů ji vychovával místní farář, ale ten také zemřel. Proto ji vzali k jejímu strýci, majoru Maternovi. Ten ji nejprve nechtěl, ale co slyšel, jak umí zpívat, dočasně ji u sebe ponechal. Tento Materna byl příbuzným pana Lidla. Panna Maternová líbila se Šedivému a i ona byla ráda v jeho společnosti.
Věk se sháněl po Thámovi, ale u Butteauových byl nejvíce ve společnosti Bettyny, ze které se stala krásná mladá dívka. Brzy pochopil, že paní Butteaová s dcerami se na něj domluvila, aby byl s Betty o samotě. Ona sama se k němu tiskla v divadle, kam s rodinou šel. Po představení se setkal s Thámem, který se velmi hněval, že o jeho návštěvě nevěděl. Vydali se spolu za vlastenci, rozprávěli o Thámově soukromí a zejména o českém národu. Mezitím Paula doma plakala a z milé Bettyny se opět stala rozmazlená nerudná dívka.
František se, Prahou zklamaný, vrátil domů, prodával v obchodě a četl knihy. Od Krameria se dozvěděl, že i stará Snížková z jeho vsi čte Královské poštovské noviny. Její vnučka po Františkovi často pokukovala. On ji považoval ze hezčí, než jsou ostatní děvčata ve vsi. Stará Snížková s dalšími lidmi si říkali, že mladý Věk není takovým katolíkem, jakým by měl být. Také zemřel starý Žalman, Perlinčan, jak mu říkali, a Františkovi odkázal svoji Bibli.
Major se snažil svoji neteř naučit šlechtickým způsobům. V německém jazyce s ní však neměl trpělivost, a tak na doporučení pátera Vrby přijal jako jejího učitele pana Šedivého. Ten si s dívkou tajně předával milostná psaníčka, ve večer, kdy odpadla hodina, ho poslal po sluhovi Ceypekovi. Major na to však přišel, Šedivého vyhodil a neteř vyhnal. Té se ujal pan Lidl.
Faráři Hejnovi se přitížilo. Páter Vrba proto poslal falešný dopis, že farář Kahánek už zemřel, aby si Hejna myslel, že je nejstarší v celé diecézi. Dlouho se ze svého vítězství neradoval, zemřel. Vrba se vydal na cestu, co již déle plánoval. Rozdával lidem knih o českém jazyce, stal se Apoštolem mateřského jazyka, jak ho nazval melčický rychtář Vavák. U něj se dozvěděl, že vnuk staré Brtkové se kvůli trápení na vojně zastřelil.
U poštmistra Sýkory se Věk setkal s páterem Vrbou, jenž tady v Opočně pokračoval v rozdávání českých knih. Sýkora se snažil vymyslet ryze česká slova (nos-citoň, papír-popisnice), oba muži se s ním rozešli ne zrovna v dobrém a zamířili do Dobrušky, odkud se páter vrátil zase do Prahy.
Mladý Věk si všiml, jak se ho bojí a ve skutečnosti zajímá Márinka Snížková. Začal se s ní sbližovat. Márinka si velmi přála poznat Prahu, což se jí splnilo. Příbuzní její rodiny, kteří v Praze bydlí, pozvali ji i babičku na návštěvu při příležitosti korunovace krále Leopolda. Jeli s výpravou rychtáře Pinkavy, kde nechyběl ani František Věk. Ten jim dělal v Praze průvodce, seznámil se i s jejich příbuznými.
Tou dobou se do hlavního města sjíždělo mnoho lidí, aby byli svědky vytoužené korunovace. Páter Vrba tam potkal Vaváka, který mířil za pannou Maternovou. Shledal, že je u pana Lidla velmi spokojená, pro všechnu zábavu už přestala psát Šedivému, jenž je z toho velmi smutný. Terezie už se naučila plynně německy, pomalu zapomíná, že je českého původu. Vavák pro to nařkne pana Lidla a ten jej z domu vyhodí.
Věk viděl krále přijíždět společně s bratrancem paní Snížkové, Snížkem a starou pannou Karolinou z Colloredovského paláce. Na druhý den vyrazili do divadla na představení Oldřicha a Boženy. Viděli tam známe tváře jako Krameria, Šedivého, Dobrovského a další. Márinka byla představením unesena do doby, než spatřila na prknech komediantku, do které byl František zamilován. Poznala z jeho výrazu, že jde o ni. Věk seděl zaražen, zraky upřeny na Paulu. Věděl, že hraje proti Thámově vůli a bylo mu ho líto, do jaké rodiny se to dostal. I počal si Márinky ještě více vážit. Tháma viděl i na bále, kam vyšel s Márinkou. Paula tančila a Thámovi se to nelíbilo. Chtěl s ní být doma sám, ale ona raději na bál.
Šedivý šel na bál hlavně kvůli Terezii. Doufal, že ji zde spatří. Nevěřil Krameriovi, který mu říkal, že se změnila k horšímu, zvykla si na vysoké postavení a procházela s divadelníkem Micellim. Ale na bále vše pochopil a přestal se o ni zajímat. Terezie po smrti svého strýce utekla s komediantem a více o ní nikdo nevěděl.
František si Márinku vzal za ženu. Zanedlouho se jim narodil syn Václav a rok po něm dcera Ludmila. Jejich manželství bylo pokojné a šťastné. Radost z vlády českého krále však netrvala dlouho. Leopold zemřel a jeho synovi Francouzi vyhlásili válku. Nastaly časy vlády Jakobínů, období Francouzské revoluce. Věk je nekritizoval tolik jako ostatní, odvážil se zastávat názorů J.J.Rousseaua.
Páter Vrba pokračoval s roznášením knih, zavítal i k Věkovi, jenž mu představil svou ženu, synka a o rok mladší děvče. Bolavá kolena mu léčil doktor Held. Jeho pacientem byla i paní Butteauová. Trable manželů Thámových pokračovaly. Thám chodil často do hospody, kvůli podnapilému stavu během představení ho dokonce vyhodili z divadla. Paula má nápadníka, pana Amlinga, navíc hraje malé role v divadle, a proto už tolik netouží dostat se z Prahy. Do hlavního města se stěhuje dvůr z Vídně, kde hrozí vpád Francouzů. České knihy málo vycházejí, divadelní hry se proškrtávají a vlastenci se bojí o český národ.
Paula chtěla využít matčiny nemoci, aby s ní mohla zůstat v Praze a nemusela jet s manželem do Teplic. Jejich manželství bylo v troskách a Thámovi zbyly jen vzpomínky na dobu, kdy byla Paula němá, jemu i vlasti oddaná. Při procházkou s matkou Kanálskou zahradou za ní přišel pan Amling. Šli spolu sami, matku nechali na lavičce. Viděl je doktor Held a došlo mu, jak se věci mají. Proto přikázal jako lékař, že paní Butteauová musí do lázní do Teplic. A tak se Paula musela se svým nápadníkem na několik měsíců rozloučit.
Zemřel poštmistr Sýkora, co vymýšlel ryze česká slova. Zanedlouho dostal Věk zprávu o dalším úmrtí - prý skonal doktor Held. Jeho smutek ze smrti přítele naštěstí netrval dlouho, ukázalo se, že Held je naživu, jenom se zotavuje z těžké nemoci. Věk ho navštívil při své kupecké návštěvě Prahy. Řešili spolu Paulin vztah s panem Amlingem. Věk potkal Tháma, čas před předtavením hodlal strávit v hospodě "U Modrého hroznu". Tam se setkal se svým býválým spolužákem, nyní dr. Václavíčkem, a jeho doprovodem, hercem Fišerem. Dostali se do sporu, Václavíček bránil německý jazyk, německé divadlo, Věk zas české hry a českou řeč. I s Thámem se druhý den bavil o osudu českých her. Báli se, že když hrabě Nostic prodal stavům Národní divadlo, zanikne divadlo U Hybernů, kde se hrály i české kusy. Také s Thámem řešil, co se stalo minulý večer. Thám se dopídil, že ho žena podvádí s panem Amlingem. Všechny ženské vyhnal, ale opravdu odešla jenom Betty. Thám byl velmi nešťastný, trápil se nad nevěrou své ženy, a přesto ji pořád měl rád. František chtěl v Dobrušce zřídit divadlo, ale vrchnost mu to nedovolila.
Nastala krutá zima, všichni sháněli dříví na topení. Thám ho jedné kruté noci nesehnal, bál se reakce Pauly a tchýně, ale po příchodu domů bylo po starostech. Podle popisu poznal, kdo jim ze staré známosti dovezl dříví. Byl to milčický rychtář Vavák. Thám s rodinou zasedl k večeři po dlouhé době, začal s Paulou opět mluvit. I Bettynu, co doma mrzla, nechal u nich. Po sněhu přišly velké povodně, zatopily spoustu míst včetně České expedice. U Věků měli smutek, neboť babička Snížková zemřela na zápal plic.
Zejména páter Vrba a vysloužilý voják Ceypek, ze kterých se stali dobří přátele, vystřídali hru v karty za debatování a válce, o Jakobínech, o bankovkách (bankocedulích), co se objevily na trhu.
Thám zjistil, že Paula na pana Amlinga pořád myslí. Pokusila se s ním i setkat. Přitom jeho cit k ní nebyl tak vážný, dovedl si za ni najít náhradu. Do toho ještě manžele vyhodili z divadla "U Hybernů". Paule to nevadilo, ale Thám byl zdrcen, že se ho zbavili po tom, co pro české divadlo udělal. Rozhodl se přejít do herecké společnosti v Plzni, i když hraje jen německé hry, protože české v zemi nejsou dovoleny. Jela s ním i žena s tchýní.
Rusové bojovali proti Francouzům, z čehož měl český lid velkou radost. Věk i ostatní vlastenci obdivovali ruské vojáky, přáli si jejich výhru. Dobruští v čele s Věkem, jeho synkem a sousedem Bílkem se vydali na Rusy podívat při jejich průjezdu Prahou. Malý Vašík dokonce od ruského kozáka dostal dvacetník. Páter Vrba se zase setkal s Jakobíny. Jak je nenáviděl, pochopil nyní, že ti bojující muži jsou také lidé. Jednomu raněnému pomáhal při cestě do Josefova a zajišťoval mu lékařskou pomoc. U děkana Hyla poznal studenta Zieglera, který byl velice přívětivý, pracovitý a rád četl české knihy. Vrbovi se velmi líbil, protože mu napsal doporučení do Expedice. Ziegler se pak opravdu stal Chrudimským děkanem.
Vrchnost se pokusila Věkovi zabavit nekatolické knihy, ale zažaloval je a knihy dostal zpátky, neboť to bylo v rozporu s právem. Po synově návratu z obchodní cesty v Praze zemřela stará Věková. I s profesorem Vydrou bylo hůř, ztrácel se, slepý už na obě oči. Pátera Vrbu naopak "mravenci" opustili a mohl i nadále od jara do podzimu rozdávat své knihy. Jen v této době, době čerstvě po válce, nechodil, protože lidé neměli na knihy pomyšlení, ani peníze. Manželé Věkovi připili novému roku 1801, vlastně i novému století. V něm sice skončila válka, ale v Dobrušce se strhl požár, při kterém Věkovi přišli téměř o všechen majetek. Naštěstí se ale nikomu nic nestalo.
Paní Butteauová na žádost Betty opustila manžele Thámovi a vydala se za svou druhou dcerou do Prahy. Ta, zrazena dalším milencem, porodila syna. Starala se však o něj babička, matka odjela za prací i za zábavou. František Věk se trápil hlavně pro shořelé peníze a knihy. Z jeho slavné bibliotéky zbylo mu jen pár titulů. Věkovým zůstaly jen krávy, které Kačka při začínajícím požáru odvedla do hor. I dali se do opravování domu, pomohl jim Kosař, sedlák z Ohnišova, vrchní z Opočna i páter Vrba a Kramerius.
Věk se snažil získat zpět svoje kupecké bohatství, a tak se vydal pracovně do Prahy. Cestou se zastavil u své tety, paní Jetmarové, co žila se svými dvěma dcerami, asi čtyřicetiletou Baruškou a o deset mladší Máli. Přišel mu od nich dopis, ale byl v něm špatný list. Byl to milostný dopis od pátera Kornela pro Máli. Žádal po příbuzných kvartýr pro syna, kterého chtěl dát do Litomyšle studovat na gymnázium. Starší dceři se to moc nezamlouvalo, ale nakonec svolila.
V Praze se Věk dozvěděl, že profesor Vydra je nejen slepý, ale i hluchý. Vyřídil si své obchody a návštěvy a vrátil se domů. Vašík z Litomyšle nadšený nebyl, chtěl zůstat u maminky, ale co naplat, v polovině října ho otec odvezl k tetě. Ač uměl špatně německy, k otcově radosti prošel zkouškou a mohl chodit na gymnázium.
Profesor Vydra se dočkal vysvobození ze svého světského utrpení. Zemřel i syndikus z Dobrušky, ten, co na Františka donášel a divadlo mu nechtěl povolit. Vašíkovi se ve škole stýskalo a trápil se s němčinou. Jednou dostal i signum, trest za to, že řekl něco česky. Musel pak číhat na dalšího, kdo se prohřeší, a dostane tak signum on. Spřátelil se s Karlíkem Kamberským a s jejich tovaryšem Václavem Vytlačilem, jenž mu půjčoval knihy. Václavovi onemocněla matka, bál se však vrátit domů, protože by ho odtamtud odvedli na vojnu. Rychtář na něj měl políčeno, protože nepřál lásce mezi Václavem a svou dcerou. Až se Václav odvážil domů, našel matku již mrtvou. Při útěku před vojáky se zranil, dostal se ke starému rodinnému příteli do Litomyšle, kam mu zraněnou nohu chodil ošetřovat pan doktor Kamberský. Václav měl Vašíka rád, proto o něj doktora prosil. Vašík tedy do prázdnin chodil Václava navštěvovat. Ročník dokončil a odjel s otcem na prázdniny domů. Tovaryš Václav se po uzdravení vydal na vandr, ale za několik měsíců se zase vrátil.
Thámovi byli stále u kočovné společnosti, nedařilo se jim však dobře. Václav opět pil a Paula se s ním smířit nechtěla. Jak oni, tak ostatní vlastenci debatovali o válce a zajímali je výsledky, zejména pátera Vrbu, doktora Helda ve společnosti u hraběnky Skronské. Její neteř Lory se do doktora zamilovala, on to vytušil, a proto se jí snažil vyhýbat. Vlastenci jako Hýbl, starý Hamous či Lumenda se scházeli na Staré rychtě. Mezi ně se navrátil Václav Thám, kterého válka vehnala zpět do Prahy. Dlouho tam však nepobyl. Vrátil se ke kočovné společnosti, bez manželky však, která odpustila Amlingovi a uprchla s ním.
Hraběnska Skronská odhalila zalíbení své neteře v doktoru Heldovi, a tak si s ním promluvila. On tam od té doby méně chodil, přestože se mu Lory začala líbit. Té se však vrátil muž, který se jí dvořil před svým odchodem do války a který se velmi zamlouval paní Skronské. Lory musela na doktora zapomenout a nechat se zasnoubit s rytmistrem Hanoldem.
Lidka Věková byla pilná dívenka, ale neuměla německy, proto ji poslali k sedlákovi do Králík na výměnu s jejich synem. Do Dobrušky naopak přišel čerstvě vysvěcený kaplan Ziegler, ve kterém Věk našel přítele a velkého vlastence. Oba velmi zarmoutila zpráva o smrti Krameria, který tak ukončil svou dlouho nemoc.
Lory Hanoldová byla velice nešťastná. Manželův žár opadl, stala se pro něj odloženou hračkou. Radostí pro ni byla jenom dcera Jeanetta. Když teta onemocněla, utekla k ní, ale nic jí nevyčítala, že ji nutila do svatby s rytmistrem. Held trpěl při pohledu na ženu, kterou měl rád. Lory se vrátila domů, ale odloučení nepomohlo. Hanold pořád hrál v karty a měl mladé milenky. Hraběnka onemocněla znovu, a tak se za ní Lory vydala. Teta ji žádala o odpuštění, že jí způsobila takové trápení. Zanedlouho zemřela a Lory požádala o rozvod.
Dobruška i další vesnice řešily Napoleonova tažení i jeho soukromý život. Modlily se za mír, neboť drahota a neúroda je ničila. I František Věk měl problémy, dluhy, které nemohl splatit. Kaplan Ziegler přesídlil za kopec, do Dobřan. I páteru Vrbovi docházeli peníze, s nimi odcházelo i jeho zdraví. Aby měl na knihy a noviny, méně jedl, co mu jeho spolubydlící Ceypek ukuchtil. Když byl vydán nový patent, zničilo ho to, zemřel. Patent snižoval cenu krejcarů i bankocedulí, což mnoha lidem způsobilo nouzi. Mezi nimi byli i Věkovi, kteří se trápili dluhy a placením studia jejich dětí. Patrčka ze Solnice, co si jako kluk půjčoval u Věka knížky, měl stejný osud jako on. Také se stal kupcem proti své vůli, raději by studoval a vlastenectví se věnoval. Proto trochu záviděl Václavu Věkovi, který se rozhodl jít sám studovat do Prahy, aby rodiče mohli i přes drahotu a dluhy zůstat v Dobrušce. Pomohla mu k tomu doporučení kaplana Zieglera. Díky nim mu Nejedlý sehnal práci písaře u advokáta Lískovce a doktor Held mu dal něco do začátků. Byt si našel sám, v kvartýru manželů Praxových. Na Staré rychtě se scházel s vlastenci jako byl Hýbl, mladý Kramerius či Patrčka, co byl v Praze za obchodem. Tomu se přihodilo neštěstí, krám mu vyhořel. Právě tito vlastenci (měli své přezdívky jako "Vládyboř", "Vlastimil" aj.) a jejich přátelé si vymohli povolení hrát českou hru a provozovat deklamatoria (četba básní, co opěvují český jazyk). Václav na představní pozval sousedku, paní Lorencovou i její neteř Jetty. Ta však od své tety pozvání se nedočkala, což ji velmi rozzlobilo. Paní Lorencová si totiž vysnila, že po představení by šla sama s Václavem domů. To se neuskutečnilo, protože na představení nešla, ani na ta další. Věka však pořád pronásledovala, její neteř byla přesvědčena, že spolu něco mají. Jednou v noci, když se Václav vracel z představení na oslavu příjezdu francouzské císařovny a vídeňského dvora do Prahy, počala ho u jeho okna líbat. Po této příhodě už to Václav nevydržel a odstěhoval se. Jettynce nechal u pana Praxe psaní, aby znala pravdu a nemyslela si, že snad s její tetou něco úmyslně měl.
Doktor Held se sbližoval s baronkou Hanoldovou i s její dcerunkou, obzvláště poté, co malou Jeanettu léčil ze spály. Oba dospělí se milovali, ale paní Hanoldová se citům bránila. Pan Amling se vydal hledat lepší práci. Když se dlouho nevracel, Paula se vydala ho hledat, nepoučena minulým jeho odmítnutím. Milovala ho.
Jetty se zbláznila a zanedlouho zemřela. Do Čech se dostávala zprávy o válce, jak Francouzové obléhají Moskvu, jak se připravují smlouvy proti Napoleonovi. Ten z Moskvy musel utéci v přestrojení, což bylo poslední radostí starého Bílka, jenž nedlouho po té zemřel. Patrčka ze Solnice se po shoření krámu vydal do Vídně, aby se podílel na vydávání českých novin. Hromádka však pro něj práci neměl, proto se vrátil domů, sousedům ku posměchu. Dal se na obchod s přízí a o lidech z vesnice psal satirické básně. Václav už si nepřivydělával jako písař, ale jako učitel. Dostal se i do paláce Toškánových, kde učil malého Jeníka.
Po bitvě u Chlumce doktor Held pomáhal spoustě raněným. Byl mezi nimi i pan Hanold, kterému musela být amputována noha. V nebezpečí si vzpomněl na svoji rodinu, a tak za ním přijela jeho bývalá žena s dcerou. Lory se nechala přemluvit, aby se k němu nastěhovala, když teď tak trpí. To oznámila Heldovi. Políbili se a rozloučili, nešťastni, že spolu nemohou být.
Václav se zamiloval do tety malého Jeníka, Katinky. Když jí hrál Beethovena, políbila jej na čelo, tak doufal, že ho má také ráda. Měla, nýbrž jako přítele. Vdala se za pana bankéře Plešnera a způsobila tím Václavovi velké trápení. Jeho sestra našla štěstí v lásce, vzala si mladého správce.
Doktorovi Heldovi napsal jeho bratr Ignác, o němž si doktor myslel, že padl ve válce. To bylo radosti, že je naživu. Held léčil paní Butteauvou, dozvěděl se o smutném osudu Pauly, kterou Amling opět opustil. Navíc žije v bídě a nemoci. Jean Butteau se vydal hledat strýce Tháma. Našel ho a předal dopis od Pauly, která psala své matce, omlouvajíc se, co svým chováním jí způsobila... Thám se slitoval nad svou ženou, vydal se i se synovcem za ní. Bylo už však pozdě, Paula zemřela. Thám onemocněl zápalem plic a následoval svoji ženu na onen svět. Stejně tak odešla paní Butteauová.
Michal Patrčka byl za své básně odsouzen na 14 let vojenské služby. Václav Věk dokončil studium práv a chystal se na praxi. Po zklamání v lásce už se nikdy nechtěl oženit, plánoval vzít k sobě jednou do Prahy rodiče.
Thám a mnoho dalších obětovalo svůj život literární činnosti, vlasti a českému jazyku. Václav Věk a jeho přátelé se radovali z povolení užívat českou řeč a studovat česky na gymnáziích.
Otec zařídil Frantíkovi studium němčiny. Malý Věk se však raději učil s kmotříčkem zpěvu. Byl obdařen krásným hlasem i talentem. Právě na doporučení kmotra Havránka byl v deseti letech odvezen jako choralista k benediktinům. Stýskalo se mu hlavně po matce. Jako všichni chlapci měl respekt před páterem Matiášem, jenž hlídal bibliotéku, kterou byl František fascinován. Naopak měl rád vrátného Růžička. Uplácel ho jídlem z domova, aby ho pustil do města. Krátce poté, co páter Matiáš zemřel, se Frantík vracel do svého pokoje pozdě v noci. Šel proto starou kaplí. Narazil na prkno, shodil z něj mrtvého pátera Matiáše, jenž se pádem vrátil mezi živé. Malému Františkovi byl pochopitelně velmi vděčen, oblíbil si jej a učinil ho svým pomocníkem v bibliotéce. I chlapce měl pátera rád. Tajně si půjčoval zapovězené knihy a četl je. Líbila se mu zejména díla Jana Ámose Komenského. Vzpomněl si, že takové knihy schovává doma maminka. Když se mu podařilo dosáhnou vyznamenání, běžel celý rozradostněn za páterem Matiášem, nalezl ho však mrtvého. Tentokrát definitivně. Tou dobou se na trůn dostal císař Josef II. a uskutečňoval své reformy. To umožnilo Žalmanovi přiznat se k jiné víře než ke katolické, ale s Františkem i nadále nechtěl mluvit. Mezi reformy patřilo i zrušení kláštera, kde mladý Věk studoval. Frantík byl svými učiteli požádán, aby se vkradl do střežené bibliotéky pro několik knížek. Chtěli zabránit jejich spálení. Františkovi se to povedlo, vzal si s sebou i několik knih pro sebe a posléze musel opustit klášter. Knihy poslal domů, kde je rodiče výhodně prodali, a proto mohl mladý Věk pokračovat ve studiích. Stal se z něj filozof stále se věnující hudbě a nadevše milující hudbu. Žalmanovi vrátil jeho barevnou Bibli a stali se z nich opět velmi dobří přátelé.
Aby si František přivydělal, doučoval hře na housle Paulu Butteaovou. Byla to němá krásná dívka s velkým talentem. Oněměla pravděpodobně šokem poté, co ji zbil její učitel. Jejím nápadníkem byl slavný Václav Thám, avšak i Františkovi se tuze líbila. Pan Jacques Butteau byl hrdý na svůj francouzský původ, jeho otec byl komorníkem u maršálka Bellila a v Praze se zamiloval. Pan Butteau byl pojmenován po svém dědečkovi.
František měl vyrazit s rodinou Butteaových do divadla na Mozartova Dona Juana. Avšak byl požádán, aby sám vystupoval, proto nemohl sedět vedle Pauly, ačkoli by velmi rád. Místo toho se Paula držela za ruku s Thámem a byla nevýslovně šťastná. František se líbil její sestře Lotty. Ta s ním šla po představení domů a v temné uličce ho oblbla, až ji políbil. Ona se mu však vysmekla a rozesmála se. Chtěla ho vytrestat za to, že si jí nevšímá.
František se seznámil se slavnými osobnosti té doby a počal účinkovat v Boudě. O jeho lásce k divadlu a muzice se díky pozaunistovi Strádeckému doslechli jeho rodiče. Otec se velice rozzlobil, protože chtěl, aby František studoval a stal se knězem. Přijel si pro Františka do Prahy, ten však s ním odjet domů odmítl.
Spřátelil se s učitelem matematiky Vydrou, jenž byl velkým vlastencem. Když se dozvěděl, že František pochází z královehradeckého kraje jako on, zval ho na návštěvy a matematice počal doučovat.
Mladý Věk se bál říci Paule o své lásce k ní. Na výletě ji spatřil, jak se líbá s Thámem a stal se nešťastným. Přestal rodinu Butteauových navštěvovat a trápil se. O to víc že matka onemocněla. Všecek smutný se vydal na cestu domů. Otec mu už neposílal peníze, tak cestou utratil jeden z dvacetníků, co mu daroval Mozart.
Matka byla velmi ráda, že syna vidí, ale otec se na něj hněval. Trvalo dlouho, než mu odpustil. František mu pomáhal v krámě a tajně snil o návratu do Prahy. Ten mu však otec nechtěl povolit. Psal si se spolužáky, zejména s Hněvkovským.
Když mu otec poručil jet za obchodem do hor, naplánoval útěk do Prahy. V horách však došlo k setkání, jež změnilo jeho rozhodnutí. Potkal kočovnou hereckou společnost, co nouzí trpěla. Patřil k ní Václav Thám i rodina Butteauových. Lotty jim utekla s milencem, ačkoli za jejich osud mohla, u divadla si stěžovala, až vyhodili ji i jejího otce. Paule a Thámovi se narodil syn, Věk se stal jeho kmotrem. Paula začala mluvit, a tak se těšila, až zase bude hrát a zpívat. Thám domluvil Františkovi, aby se vrátil domů a tam se věnoval vlastenecké činnosti, že ve světě by nic dobrého nenašel. A tak se František zařídil podle jeho rady. Svým přátelům a milované Paule zanechal nějaké peníze a vrátil se domů, kde četl knihy a šířil vlastenectví. Za páterem Matoušem Vrbou ("spí, spí, ale nezemřela") přišel pan Lidl, aby u něj vyplnil prázdná místa ve svém rodokmenu. Na české předky byl hrdý, ale hrdým Čechem být nechtěl. Po jeho odchodu ukázal Vrba svému příteli, starému faráři Hejnovi z hradecké diecéze, čeho si všiml u novin vydávaných Václavem Matějem Krameriem. Nové číslo nebylo už "císařské královské", ale jenom "královské", neboť císař Josef II. zemřel. Páteru Vrbovi svitla naděje, že Svatováclavská koruna přece jen nezůstane ve Vídni.
Blízko České expedice začal srdceryvně o bývalém císaři mluvit jakýsi postarší sedlák. Až se u něho utvořil hlouček zvědavců, řekl, že císař nezemřel, že ho nějak odtáhli. Lidé tomu nechtěli věřit, jen jednoho člověka to zajímalo, Krameria. Vzal tedy muže s sebou do expedice, oba tam vlastně měli namířeno. Sedlák se jmenoval Jan Šlechta, byl Krameriovým příznivcem, četl jeho Knihu Josefovu. Až jeho ústům uvěřil, že císař opravdu zemřel. Chtěl novináři prodat Kutnohorskou bibli staré Brtkové. Ta ji sic nerada dávala, ale chtěla peníze pro vnuka, co je v Praze na vojně. Za Krameriem dorazili páter Vrba a Šedivý, společně si vyslechli historku o Šlechtově bratrovi a jeho smutném osudu. Každý mu pak dali dvacetníky, pro něj, pro vojáka i pro Brtkovou, přičemž bibli jí měl zase donést zpátky. Páter se potom vydal za mladíkem do kasáren. Budova kasáren byla bývalým klášterem, kde on a další duchovní pobývali, proto o vojákovi starému faráři neříkal.
Ve Věkově rodině stala se tragédie, otec Věk zemřel. František se tak musel starat o obchod. Matka sama mu doporučila cestu do Prahy, a tak se tam vydal. Poznal, jak je Praha velmi německá. Setkal se s Paulou a její matkou. Jeho kmotr brzy zemřel, stejně tak pan Butteau. Jeho milovaná Paula už není takovou vlastenkou jako dřív, chce více Tháma než bydlet v Čechách, už není tak optimistická jako dřív. Ráda by žila ve Vídni, stejně jako její sestra Lotty, co se tam vdala.
Když hledal Věk rodinu Butteauových v jejích starém domě na Řeznické ulici, setkal se tam s mladým, hudebně nadaným studentem Heldem a jeho kamarádem Toníkem. Z okna viděli pračata. Byl zbit vnuk staré Brtkové. Brzy dorazil páter Vrba, seznámil se s Věkem a přivedl ho domů, aby ho i jeho přítel farář poznal. Věk byl také s Hněvkovským na návštěvě u pana profesora Vydry.
Jak sedlák Šlechta Krameriovi vyprávěl, jejich rychtář Valvák řeší, kam s Terezií Maternovou. Po smrti rodičů ji vychovával místní farář, ale ten také zemřel. Proto ji vzali k jejímu strýci, majoru Maternovi. Ten ji nejprve nechtěl, ale co slyšel, jak umí zpívat, dočasně ji u sebe ponechal. Tento Materna byl příbuzným pana Lidla. Panna Maternová líbila se Šedivému a i ona byla ráda v jeho společnosti.
Věk se sháněl po Thámovi, ale u Butteauových byl nejvíce ve společnosti Bettyny, ze které se stala krásná mladá dívka. Brzy pochopil, že paní Butteaová s dcerami se na něj domluvila, aby byl s Betty o samotě. Ona sama se k němu tiskla v divadle, kam s rodinou šel. Po představení se setkal s Thámem, který se velmi hněval, že o jeho návštěvě nevěděl. Vydali se spolu za vlastenci, rozprávěli o Thámově soukromí a zejména o českém národu. Mezitím Paula doma plakala a z milé Bettyny se opět stala rozmazlená nerudná dívka.
František se, Prahou zklamaný, vrátil domů, prodával v obchodě a četl knihy. Od Krameria se dozvěděl, že i stará Snížková z jeho vsi čte Královské poštovské noviny. Její vnučka po Františkovi často pokukovala. On ji považoval ze hezčí, než jsou ostatní děvčata ve vsi. Stará Snížková s dalšími lidmi si říkali, že mladý Věk není takovým katolíkem, jakým by měl být. Také zemřel starý Žalman, Perlinčan, jak mu říkali, a Františkovi odkázal svoji Bibli.
Major se snažil svoji neteř naučit šlechtickým způsobům. V německém jazyce s ní však neměl trpělivost, a tak na doporučení pátera Vrby přijal jako jejího učitele pana Šedivého. Ten si s dívkou tajně předával milostná psaníčka, ve večer, kdy odpadla hodina, ho poslal po sluhovi Ceypekovi. Major na to však přišel, Šedivého vyhodil a neteř vyhnal. Té se ujal pan Lidl.
Faráři Hejnovi se přitížilo. Páter Vrba proto poslal falešný dopis, že farář Kahánek už zemřel, aby si Hejna myslel, že je nejstarší v celé diecézi. Dlouho se ze svého vítězství neradoval, zemřel. Vrba se vydal na cestu, co již déle plánoval. Rozdával lidem knih o českém jazyce, stal se Apoštolem mateřského jazyka, jak ho nazval melčický rychtář Vavák. U něj se dozvěděl, že vnuk staré Brtkové se kvůli trápení na vojně zastřelil.
U poštmistra Sýkory se Věk setkal s páterem Vrbou, jenž tady v Opočně pokračoval v rozdávání českých knih. Sýkora se snažil vymyslet ryze česká slova (nos-citoň, papír-popisnice), oba muži se s ním rozešli ne zrovna v dobrém a zamířili do Dobrušky, odkud se páter vrátil zase do Prahy.
Mladý Věk si všiml, jak se ho bojí a ve skutečnosti zajímá Márinka Snížková. Začal se s ní sbližovat. Márinka si velmi přála poznat Prahu, což se jí splnilo. Příbuzní její rodiny, kteří v Praze bydlí, pozvali ji i babičku na návštěvu při příležitosti korunovace krále Leopolda. Jeli s výpravou rychtáře Pinkavy, kde nechyběl ani František Věk. Ten jim dělal v Praze průvodce, seznámil se i s jejich příbuznými.
Tou dobou se do hlavního města sjíždělo mnoho lidí, aby byli svědky vytoužené korunovace. Páter Vrba tam potkal Vaváka, který mířil za pannou Maternovou. Shledal, že je u pana Lidla velmi spokojená, pro všechnu zábavu už přestala psát Šedivému, jenž je z toho velmi smutný. Terezie už se naučila plynně německy, pomalu zapomíná, že je českého původu. Vavák pro to nařkne pana Lidla a ten jej z domu vyhodí.
Věk viděl krále přijíždět společně s bratrancem paní Snížkové, Snížkem a starou pannou Karolinou z Colloredovského paláce. Na druhý den vyrazili do divadla na představení Oldřicha a Boženy. Viděli tam známe tváře jako Krameria, Šedivého, Dobrovského a další. Márinka byla představením unesena do doby, než spatřila na prknech komediantku, do které byl František zamilován. Poznala z jeho výrazu, že jde o ni. Věk seděl zaražen, zraky upřeny na Paulu. Věděl, že hraje proti Thámově vůli a bylo mu ho líto, do jaké rodiny se to dostal. I počal si Márinky ještě více vážit. Tháma viděl i na bále, kam vyšel s Márinkou. Paula tančila a Thámovi se to nelíbilo. Chtěl s ní být doma sám, ale ona raději na bál.
Šedivý šel na bál hlavně kvůli Terezii. Doufal, že ji zde spatří. Nevěřil Krameriovi, který mu říkal, že se změnila k horšímu, zvykla si na vysoké postavení a procházela s divadelníkem Micellim. Ale na bále vše pochopil a přestal se o ni zajímat. Terezie po smrti svého strýce utekla s komediantem a více o ní nikdo nevěděl.
František si Márinku vzal za ženu. Zanedlouho se jim narodil syn Václav a rok po něm dcera Ludmila. Jejich manželství bylo pokojné a šťastné. Radost z vlády českého krále však netrvala dlouho. Leopold zemřel a jeho synovi Francouzi vyhlásili válku. Nastaly časy vlády Jakobínů, období Francouzské revoluce. Věk je nekritizoval tolik jako ostatní, odvážil se zastávat názorů J.J.Rousseaua.
Páter Vrba pokračoval s roznášením knih, zavítal i k Věkovi, jenž mu představil svou ženu, synka a o rok mladší děvče. Bolavá kolena mu léčil doktor Held. Jeho pacientem byla i paní Butteauová. Trable manželů Thámových pokračovaly. Thám chodil často do hospody, kvůli podnapilému stavu během představení ho dokonce vyhodili z divadla. Paula má nápadníka, pana Amlinga, navíc hraje malé role v divadle, a proto už tolik netouží dostat se z Prahy. Do hlavního města se stěhuje dvůr z Vídně, kde hrozí vpád Francouzů. České knihy málo vycházejí, divadelní hry se proškrtávají a vlastenci se bojí o český národ.
Paula chtěla využít matčiny nemoci, aby s ní mohla zůstat v Praze a nemusela jet s manželem do Teplic. Jejich manželství bylo v troskách a Thámovi zbyly jen vzpomínky na dobu, kdy byla Paula němá, jemu i vlasti oddaná. Při procházkou s matkou Kanálskou zahradou za ní přišel pan Amling. Šli spolu sami, matku nechali na lavičce. Viděl je doktor Held a došlo mu, jak se věci mají. Proto přikázal jako lékař, že paní Butteauová musí do lázní do Teplic. A tak se Paula musela se svým nápadníkem na několik měsíců rozloučit.
Zemřel poštmistr Sýkora, co vymýšlel ryze česká slova. Zanedlouho dostal Věk zprávu o dalším úmrtí - prý skonal doktor Held. Jeho smutek ze smrti přítele naštěstí netrval dlouho, ukázalo se, že Held je naživu, jenom se zotavuje z těžké nemoci. Věk ho navštívil při své kupecké návštěvě Prahy. Řešili spolu Paulin vztah s panem Amlingem. Věk potkal Tháma, čas před předtavením hodlal strávit v hospodě "U Modrého hroznu". Tam se setkal se svým býválým spolužákem, nyní dr. Václavíčkem, a jeho doprovodem, hercem Fišerem. Dostali se do sporu, Václavíček bránil německý jazyk, německé divadlo, Věk zas české hry a českou řeč. I s Thámem se druhý den bavil o osudu českých her. Báli se, že když hrabě Nostic prodal stavům Národní divadlo, zanikne divadlo U Hybernů, kde se hrály i české kusy. Také s Thámem řešil, co se stalo minulý večer. Thám se dopídil, že ho žena podvádí s panem Amlingem. Všechny ženské vyhnal, ale opravdu odešla jenom Betty. Thám byl velmi nešťastný, trápil se nad nevěrou své ženy, a přesto ji pořád měl rád. František chtěl v Dobrušce zřídit divadlo, ale vrchnost mu to nedovolila.
Nastala krutá zima, všichni sháněli dříví na topení. Thám ho jedné kruté noci nesehnal, bál se reakce Pauly a tchýně, ale po příchodu domů bylo po starostech. Podle popisu poznal, kdo jim ze staré známosti dovezl dříví. Byl to milčický rychtář Vavák. Thám s rodinou zasedl k večeři po dlouhé době, začal s Paulou opět mluvit. I Bettynu, co doma mrzla, nechal u nich. Po sněhu přišly velké povodně, zatopily spoustu míst včetně České expedice. U Věků měli smutek, neboť babička Snížková zemřela na zápal plic.
Zejména páter Vrba a vysloužilý voják Ceypek, ze kterých se stali dobří přátele, vystřídali hru v karty za debatování a válce, o Jakobínech, o bankovkách (bankocedulích), co se objevily na trhu.
Thám zjistil, že Paula na pana Amlinga pořád myslí. Pokusila se s ním i setkat. Přitom jeho cit k ní nebyl tak vážný, dovedl si za ni najít náhradu. Do toho ještě manžele vyhodili z divadla "U Hybernů". Paule to nevadilo, ale Thám byl zdrcen, že se ho zbavili po tom, co pro české divadlo udělal. Rozhodl se přejít do herecké společnosti v Plzni, i když hraje jen německé hry, protože české v zemi nejsou dovoleny. Jela s ním i žena s tchýní.
Rusové bojovali proti Francouzům, z čehož měl český lid velkou radost. Věk i ostatní vlastenci obdivovali ruské vojáky, přáli si jejich výhru. Dobruští v čele s Věkem, jeho synkem a sousedem Bílkem se vydali na Rusy podívat při jejich průjezdu Prahou. Malý Vašík dokonce od ruského kozáka dostal dvacetník. Páter Vrba se zase setkal s Jakobíny. Jak je nenáviděl, pochopil nyní, že ti bojující muži jsou také lidé. Jednomu raněnému pomáhal při cestě do Josefova a zajišťoval mu lékařskou pomoc. U děkana Hyla poznal studenta Zieglera, který byl velice přívětivý, pracovitý a rád četl české knihy. Vrbovi se velmi líbil, protože mu napsal doporučení do Expedice. Ziegler se pak opravdu stal Chrudimským děkanem.
Vrchnost se pokusila Věkovi zabavit nekatolické knihy, ale zažaloval je a knihy dostal zpátky, neboť to bylo v rozporu s právem. Po synově návratu z obchodní cesty v Praze zemřela stará Věková. I s profesorem Vydrou bylo hůř, ztrácel se, slepý už na obě oči. Pátera Vrbu naopak "mravenci" opustili a mohl i nadále od jara do podzimu rozdávat své knihy. Jen v této době, době čerstvě po válce, nechodil, protože lidé neměli na knihy pomyšlení, ani peníze. Manželé Věkovi připili novému roku 1801, vlastně i novému století. V něm sice skončila válka, ale v Dobrušce se strhl požár, při kterém Věkovi přišli téměř o všechen majetek. Naštěstí se ale nikomu nic nestalo.
Paní Butteauová na žádost Betty opustila manžele Thámovi a vydala se za svou druhou dcerou do Prahy. Ta, zrazena dalším milencem, porodila syna. Starala se však o něj babička, matka odjela za prací i za zábavou. František Věk se trápil hlavně pro shořelé peníze a knihy. Z jeho slavné bibliotéky zbylo mu jen pár titulů. Věkovým zůstaly jen krávy, které Kačka při začínajícím požáru odvedla do hor. I dali se do opravování domu, pomohl jim Kosař, sedlák z Ohnišova, vrchní z Opočna i páter Vrba a Kramerius.
Věk se snažil získat zpět svoje kupecké bohatství, a tak se vydal pracovně do Prahy. Cestou se zastavil u své tety, paní Jetmarové, co žila se svými dvěma dcerami, asi čtyřicetiletou Baruškou a o deset mladší Máli. Přišel mu od nich dopis, ale byl v něm špatný list. Byl to milostný dopis od pátera Kornela pro Máli. Žádal po příbuzných kvartýr pro syna, kterého chtěl dát do Litomyšle studovat na gymnázium. Starší dceři se to moc nezamlouvalo, ale nakonec svolila.
V Praze se Věk dozvěděl, že profesor Vydra je nejen slepý, ale i hluchý. Vyřídil si své obchody a návštěvy a vrátil se domů. Vašík z Litomyšle nadšený nebyl, chtěl zůstat u maminky, ale co naplat, v polovině října ho otec odvezl k tetě. Ač uměl špatně německy, k otcově radosti prošel zkouškou a mohl chodit na gymnázium.
Profesor Vydra se dočkal vysvobození ze svého světského utrpení. Zemřel i syndikus z Dobrušky, ten, co na Františka donášel a divadlo mu nechtěl povolit. Vašíkovi se ve škole stýskalo a trápil se s němčinou. Jednou dostal i signum, trest za to, že řekl něco česky. Musel pak číhat na dalšího, kdo se prohřeší, a dostane tak signum on. Spřátelil se s Karlíkem Kamberským a s jejich tovaryšem Václavem Vytlačilem, jenž mu půjčoval knihy. Václavovi onemocněla matka, bál se však vrátit domů, protože by ho odtamtud odvedli na vojnu. Rychtář na něj měl políčeno, protože nepřál lásce mezi Václavem a svou dcerou. Až se Václav odvážil domů, našel matku již mrtvou. Při útěku před vojáky se zranil, dostal se ke starému rodinnému příteli do Litomyšle, kam mu zraněnou nohu chodil ošetřovat pan doktor Kamberský. Václav měl Vašíka rád, proto o něj doktora prosil. Vašík tedy do prázdnin chodil Václava navštěvovat. Ročník dokončil a odjel s otcem na prázdniny domů. Tovaryš Václav se po uzdravení vydal na vandr, ale za několik měsíců se zase vrátil.
Thámovi byli stále u kočovné společnosti, nedařilo se jim však dobře. Václav opět pil a Paula se s ním smířit nechtěla. Jak oni, tak ostatní vlastenci debatovali o válce a zajímali je výsledky, zejména pátera Vrbu, doktora Helda ve společnosti u hraběnky Skronské. Její neteř Lory se do doktora zamilovala, on to vytušil, a proto se jí snažil vyhýbat. Vlastenci jako Hýbl, starý Hamous či Lumenda se scházeli na Staré rychtě. Mezi ně se navrátil Václav Thám, kterého válka vehnala zpět do Prahy. Dlouho tam však nepobyl. Vrátil se ke kočovné společnosti, bez manželky však, která odpustila Amlingovi a uprchla s ním.
Hraběnska Skronská odhalila zalíbení své neteře v doktoru Heldovi, a tak si s ním promluvila. On tam od té doby méně chodil, přestože se mu Lory začala líbit. Té se však vrátil muž, který se jí dvořil před svým odchodem do války a který se velmi zamlouval paní Skronské. Lory musela na doktora zapomenout a nechat se zasnoubit s rytmistrem Hanoldem.
Lidka Věková byla pilná dívenka, ale neuměla německy, proto ji poslali k sedlákovi do Králík na výměnu s jejich synem. Do Dobrušky naopak přišel čerstvě vysvěcený kaplan Ziegler, ve kterém Věk našel přítele a velkého vlastence. Oba velmi zarmoutila zpráva o smrti Krameria, který tak ukončil svou dlouho nemoc.
Lory Hanoldová byla velice nešťastná. Manželův žár opadl, stala se pro něj odloženou hračkou. Radostí pro ni byla jenom dcera Jeanetta. Když teta onemocněla, utekla k ní, ale nic jí nevyčítala, že ji nutila do svatby s rytmistrem. Held trpěl při pohledu na ženu, kterou měl rád. Lory se vrátila domů, ale odloučení nepomohlo. Hanold pořád hrál v karty a měl mladé milenky. Hraběnka onemocněla znovu, a tak se za ní Lory vydala. Teta ji žádala o odpuštění, že jí způsobila takové trápení. Zanedlouho zemřela a Lory požádala o rozvod.
Dobruška i další vesnice řešily Napoleonova tažení i jeho soukromý život. Modlily se za mír, neboť drahota a neúroda je ničila. I František Věk měl problémy, dluhy, které nemohl splatit. Kaplan Ziegler přesídlil za kopec, do Dobřan. I páteru Vrbovi docházeli peníze, s nimi odcházelo i jeho zdraví. Aby měl na knihy a noviny, méně jedl, co mu jeho spolubydlící Ceypek ukuchtil. Když byl vydán nový patent, zničilo ho to, zemřel. Patent snižoval cenu krejcarů i bankocedulí, což mnoha lidem způsobilo nouzi. Mezi nimi byli i Věkovi, kteří se trápili dluhy a placením studia jejich dětí. Patrčka ze Solnice, co si jako kluk půjčoval u Věka knížky, měl stejný osud jako on. Také se stal kupcem proti své vůli, raději by studoval a vlastenectví se věnoval. Proto trochu záviděl Václavu Věkovi, který se rozhodl jít sám studovat do Prahy, aby rodiče mohli i přes drahotu a dluhy zůstat v Dobrušce. Pomohla mu k tomu doporučení kaplana Zieglera. Díky nim mu Nejedlý sehnal práci písaře u advokáta Lískovce a doktor Held mu dal něco do začátků. Byt si našel sám, v kvartýru manželů Praxových. Na Staré rychtě se scházel s vlastenci jako byl Hýbl, mladý Kramerius či Patrčka, co byl v Praze za obchodem. Tomu se přihodilo neštěstí, krám mu vyhořel. Právě tito vlastenci (měli své přezdívky jako "Vládyboř", "Vlastimil" aj.) a jejich přátelé si vymohli povolení hrát českou hru a provozovat deklamatoria (četba básní, co opěvují český jazyk). Václav na představní pozval sousedku, paní Lorencovou i její neteř Jetty. Ta však od své tety pozvání se nedočkala, což ji velmi rozzlobilo. Paní Lorencová si totiž vysnila, že po představení by šla sama s Václavem domů. To se neuskutečnilo, protože na představení nešla, ani na ta další. Věka však pořád pronásledovala, její neteř byla přesvědčena, že spolu něco mají. Jednou v noci, když se Václav vracel z představení na oslavu příjezdu francouzské císařovny a vídeňského dvora do Prahy, počala ho u jeho okna líbat. Po této příhodě už to Václav nevydržel a odstěhoval se. Jettynce nechal u pana Praxe psaní, aby znala pravdu a nemyslela si, že snad s její tetou něco úmyslně měl.
Doktor Held se sbližoval s baronkou Hanoldovou i s její dcerunkou, obzvláště poté, co malou Jeanettu léčil ze spály. Oba dospělí se milovali, ale paní Hanoldová se citům bránila. Pan Amling se vydal hledat lepší práci. Když se dlouho nevracel, Paula se vydala ho hledat, nepoučena minulým jeho odmítnutím. Milovala ho.
Jetty se zbláznila a zanedlouho zemřela. Do Čech se dostávala zprávy o válce, jak Francouzové obléhají Moskvu, jak se připravují smlouvy proti Napoleonovi. Ten z Moskvy musel utéci v přestrojení, což bylo poslední radostí starého Bílka, jenž nedlouho po té zemřel. Patrčka ze Solnice se po shoření krámu vydal do Vídně, aby se podílel na vydávání českých novin. Hromádka však pro něj práci neměl, proto se vrátil domů, sousedům ku posměchu. Dal se na obchod s přízí a o lidech z vesnice psal satirické básně. Václav už si nepřivydělával jako písař, ale jako učitel. Dostal se i do paláce Toškánových, kde učil malého Jeníka.
Po bitvě u Chlumce doktor Held pomáhal spoustě raněným. Byl mezi nimi i pan Hanold, kterému musela být amputována noha. V nebezpečí si vzpomněl na svoji rodinu, a tak za ním přijela jeho bývalá žena s dcerou. Lory se nechala přemluvit, aby se k němu nastěhovala, když teď tak trpí. To oznámila Heldovi. Políbili se a rozloučili, nešťastni, že spolu nemohou být.
Václav se zamiloval do tety malého Jeníka, Katinky. Když jí hrál Beethovena, políbila jej na čelo, tak doufal, že ho má také ráda. Měla, nýbrž jako přítele. Vdala se za pana bankéře Plešnera a způsobila tím Václavovi velké trápení. Jeho sestra našla štěstí v lásce, vzala si mladého správce.
Doktorovi Heldovi napsal jeho bratr Ignác, o němž si doktor myslel, že padl ve válce. To bylo radosti, že je naživu. Held léčil paní Butteauvou, dozvěděl se o smutném osudu Pauly, kterou Amling opět opustil. Navíc žije v bídě a nemoci. Jean Butteau se vydal hledat strýce Tháma. Našel ho a předal dopis od Pauly, která psala své matce, omlouvajíc se, co svým chováním jí způsobila... Thám se slitoval nad svou ženou, vydal se i se synovcem za ní. Bylo už však pozdě, Paula zemřela. Thám onemocněl zápalem plic a následoval svoji ženu na onen svět. Stejně tak odešla paní Butteauová.
Michal Patrčka byl za své básně odsouzen na 14 let vojenské služby. Václav Věk dokončil studium práv a chystal se na praxi. Po zklamání v lásce už se nikdy nechtěl oženit, plánoval vzít k sobě jednou do Prahy rodiče.
Thám a mnoho dalších obětovalo svůj život literární činnosti, vlasti a českému jazyku. Václav Věk a jeho přátelé se radovali z povolení užívat českou řeč a studovat česky na gymnáziích.
Vložené: 21.06.2007
Komentáře
Související odkazy
Diskuse k výpisku
Diskuse k výpisku
Alois Jirásek - F. L. Věk (všechny díly) (3)
Aktuálně
Životopisy
23. 04. 2024 Miguel de Unamuno
Práce dne
Slohový útvar: Úvaha
Úvaha nad nicotou člověka
Častokrát se sám sebe ptám, jaký je vlastně smysl člověka? Mnohdy totiž narážím na ten problém, že pokud člověk žije - a to třeba i efektivně a prospěšně - častokrát se mu stane, že vlastně po něm nic nezbude. Ano, možná, že si na něj časem někdo vzpomene. Nejspíše někdo z jeho blízkých, popřípadě těch,...
Statistiky
Čtenářský deník:
8017 dělČítanka:
4764 textůŽivotopisy:
854 zivotopisůSlohové práce:
5834 pracíSlovníček pojmů:
109 heselSpisovatelé:
1840 autorů
Aktuální pořadí soutěže
- Grully (1,5)
- vedralova.k (0,5)
Štítky
maturity Marie Pujmanová Mrazivý polibek dnešní děti Ota vzpomínky na dětství Moje zaměstnání štědrovečerni stul Umění milovat rozbor popis knihy andrejev Mal extremismus sexy rušný dům Zabíják, Nana Francková Thomas první testament věta podmětná labyrint védy lenin Food Festival dílo Babička můj brácha průvodní dopis uvaha anorexie de La Fontaine školské divadlo
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 713 979 362
Odezva: 0.09 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí