Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

CO SE V ROMÁNU DOZVÍDÁTE O CHODECH?

Román Aloise Jiráska Psohlavci zachycuje povstání Chodů v letech 1692-1695 proti vrchnosti, která nechtěla uznat chodská privilegia. Ta jim udělili králové Jan Lucemburský, Karel IV., Václav IV., Jiří z Poděbrad i kníže Břetislav. Tato práva byla všemi uznávána až do Bělohorské bitvy. Svá práva získali Chodové za statečné střežení hranic Šumavy proti vpádům nepřátel i za boj s nimi, za ochranu obchodních stezek, které vedly přes Domažlice, Všerubským průsmykem přes Stráž, Tlumačov, Újezd, Draženov, Postřekov, Chodov, Kleneč do Německa. V době míru vystupovali proti bavorským pytlákům a proti krádežím v hraničních lesích.

Za své služby byli Chodové lidem svobodným, nebyli poddáni žádné vrchnosti, jejich území nesměl žádný šlechtic koupit nebo se tam usadit. Byli osvobozeni od roboty, mohli provozovat ve své oblasti řemesla, neplatili clo ani mýto, mohli se svobodně stěhovat a lovit v lesích, které chránili.

Po Bělohorské bitvě byli Chodové prodáni říšskému dvornímu radovi Volfu Vilému Lammingerovi z Albenreuthu do úplného dědičného majetku. Nový pán a zejména jeho nástupce syn Maxmilián neuznávali privilegia a svobody a zacházeli s Chody jako s lidem poddaným. Chodové svá práva statečně hájili mnoho let. Naději vkládali do jednání u dvora Vídeňského, ale Maxmilián spor vyhrál a Chodům bylo sděleno zrušení všech privilegií a pod přísnými tresty jim byla nařízena poslušnost.

Lomikar žádal od Chodů vydání starých pergamenů, ale ti nechtěli ustoupit, práva získaná po předcích byla pro ně posvátná, bránili se násilí a bezpráví, ale jejich zápas byl marný proti síle vrchnosti. Ten, kdo se odvážil protestovat, byl krutě potrestán. Statečnými Chody plnila vrchnost vězení. Muži byli mučení a starci ve vězení umírali.

Matka Jana Koziny dlouho ukrývala cenné listiny pod podlahou svého domku, ale i tam je vojáci našli. Dva nejcennější pergameny se staré Kozinové podařilo zachránit. Chodové už tušili, že začíná těžká doba a boj s vrchností.

CHARAKTERIZUJTE LOMIKARA A JANA KOZINU. POUŽIJTE CITACE Z TEXTU NEBO POPIŠTE KONKRÉTNÍ SITUACE Z TEXTU.

Lomikar, vlastním jménem Maxmilián Lamminger, svobodný pán z Albenreuthu, je v románu představitelem kruté vrchnosti, která mohla rozhodovat na svém panství podle své libovůle o všem. Obklopen svými důstojníky se Lomikar odvážil i mezi shromážděné Chody, ale jejich odpor u něho vyvolával rozhořčení, které dokazoval vyhrožováním.

Lammingerovo pihovaté líce pobledlo. Důstojníci neústupností sedláků popuzeni, jali se k němu polonahlas zprudka pomlouvat. On však postoupiv vpřed promluvil hlasem už se třesoucím: "Ty své staré papíry a pergameny přece vydáte, ale až bude pozdě, až poslední halíř a sousto vezme vojsko, které tu zůstane, až vy všichni, co tu stojíte, budete v železích a jeden z vás nebo dva na šibenici!"
(kap. 6., str. 59)

Lammingerova škodolibost a sobecká radost se projevila v okamžiku, kdy nechal přivést do pokoje před své hosty dva Chodské vězně Matěje Přibka a Jana Kozinu a před nimi s výsměchem odstřihl pečetě ze všech pergamenů, které Chodům sebral a naházel je do ohně v krbu.

Konečně, včera ještě vzdorovali, i když jim vojskem hrozil a šibenicí. A teď! Hle jak jim poklesly tvrdé hlavy, jak černě, zasmušile hledí na zhoubné plameny!
(kap. 8., str. 74)

V přítomnosti vojska a svých přívrženců cítil se Lomikar silným a odvážným. Ale před dav vzbouřených sedláků nedokázal vystoupit a zbaběle, s úzkostí poslal vyjednávat svého hejtmana.

"Na něho, na Lomikara, zabijte ho!" A les čakan hrozivě se míhal nad hlavami. Za hejtmana zezadu přistoupil Lamminger jako duch zsinalý a žádal hejtmana, aby těch rebelů nechal.
(kap. 16., str. 137)

Chladně a povýšeně se Lomikar choval i ke své manželce, která pocházela z rodu Lobkoviců a její předkové patřili k těm, kteří Chodům právo potvrdili. Paní bylo Chodů líto, přimlouvala se za ně ve snaze zmírnit jejich tresty. Od manžela sklidila výsměch.

"Zaslechla jsem, že ti lidé z Oujezda budou trestáni, biti a že dnes nic nedostali jíst."
"Aj, milosrdná i na ty kteří jsou proti nám. Trestáni budou!"
A když se paní přimlouvala za Kozinu, s chladným zrakem Lomikar řekl: "Po druhé mne takovými audiencemi ušetřete!"
(kap. 7., str. 67)

Jan Sladký, zvaný Kozina podle statku, kde žil a kde se odpradávna říkalo "u Kozinů", byl představitelem utlačovaných a ponižovaných Chodů, kteří bývali podle starých práv svobodní, ale Lomikar jejich práva neuznával.

Mladý Kozina býval mírným, klidným sedlákem, který si hleděl svého statku, své rodiny. Matka mu občas jeho chování zazlívala, myslela si, že mu chybí otcova hrdost. Proto také staré důležité pergameny ukrývala ve svém domku a Jan o nich zpočátku nevěděl. Trápilo ho, když poznal, že matka má před ním tajnosti, že mu málo věří.

Teprve když vrchnost poručila pokácet na Kozinově poli starou lípu, vzbouřil se poprvé proti libovůli panstva a bránil svůj majetek statečně vlastním tělem proti panským pacholkům. Byl zraněn, ale přesvědčil matku i sousedy o své nebojácnosti a neústupnosti, pokud jde o práva a spravedlnost.

V rozhodných okamžicích se potom Kozina stává nejsmělejším mluvčím chodského lidu i v situacích pro něho nejnebezpečnějších. U lidí posiloval pevnou víru ve větší a nepřemožitelnou sílu a důvěru v lepší život bez vrchnosti.

Po potyčce Jana Koziny s panskými nádeníky přijel Lomikar v doprovodu důstojníků do Újezda a žádali vydání pergamenů. Vrchnost by pak byla ochotna zapomenout na Kozinovu zpupnost. Kozina Lomikarovi odvážně odpověděl.

"Je pravda, že jsem se rval s panskými pacholky i se správcem, ale oni káceli mi znamenaní lípu, ha tu jsem bránit mušel. Proto děkuju za milost, hale já jsem se neprovinil. Ha vo tutich majestátech - šak páni dobře vědí, že ešče platí, ha platit budů."
(kap. 6., str. 53)

Odpovědnost za své předky a za všechny Chody dokázal Kozina u apelačního soudu v Praze, kam byli zástupci Chodů pozváni po tom, co se vzbouřili a poslali stížnost do Vídně a tamní vrchnost poslal dořešení sporu do Prahy.

Kozina se před pány ještě pamatoval. Nicméně se mu hlas chvěl vnitřním pobouřením, když mluvil na obhájenou sebe a svých krajanů. Nic nezapřel o té lípě staré, dovolávaje se práva své rodiny a starých privilegií od králů daných, jichž hájili je každého Choda povinností.
"Naši dědkové buli svobodni, ha my chceme taky svobodu, jak na to máme majestáty. Pro nic za nic huďáli z nás lidi robotný. Hurození pánové! Kterak by bulo Vašem Milostem, hdyby z vás huďáli najednú pro nic za nic sedláky!"
(kap. 18., str. 126)

Největší statečnost, odvahu a hlubokou víru v pravdu a lepší budoucnost dokázal Kozina před svou smrtí při loučení s matkou a se ženou a před shromážděnými sousedy i vrchností v čele s Lomikarem.

"Dá pámbů, že nadarmo nehumírám. Lomikar hu světskýho sůdu vyhrdl, hale hin hu božího vyhraju já, protože naše věc bula pravá, ha já nevinně muším humřít."
(kap. 29., str. 195)

Odvážně, s hrdostí prostého věřícího člověka, který ze svých názorů neustoupil ani před popravou, pozval na boží soud největšího svého nepřítele, Lomikara.

"Lomikare! Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdní stolicí boží, hin se hukáže, hdo znás."
(kap. 29., str. 200)

JAK PŘÍBĚH DOPADNE? POPIŠTE CHOVÁNÍ HLAVNÍCH POSTAV PŘI POPRAVĚ V ZÁVĚRU ROMÁNU. POUŽIJTE CITACE Z TEXTU.

Příběh popisuje boj proti vrchnosti, která přestala uznávat chodská privilegia, která osvobozovala Chody od poddanských povinností náhradou za střežení hranic. Spor byl řešen u soudu i povstáním. Prohrané povstání mělo soudní dohru a ze tří údajně největších viníků - Kryštofa Hrubého z Draženova, Čtverdka z Klenče a Jana Koziny z Újezda, kteří byli obžalováni z hrdelních zločinů - byl popraven ten nejmírnější, ale hrdý sedlák Kozina. Lomikar se radoval, protože se zbavil svého protivníka. Podle pověsti se ale splnila Kozinova výzva a v den prvního výročí Kozinovy smrti, uprostřed hostiny, kdy se Lomikar vysmíval Kozinově proroctví, ho ranila mrtvice a zemřel.

"Ó, Kozino, špatný proroku! Rok už tu, ty tam a já dosud tu."
(kap. 30., str. 207)

V den popravy se museli zástupci Chodů ze všech okolních vesnic shromáždit na náměstí v Plzni, aby poprava byla poučením a zastrašením. Ani to vrchnost nemusela přikazovat. Se statečným Kozinou se přišli rozloučit a podpořit jeho rodinu všichni, kteří se mohli do Plzně dostat.

Vojáci vyvedli Kozinu z vězení. Ten šel pevně, se vztyčenou hlavou. Políbil svoji matku, ženu Hančí i děti Hanálku a Pavlíka, požehnal jim. Hlavou pokynul a usmál se na Chody, kteří se přišli rozloučit.

Opět se k dětem chýlil a na ně mluvil a je hladil. Pak se k matce obrátil a prosil ji, i ženu, aby mu odpustily, že jim tolik zármutku způsobil. Spatřiv Chody, na ně se usmál a ještě jednou hlavou pokynul.
(kap. 29., str. 199)

Proti šibenici v čele vojáků a důstojníků seděl na koni Lamminger. Pozoroval Kozinovo loučení s rodinou a pláč a smutek lidí, ale zůstával klidným.

On jen Kozinu pozoroval a bedlivým zrakem stopoval jej, jak se od své rodiny odtrhnuv, kráčel k šibenici. Krok mu nevázne, neklesá, mužně a vzpřímeně jde a teď stoupá pevnou nohou na žebřík, tam, kdež na něj kat a smrt čekají.
(kap. 29., str. 199)

JAK JE CHODY INTERPRETOVÁNA LOMIKAROVA SMRT? BYLA OBĚŤ JANA KOZINY MARNÁ? VYSVĚTLETE, ZDŮVODNĚTE.

Lomikarova smrt je interpretována jako spravedlivá boží odplata za všechna příkoří, která napáchal. Právě při hostině, kterou Lomikar pořádal pro vrchnost a v okamžiku, kdy s výsměchem vzpomínal na Kozinovu výzvu, byl raněn mrtvicí a zemřel. Chodové věřili, že ho Kozina volal před vyšší a spravedlivý boží soud a že se jeho přání vyplnilo. Zpráva o Lomikarově smrti se Chodskem rychle šířila, nikdo ho nelitoval, všichni vděčně vzpomínali na Kozinu. Pověst líčí poslední Lomikarovy chvíle.

"Tam na trhanovském zámku Lamminger se rouhal a jak náhle se bouřka strhla, okna i dveře rázem se otevřely, řinčíce a praskaje, a tlumem vyděšených hostí brala se jídelnou zvolna bledá postava."
(kap. 30., str. 208)

Starý Příbek spokojeně řekl sousedům.

"Kozina vyhrál ha my s ním."
(kap. 30., str. 208)

Kozinova smrt nebyla marná. Nedovedla sice změnit situaci své doby, ale zůstala jako působivá památka, která ukazuje, že ani všechna zloba a násilí nedovedly zlomit český lid. Dílčí boj Chodů se stal vzorem a symbolem boje proti bezpráví a jeho význam přetrvává.

CHARAKTERIZUJTE JIRÁSKŮV STYL. POUŽIJTE PŘÍKLADY Z TEXTU.

Román Aloise Jiráska Psohlavci je rozdělen do 30 kapitol. Stejně jako další spisovatelova díla, oslavuje českou minulost, boj českého lidu za politická i sociální práva a ani v současnosti neztrácí na aktuálnosti. Alois Jirásek čerpal z vypravování lidí, ale chtěl psát realisticky, a proto bádal v archivech, chodil mezi lidi, navštívil Domažlice a okolí, pozoroval zvyky, všímal si krojů i jazykových zvláštností, studoval plány měst a okolí, původní předpisy a teprve po důkladném ověřování zapisoval své myšlenky a tvořil román.

Tu mužové v kožichách nebo v pláštích, tu synkové ve vyšívaných kožíškách, ženy a děvčata v dlouhých hnědých kožichách, beránkem podšitých, na hlavách šátky různých barev, nad ně vynikali jezdcové na koních.
(kap. 14., str. 119)

Hrdinou jeho románu není jen jednotlivec, ale lid, i když jedinci vynikají, ale obvykle vyjadřují názor většiny z lidského davu.

Kozina: "Nemůžeme! My nic nehuďáli, náše práva platí."
(kap. 19., str. 161; Chodové měli přísahat poslušnost vrchnosti)

Hned v úvodu románu popisuje spisovatel zvyky, které Chodové dobrovolně plnili stejně jako jejich otcové.

Chodům na pochůzkách a strážích byli spolehlivými společníky velicí silní psi (odtud vznikla přezdívka Psohlavci) a družbou čakan (hůl i zbraň zároveň - na dolním konci měl silný ostrý bodec, nahoře pak sekerku s palcátem).

Kdykoliv český král ubíral se jejich končinami, vítali jej Chodové ve zbrani pod hlavním praporem svým, na němž psí hlavu v erbu měli a uctivše knížete svého po starodávném obyčeji soudkem medu, provázeli jej jako čestná stráž horami přes hranice.
(str. 10)