Menu
Jirásek Alois (*23.08.1851 - †12.03.1930)
Staré pověsti české (2)
O Bivoji
Jednou přijela Kazi na Vyšehrad, aby navštívila svou sestru Libuši. Když si prohlížely zahradu, uslyšely ryk a křik mužů. V průvodu kráčel Bivoj a držel divokého, živého kance. Kanec dělal velké škody a Bivoj ho zabil. Vladař Bivoje pozval do podhradí na hostinu. Kněžna Libuše mu dala odměnou krásný mužský pás z pokladu jejího otce, který vybrala sama Kazi. Když Kazi jela zpátky na hrad, Bivoj ji doprovázel. Kazi si Bivoje oblíbila a pojala ho za manžela. O Libuši
Jednou Libuše soudila dva sousedy. Oba byli starostové rodu. Přeli se o pole a meze. Libuše je vyslechla a uvážila to. Potom řekla, že mladšímu se děje křivda, že jeho jsou pole a meze. Starším zalomcoval hněv a chtěl, aby jim vládl muž. Libuše svolala všechny vladyky a řekla jim, že si mají vybrat vejvodu, kterého si vezme za manžela. Poradila jim, aby si zvolili Přemysla. O Přemyslovi
Libušin kůň vedl posly do vesnice, kde měl být jejich vévoda. Šli mlázím, cestou i necestou, když uviděl malou docela úzkou říčku tak se zaradoval, protože věděl, že již jsou blízko. Přišli k poli a zeptali se malého chlapce jestli se tato vesnice jmenuje Stadice, chlapec na to že ano, oni mu poděkovali a odešli hledat Přemysla. Našli ho na poli kde oral půdu. Přišli k němu a řekli mu, že Libuše si ho zvolila za svého muže a za pána tohoto kraje. On jim řekl: "No dobrá, ale nejdříve se posilníme na tu cestu." Usedli k železnému stolu – radlici a začali jíst. Po chvilce se jeden z poslů zeptal, proč je to zrovna železný stůl a on jim řekl, že jeho rod je železný. Šel se rozloučit se svým rodem, poté ho oblékli do panovnického roucha, Přemysl vzal s sebou kabelu a střevíce z lipového lýčí, posadili ho na koně a odvezli na Vyšehrad. Libuše je spatřila a šla jim naproti. Přemysl vzal Libuši za ruku a šli společně vládnout a všichni byly šťastní. Libušina proroctví
Libuše ukázala Přemyslovi pokladnici i posvátná místa ve svých zahradách a háj nad Jezerkou – tam také Přemysl ustanovil zákony a Libuše věštila. Jednou stanula Libuše s Přemyslem a družinou na skalnatém srázu vysoko nad Vltavou. Libuše věštila: "Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v lese je místo, třicet honů odtud se vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jenž vystavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klanět i proti městu mému." – hned tedy hrad v těch místech vystavěli.
Jindy Libuše zavěštila, kde se nacházejí drahé a jiné kovy, kterých byl nedostatek.
Často také Libuše pobývala u nejhlubší vltavské tůně. Tam jednou viděla ve vodě všeničící plameny. V těch místech potopila kolébku svého prvorozence, která měla vyplavat, až bude potřeba "po noci pět den". V kolébce vyrůstal Karel IV. a ona rostla s ním, když umřel, opět se potopila.
Kazi zemřela a lidé jí navršili vysokou mohylu, skonala i Teta a její popel byl pochován a pálen po 9 dní oheň. A když se blížil konec Libušin, svolala všechny na Vyšehrad a tam je prosila, aby Přemysla poslouchali a Přemysla, aby byl milosrdný, když pak všem požehnala, odešla do své jizby, položila se na zem a zemřela. Všichni ji oplakávali. Přemysl se ani nedotkl pokladu, věděl totiž, že má být použit, až bude největší nouze. Dívčí válka
Po Libušině smrti dívky poznaly, že už nejsou u takové vážnosti jako za živobytí své paní. Muži se jim posmívali a dívky z touhy po vládě se chopily meče a luku a vedly boj proti všem mužům. Postavily si hrad Děvín. Všechno vedla Vlasta, hned za ní pak byly Mlada, Svatava, Hodka, Radka i Častava. Dívky bily každého, ať to byl otec nebo bratr. Tři sta mužů padlo v první bitvě. Lest dívek zahubila i vladyku Ctirada (Šárka) s jeho čeledí, Ctiradovo tělo bylo vpleteno to kola, které nad Děvínem trčelo. Muži se tedy rozhodli, že se musí pomstít. Jeli k Děvínu, bili dívky na cestách a mnohé odvlekli na Vyšehrad. Vlasta jednou zapadla mezi muže a pozdě zjistila, že její družky nestačily. Muži Vlastu zabili a ani ostatní dívky neušly zkáze. O Křesomyslu a Horymírovi
Vládl Nezamysl a po něm Křesomysl. Křesomysl byl rád, když lid hledal zlato a tak skotu a chleba ubývalo. Horymír tedy vedl lid na Vyšehrad protestovat, aby si král vážil více chleba než zlata.To se ale dělníkům nelíbilo. Dělníci se vydali Horymíra zabít, ten však spolu s koněm Šemíkem uprchl. Dělníci tedy vypálili celý Horymírův statek, Horymír přísahal: "To pomstím, a víc!" Vydal se tedy na Vyšehrad, kde rozhodli, že bude popraven. Horymír měl poslední přání - projet se na Šemíkovi. Kníže povolil a dal zavřít brány. Horymír poručil Šemíkovi: "Vzhůru!!!", nasedl a Šemík promluvil: "Drž se, pane!". Šemík se svým pánem vzlétl a doletěl pod Vyšehrad. Druhý den šel Horymír na Vyšehrad. Král mu udělil milost a ptal se, kde má Šemíka. Horymír mu odpověděl, že Šemík stůňe. Když Horymír dorazil domů, řekl Šemík poslední větu: "Chci být pohřben před branami vesnice." Lucká válka
Když zemřel Křesomysl, vládl Neklan. Byl to dobrý a spravedlivý vládce. Měl však za souseda vášnivého bojovníka - knížete Vlastislava. Vlastislav několikrát bojoval v zemi Lemuzů, Litomeřiců i Čechů. Vybíral daň a bral s sebou ženy, dívky a děti. Prodával je do otroctví. Když jednou vpadl Vlastislav do Čech, pálil vše, co mu přišlo pod ruku. Lidé se utíkali ukrýt do hradů, ale i ty byly dobyty. Vlastislav obklíčil Levý Hradec. Na hradě nastal hlad. Lidé už se chtěli vzdát, najednou však spatřili, že Lučané odjíždějí. Na hrad se donesla zpráva, že Lemuzi, Litoměřici a Děčané jdou Čechům na pomoc. Vlastislav odtáhl, ale přísahal pomstu. Nejprve se pomstil Litomeřicům. Na jejich půdě postavil hrad Vladislav. Na hradě byli silní muži, kteří Litoměřicům jen škodili. Lemuzi a Děčané se lekli. Prosili o mír. Slibovali, že budou platit daň. Neklan neměl odvahu bojovat bez spojenců. Vybral několik vladyků, a poslal je dojednat mír, s nimi i vzácné dary. Vlastislav vše vyslechl, ale jeho odpověď byla: "Slyšel jsem, oč nás kníže prosí. Také jsem viděl dary, které mi poslal. A to neopatrně učinil. Jistě mne neposlal všechno, co má, ani všechny koně a bohatstvo. To, co poslal, jen na vnadu mne poslal. Jen si to zase vezmete a knížeti vyřiďte, že mu za tu vnadu děkuji, ať mi to všechno dobře schová a opatří. Přijdu si k němu pro všecko co má a spolu vezmu také to, co nyní vracím." Neklan se lekl toho, že Vlastislav chce vládnout nad celou českou zemí. Vlastislav pak nařídil, že každý muž musí na vojnu. Kdo odmítne, bude oběšen. V jedné vesnici na Chlumčansku sídlil rod Žalanů. Hospodářem zde byl muž jménem Straba. Za manželku mel Češku, která byla zajata. Žena sice Strabu poslechla a provdala se za něj, ale stýskalo se jí po její zemi, to netušil. Chystal se do boje proti Čechům. Macecha mu řekla, aby přišel večer do údolí. Straba ji poslechl. Macecha začala čarovat. Prozradila Strabovi, že v boji proti Čechům budou Lučané poraženi. Všichni Lučané zemřou. Jen on se může zachránit. Musí však prvního bojovníka, který se proti němu požene, bodnout oštěpem. Nesmí ho však zabít. Pouze mu uřeže obě uši, schová si je a dá se na útěk - tak se zachrání. Kníže Neklan nevěřil, že by mohl v boji vyhrát. Do boje místo něj šel statečný Čestmír. Lučanské vojsko bylo sice silnější, ale Čestmír dokázal Čechy vzburcovat. "Nebudem utíkat, zůstanem, a já půjdu před vámi. Padne-li má hlava, nic se nelekejte, vpřed se žeňte až zvítězíte." Nastal velký boj. Čestmír sice padl, ale Češi bojovali dál. Lučané byli poraženi. Přežil pouze Straba. Když dojel domů, čekalo ho nemilé překvapení. Jeho žena byla mrtvá. Když jí odhrnul vlasy, zjistil, že nemá uši. Vytáhl ty, které uřezal prvnímu Čechovi, který se na něj hnal. Byly to uši jeho ženy. Durynk a Neklan
Po skončení války zavládl v zemi Lučanů smutek. Češi se mstili. Zapalovali lucké vesnice. Neklan se smiloval pouze nad Vlastislavovým synem. Jmenoval se Zbislav a bylo mu 5 let. Neklan ho tedy nechal v jeho vlasti. Dokonce mu postavil hrad. Byl to však hrad lehce přístupný za všech stran. Kdyby se Lučané proti Čechům spikli, hrad by pro ně oporou nebyl. Pak se Neklan vrátil do Čech. Zbislav žil na hradě Dragúš. S ním tam pobýval Durynk. Tomuto muži Vlastislav za svého života velmi důvěřoval. I Neklan mu věřil. Durynk měl však špatné myšlenky. "Zbav se toho chlapce, zbav! Neklan nemá jistě pokoje, dokud Vlastislavův syn žije." Jednoho dne vylákal Zbislava na ryby. Bylo to v zimě, chlapci tedy nebylo nápadné, že s sebou Durynk bere sekyru. Durynk vysekal do ledu díru a pobídl chlapce, aby se podíval, co je tam ryb. Zbislav se sehnul. Durynk ho sekl do krku. Všude byla krev. Pak sáhl do kapsy, vytáhl nuž a uřízl chlapci hlavu. Vzal si ji a jel s ní rovnou na pražský hrad pochlubit se Neklanovi. Všichni se zděsili. Kníže Neklan se naštval a dal Durynkovi vybrat, jak chce zemřít. Buď skočí z vysoké skály, oběsí se na jakémkoliv stromě nebo se probodne vlastním mečem. Durynk se oběsil na vysoké olši. Když kníže Neklan zemřel, byl pohřben vedle ostatních českých knížat - Přemysla, Nezamysla, Mnaty, Vojena, Vnislava a Křesomysla. Lechové a starostové rodu si pak zvolili za knížete Hostivíta. Praporec svatého Václava
Soběslavovi se zdál sen o sv. Vojtěchovi, aby vzali jeho praporec, skrytý ve Vrbčanském kostele. Vydal se tam jeho přítel kněz Vít a našel ho. Dojeli vojsko, nasadili praporec na kopí a přijeli Němci. Vyhráli bitvu (vznášel se nad nima orel).
Jan syn Svojslavův měl 1260 vidění o bitvě na Moravském poli. Byl tam orel a Janoš z Poděhus, kamkoli se obrátil s praporcem, ustoupili nepřátelé. Jan viděl sv. Václava, sv. Vojtěcha za ním, pak sv. Prokopa a pět mučedníků.
Praporec sv. Václava se ztratil, nikdo neví kdy. Bílá paní
Mnoho rodů mělo určitá znamení – předzvěstí smrti (různé zvyky, ...). Na mnohých hradech zjevovala se bílá paní, zvláště pánům z Hradce a Rožmberka (Jindř. Hradec, Telč, Bechyně, Krumlov, Třeboň, ...). Nejen jako předzvěst smrti, ale zvěstovala i šťastné události (děti, svatby). Roku 1539 se Joštovi z Rožmberka narodil syn – Petr Vok a bílá paní se stala jeho chůvou. V roce 1604 se zjevila zpovědníkovi pana Jáchyma a zavedla ho k nemocnému Jáchymovi, aby mu prokázal poslední služby. V jindřichohradeckém zámku založila ještě za svého života tradici sladké kaše a hostin pro chudé na Zelený čtvrtek. Růžový palouček
Hodinu od Litomyšle na západ je Růžový palouček – kolem dokola obrostlý červenými růžemi. Scházela se tam Jednota bratrská a také se tam po Bílé hoře poslední motlitbou loučila se zemí. Když tudy roku 1813 táhli Rusové (proti Napoleonovi), modlili se na Růžovém paloučku. Palouček vždy odolával, ať už poli, orbě, … Sibylina proroctví
Sibyla, královna ze Sáby, se zatoužila setkat s králem Šalamounem. Když dojela do Jeruzaléma, poklekla na zem, políbila ji, políbila též dřevo ležící přes potok Cedron (na něm byl ukřižován Mesiáš), také navštívila horu Kalvárii, kde se po 3 hodiny modlila. Šalamoun ji přivítal jako vzácného hosta a ona u něj 9 měsíců pobývala. Za tu dobu mu královna zjevila mnohá proroctví (Ježíš – život i smrt, osud Jeruzaléma, neřesti křesťanské a jejich potrestání Bohem, o zemi české - zkáze Prahy, smrti, živoření, boje u Blaníku a boží trest). Proroctví slepého mládence
Císař a český král Karel IV. roku 1362 cestou z Německa uslyšel, že nedaleko Domažlic žije slepý mládenec, ducha prorockého, a tak se za ním vydal. Mládenec mu vypravoval, jak budou země české vypadat po jeho smrti (ovládány cizími národy; chleba bude málo a roboty mnoho; válka válku bude stíhat, ...). Také Karlovi zjevil budoucí panovníky: Karel IV., Václav – jeho syn, Zikmund – druhý syn, Albrecht – Rakušan, jeho zeť, Ladislav – syn A., Jiří král – Čech, Vladislav – Polák, Ludvík – Uher, Ferdinand – Španěl, Maxmilián – Čech, Rudolf – syn M.
Karel chtěl, aby vše zlé, co se dověděl, nepřišlo do jeho země – Hospodin se smiluje a pošle na pomoc blanické rytíře sv. Václava. Pak nastane klid. Král vzal mládence do Prahy, kde žil až do smrti. Proroctví Havlasa Pavlaty
Když bylo Halasu Pavlasovi 115 let (městečko Vysoké v podkrkonoší), svolal své potomky a pověděl jim tuto věštbu. Za krále Vladislava bylo dobře – peníze byly, úroda,... Do 50 let však přijde mor a nastane soudný den. Dále také bude v Čechách válka, velká neupřímnost a nepravosti – páni budou lid soužit a rouhat se. Sedláci budou proti vrchnostem a pány zbijí. A bude obrovský mráz (větší, než když se u mého milíře ohříval medvěd). Vy, synové, dočkáte se těch lepších let za krále Vladislava. Když pak bude Ferdinand, začnou těžké roky a za krále Matyáše a Fridricha bude nejhůř. Války budou, dokud nepřijde dobrý a pobožný král Anbestas. Různá proroctví
Balvan trčel pod rozvalinou potštýnského hradu v proudu Divoké Orlice. "Přijde straka, kámen rozklube, a tu nastane v Čechách bída. Přihrnět nepřítel do země a s ním útisky a zlé nemoci." V roce 1866 nechal správce statku Straka kámen roztrhat za účelem stavby. Brzo vtrhli do země Prusové i zlá nemoc.
Nad Orlicí býval kostel se zlatým zvonem, který se propadl. Ten se zase objeví, až bude nový, zlatý věk – až za řekou na holé stráni vyroste temný borový les a krajní borovice uschne a její kořeny zetlí – tehdy přijde černá svině a zvon mezi kořeny vyryje.
Na Oškobrh Libuše kdysi stoupala z Libice dřevěnou chodbou. V té chodbě je ukryto spící vojsko, které zemi českou zachrání – pruský král bude pak utíkat a království české po válkách bude v uvedeno v mír. Tak bude, až Růžový palouček zaroste keři a sejde se tam 7 králů, pak bude svatý, věčný mír. Divy světa přestanou, až kamenný kříž u Solnice se zcela propadne do hlubin země.
Na Boru ve skalách sedí kamenná pana, v ruce košili. Každý rok na Velký pátek udělá jeden steh. Až košili došije, nastane soudný den.
Jednou přijela Kazi na Vyšehrad, aby navštívila svou sestru Libuši. Když si prohlížely zahradu, uslyšely ryk a křik mužů. V průvodu kráčel Bivoj a držel divokého, živého kance. Kanec dělal velké škody a Bivoj ho zabil. Vladař Bivoje pozval do podhradí na hostinu. Kněžna Libuše mu dala odměnou krásný mužský pás z pokladu jejího otce, který vybrala sama Kazi. Když Kazi jela zpátky na hrad, Bivoj ji doprovázel. Kazi si Bivoje oblíbila a pojala ho za manžela. O Libuši
Jednou Libuše soudila dva sousedy. Oba byli starostové rodu. Přeli se o pole a meze. Libuše je vyslechla a uvážila to. Potom řekla, že mladšímu se děje křivda, že jeho jsou pole a meze. Starším zalomcoval hněv a chtěl, aby jim vládl muž. Libuše svolala všechny vladyky a řekla jim, že si mají vybrat vejvodu, kterého si vezme za manžela. Poradila jim, aby si zvolili Přemysla. O Přemyslovi
Libušin kůň vedl posly do vesnice, kde měl být jejich vévoda. Šli mlázím, cestou i necestou, když uviděl malou docela úzkou říčku tak se zaradoval, protože věděl, že již jsou blízko. Přišli k poli a zeptali se malého chlapce jestli se tato vesnice jmenuje Stadice, chlapec na to že ano, oni mu poděkovali a odešli hledat Přemysla. Našli ho na poli kde oral půdu. Přišli k němu a řekli mu, že Libuše si ho zvolila za svého muže a za pána tohoto kraje. On jim řekl: "No dobrá, ale nejdříve se posilníme na tu cestu." Usedli k železnému stolu – radlici a začali jíst. Po chvilce se jeden z poslů zeptal, proč je to zrovna železný stůl a on jim řekl, že jeho rod je železný. Šel se rozloučit se svým rodem, poté ho oblékli do panovnického roucha, Přemysl vzal s sebou kabelu a střevíce z lipového lýčí, posadili ho na koně a odvezli na Vyšehrad. Libuše je spatřila a šla jim naproti. Přemysl vzal Libuši za ruku a šli společně vládnout a všichni byly šťastní. Libušina proroctví
Libuše ukázala Přemyslovi pokladnici i posvátná místa ve svých zahradách a háj nad Jezerkou – tam také Přemysl ustanovil zákony a Libuše věštila. Jednou stanula Libuše s Přemyslem a družinou na skalnatém srázu vysoko nad Vltavou. Libuše věštila: "Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v lese je místo, třicet honů odtud se vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jenž vystavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klanět i proti městu mému." – hned tedy hrad v těch místech vystavěli.
Jindy Libuše zavěštila, kde se nacházejí drahé a jiné kovy, kterých byl nedostatek.
Často také Libuše pobývala u nejhlubší vltavské tůně. Tam jednou viděla ve vodě všeničící plameny. V těch místech potopila kolébku svého prvorozence, která měla vyplavat, až bude potřeba "po noci pět den". V kolébce vyrůstal Karel IV. a ona rostla s ním, když umřel, opět se potopila.
Kazi zemřela a lidé jí navršili vysokou mohylu, skonala i Teta a její popel byl pochován a pálen po 9 dní oheň. A když se blížil konec Libušin, svolala všechny na Vyšehrad a tam je prosila, aby Přemysla poslouchali a Přemysla, aby byl milosrdný, když pak všem požehnala, odešla do své jizby, položila se na zem a zemřela. Všichni ji oplakávali. Přemysl se ani nedotkl pokladu, věděl totiž, že má být použit, až bude největší nouze. Dívčí válka
Po Libušině smrti dívky poznaly, že už nejsou u takové vážnosti jako za živobytí své paní. Muži se jim posmívali a dívky z touhy po vládě se chopily meče a luku a vedly boj proti všem mužům. Postavily si hrad Děvín. Všechno vedla Vlasta, hned za ní pak byly Mlada, Svatava, Hodka, Radka i Častava. Dívky bily každého, ať to byl otec nebo bratr. Tři sta mužů padlo v první bitvě. Lest dívek zahubila i vladyku Ctirada (Šárka) s jeho čeledí, Ctiradovo tělo bylo vpleteno to kola, které nad Děvínem trčelo. Muži se tedy rozhodli, že se musí pomstít. Jeli k Děvínu, bili dívky na cestách a mnohé odvlekli na Vyšehrad. Vlasta jednou zapadla mezi muže a pozdě zjistila, že její družky nestačily. Muži Vlastu zabili a ani ostatní dívky neušly zkáze. O Křesomyslu a Horymírovi
Vládl Nezamysl a po něm Křesomysl. Křesomysl byl rád, když lid hledal zlato a tak skotu a chleba ubývalo. Horymír tedy vedl lid na Vyšehrad protestovat, aby si král vážil více chleba než zlata.To se ale dělníkům nelíbilo. Dělníci se vydali Horymíra zabít, ten však spolu s koněm Šemíkem uprchl. Dělníci tedy vypálili celý Horymírův statek, Horymír přísahal: "To pomstím, a víc!" Vydal se tedy na Vyšehrad, kde rozhodli, že bude popraven. Horymír měl poslední přání - projet se na Šemíkovi. Kníže povolil a dal zavřít brány. Horymír poručil Šemíkovi: "Vzhůru!!!", nasedl a Šemík promluvil: "Drž se, pane!". Šemík se svým pánem vzlétl a doletěl pod Vyšehrad. Druhý den šel Horymír na Vyšehrad. Král mu udělil milost a ptal se, kde má Šemíka. Horymír mu odpověděl, že Šemík stůňe. Když Horymír dorazil domů, řekl Šemík poslední větu: "Chci být pohřben před branami vesnice." Lucká válka
Když zemřel Křesomysl, vládl Neklan. Byl to dobrý a spravedlivý vládce. Měl však za souseda vášnivého bojovníka - knížete Vlastislava. Vlastislav několikrát bojoval v zemi Lemuzů, Litomeřiců i Čechů. Vybíral daň a bral s sebou ženy, dívky a děti. Prodával je do otroctví. Když jednou vpadl Vlastislav do Čech, pálil vše, co mu přišlo pod ruku. Lidé se utíkali ukrýt do hradů, ale i ty byly dobyty. Vlastislav obklíčil Levý Hradec. Na hradě nastal hlad. Lidé už se chtěli vzdát, najednou však spatřili, že Lučané odjíždějí. Na hrad se donesla zpráva, že Lemuzi, Litoměřici a Děčané jdou Čechům na pomoc. Vlastislav odtáhl, ale přísahal pomstu. Nejprve se pomstil Litomeřicům. Na jejich půdě postavil hrad Vladislav. Na hradě byli silní muži, kteří Litoměřicům jen škodili. Lemuzi a Děčané se lekli. Prosili o mír. Slibovali, že budou platit daň. Neklan neměl odvahu bojovat bez spojenců. Vybral několik vladyků, a poslal je dojednat mír, s nimi i vzácné dary. Vlastislav vše vyslechl, ale jeho odpověď byla: "Slyšel jsem, oč nás kníže prosí. Také jsem viděl dary, které mi poslal. A to neopatrně učinil. Jistě mne neposlal všechno, co má, ani všechny koně a bohatstvo. To, co poslal, jen na vnadu mne poslal. Jen si to zase vezmete a knížeti vyřiďte, že mu za tu vnadu děkuji, ať mi to všechno dobře schová a opatří. Přijdu si k němu pro všecko co má a spolu vezmu také to, co nyní vracím." Neklan se lekl toho, že Vlastislav chce vládnout nad celou českou zemí. Vlastislav pak nařídil, že každý muž musí na vojnu. Kdo odmítne, bude oběšen. V jedné vesnici na Chlumčansku sídlil rod Žalanů. Hospodářem zde byl muž jménem Straba. Za manželku mel Češku, která byla zajata. Žena sice Strabu poslechla a provdala se za něj, ale stýskalo se jí po její zemi, to netušil. Chystal se do boje proti Čechům. Macecha mu řekla, aby přišel večer do údolí. Straba ji poslechl. Macecha začala čarovat. Prozradila Strabovi, že v boji proti Čechům budou Lučané poraženi. Všichni Lučané zemřou. Jen on se může zachránit. Musí však prvního bojovníka, který se proti němu požene, bodnout oštěpem. Nesmí ho však zabít. Pouze mu uřeže obě uši, schová si je a dá se na útěk - tak se zachrání. Kníže Neklan nevěřil, že by mohl v boji vyhrát. Do boje místo něj šel statečný Čestmír. Lučanské vojsko bylo sice silnější, ale Čestmír dokázal Čechy vzburcovat. "Nebudem utíkat, zůstanem, a já půjdu před vámi. Padne-li má hlava, nic se nelekejte, vpřed se žeňte až zvítězíte." Nastal velký boj. Čestmír sice padl, ale Češi bojovali dál. Lučané byli poraženi. Přežil pouze Straba. Když dojel domů, čekalo ho nemilé překvapení. Jeho žena byla mrtvá. Když jí odhrnul vlasy, zjistil, že nemá uši. Vytáhl ty, které uřezal prvnímu Čechovi, který se na něj hnal. Byly to uši jeho ženy. Durynk a Neklan
Po skončení války zavládl v zemi Lučanů smutek. Češi se mstili. Zapalovali lucké vesnice. Neklan se smiloval pouze nad Vlastislavovým synem. Jmenoval se Zbislav a bylo mu 5 let. Neklan ho tedy nechal v jeho vlasti. Dokonce mu postavil hrad. Byl to však hrad lehce přístupný za všech stran. Kdyby se Lučané proti Čechům spikli, hrad by pro ně oporou nebyl. Pak se Neklan vrátil do Čech. Zbislav žil na hradě Dragúš. S ním tam pobýval Durynk. Tomuto muži Vlastislav za svého života velmi důvěřoval. I Neklan mu věřil. Durynk měl však špatné myšlenky. "Zbav se toho chlapce, zbav! Neklan nemá jistě pokoje, dokud Vlastislavův syn žije." Jednoho dne vylákal Zbislava na ryby. Bylo to v zimě, chlapci tedy nebylo nápadné, že s sebou Durynk bere sekyru. Durynk vysekal do ledu díru a pobídl chlapce, aby se podíval, co je tam ryb. Zbislav se sehnul. Durynk ho sekl do krku. Všude byla krev. Pak sáhl do kapsy, vytáhl nuž a uřízl chlapci hlavu. Vzal si ji a jel s ní rovnou na pražský hrad pochlubit se Neklanovi. Všichni se zděsili. Kníže Neklan se naštval a dal Durynkovi vybrat, jak chce zemřít. Buď skočí z vysoké skály, oběsí se na jakémkoliv stromě nebo se probodne vlastním mečem. Durynk se oběsil na vysoké olši. Když kníže Neklan zemřel, byl pohřben vedle ostatních českých knížat - Přemysla, Nezamysla, Mnaty, Vojena, Vnislava a Křesomysla. Lechové a starostové rodu si pak zvolili za knížete Hostivíta. Praporec svatého Václava
Soběslavovi se zdál sen o sv. Vojtěchovi, aby vzali jeho praporec, skrytý ve Vrbčanském kostele. Vydal se tam jeho přítel kněz Vít a našel ho. Dojeli vojsko, nasadili praporec na kopí a přijeli Němci. Vyhráli bitvu (vznášel se nad nima orel).
Jan syn Svojslavův měl 1260 vidění o bitvě na Moravském poli. Byl tam orel a Janoš z Poděhus, kamkoli se obrátil s praporcem, ustoupili nepřátelé. Jan viděl sv. Václava, sv. Vojtěcha za ním, pak sv. Prokopa a pět mučedníků.
Praporec sv. Václava se ztratil, nikdo neví kdy. Bílá paní
Mnoho rodů mělo určitá znamení – předzvěstí smrti (různé zvyky, ...). Na mnohých hradech zjevovala se bílá paní, zvláště pánům z Hradce a Rožmberka (Jindř. Hradec, Telč, Bechyně, Krumlov, Třeboň, ...). Nejen jako předzvěst smrti, ale zvěstovala i šťastné události (děti, svatby). Roku 1539 se Joštovi z Rožmberka narodil syn – Petr Vok a bílá paní se stala jeho chůvou. V roce 1604 se zjevila zpovědníkovi pana Jáchyma a zavedla ho k nemocnému Jáchymovi, aby mu prokázal poslední služby. V jindřichohradeckém zámku založila ještě za svého života tradici sladké kaše a hostin pro chudé na Zelený čtvrtek. Růžový palouček
Hodinu od Litomyšle na západ je Růžový palouček – kolem dokola obrostlý červenými růžemi. Scházela se tam Jednota bratrská a také se tam po Bílé hoře poslední motlitbou loučila se zemí. Když tudy roku 1813 táhli Rusové (proti Napoleonovi), modlili se na Růžovém paloučku. Palouček vždy odolával, ať už poli, orbě, … Sibylina proroctví
Sibyla, královna ze Sáby, se zatoužila setkat s králem Šalamounem. Když dojela do Jeruzaléma, poklekla na zem, políbila ji, políbila též dřevo ležící přes potok Cedron (na něm byl ukřižován Mesiáš), také navštívila horu Kalvárii, kde se po 3 hodiny modlila. Šalamoun ji přivítal jako vzácného hosta a ona u něj 9 měsíců pobývala. Za tu dobu mu královna zjevila mnohá proroctví (Ježíš – život i smrt, osud Jeruzaléma, neřesti křesťanské a jejich potrestání Bohem, o zemi české - zkáze Prahy, smrti, živoření, boje u Blaníku a boží trest). Proroctví slepého mládence
Císař a český král Karel IV. roku 1362 cestou z Německa uslyšel, že nedaleko Domažlic žije slepý mládenec, ducha prorockého, a tak se za ním vydal. Mládenec mu vypravoval, jak budou země české vypadat po jeho smrti (ovládány cizími národy; chleba bude málo a roboty mnoho; válka válku bude stíhat, ...). Také Karlovi zjevil budoucí panovníky: Karel IV., Václav – jeho syn, Zikmund – druhý syn, Albrecht – Rakušan, jeho zeť, Ladislav – syn A., Jiří král – Čech, Vladislav – Polák, Ludvík – Uher, Ferdinand – Španěl, Maxmilián – Čech, Rudolf – syn M.
Karel chtěl, aby vše zlé, co se dověděl, nepřišlo do jeho země – Hospodin se smiluje a pošle na pomoc blanické rytíře sv. Václava. Pak nastane klid. Král vzal mládence do Prahy, kde žil až do smrti. Proroctví Havlasa Pavlaty
Když bylo Halasu Pavlasovi 115 let (městečko Vysoké v podkrkonoší), svolal své potomky a pověděl jim tuto věštbu. Za krále Vladislava bylo dobře – peníze byly, úroda,... Do 50 let však přijde mor a nastane soudný den. Dále také bude v Čechách válka, velká neupřímnost a nepravosti – páni budou lid soužit a rouhat se. Sedláci budou proti vrchnostem a pány zbijí. A bude obrovský mráz (větší, než když se u mého milíře ohříval medvěd). Vy, synové, dočkáte se těch lepších let za krále Vladislava. Když pak bude Ferdinand, začnou těžké roky a za krále Matyáše a Fridricha bude nejhůř. Války budou, dokud nepřijde dobrý a pobožný král Anbestas. Různá proroctví
Balvan trčel pod rozvalinou potštýnského hradu v proudu Divoké Orlice. "Přijde straka, kámen rozklube, a tu nastane v Čechách bída. Přihrnět nepřítel do země a s ním útisky a zlé nemoci." V roce 1866 nechal správce statku Straka kámen roztrhat za účelem stavby. Brzo vtrhli do země Prusové i zlá nemoc.
Nad Orlicí býval kostel se zlatým zvonem, který se propadl. Ten se zase objeví, až bude nový, zlatý věk – až za řekou na holé stráni vyroste temný borový les a krajní borovice uschne a její kořeny zetlí – tehdy přijde černá svině a zvon mezi kořeny vyryje.
Na Oškobrh Libuše kdysi stoupala z Libice dřevěnou chodbou. V té chodbě je ukryto spící vojsko, které zemi českou zachrání – pruský král bude pak utíkat a království české po válkách bude v uvedeno v mír. Tak bude, až Růžový palouček zaroste keři a sejde se tam 7 králů, pak bude svatý, věčný mír. Divy světa přestanou, až kamenný kříž u Solnice se zcela propadne do hlubin země.
Na Boru ve skalách sedí kamenná pana, v ruce košili. Každý rok na Velký pátek udělá jeden steh. Až košili došije, nastane soudný den.
Vložené: 29.10.2003
Komentáře
Související odkazy
Diskuse k výpisku
Diskuse k výpisku
Alois Jirásek - Staré pověsti české (2)
Aktuálně
Životopisy
23. 04. 2024 Miguel de Unamuno
Práce dne
Slohový útvar: Výklad
Karel Čapek - Válka s mloky
• poznámka k tématu: jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2019 znělo Kniha, kterou si musíte přečíst a jednalo se o článek s prvky recenze, který představuje jednu z knih jmenovaných ve výchozím textu a doporučuje ji čtenářům webu Milujeme literaturu OSNOVA: I.Díla pro lid II.a) Zasazení děje...
Statistiky
Čtenářský deník:
8016 dělČítanka:
4763 textůŽivotopisy:
854 zivotopisůSlohové práce:
5834 pracíSlovníček pojmů:
109 heselSpisovatelé:
1840 autorů
Štítky
Miguel Alan Marshall přívlastek pohádka o princezně Příběhy o koních batole KOČÁR DO VÍDNĚ faktorum Slunečnice mateřská školka jebavý náhodné setkání dobrý voják švejk popis zvířete údolí eiffelova vež zážitek se psem Báseň Věci PROTI VŠEM maturitní zkouška Pád Bastily Oslava vypravěči saturnin Návody syn celérového krále moje babička skandál v čechách domy pana sartoria Gaarder
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 713 404 866
Odezva: 0.05 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí