Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• spoluautorství: Vilém Mrštík
• podtitul: Kronika moravské dědiny

Kronikářský obraz jihomoravské dědiny zachycuje ve volném rámci roku moravský venkov na rozmezí 80. a 90. let 19. století.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

MRŠTÍK, Alois; MRŠTÍK, Vilém. Rok na vsi: Kronika moravské dědiny - II. 11. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 464.

FORMA:

2 díly.
1 díl - měsíce říjen až únor
2 díl - měsíce březen až září

Věnování (1 díl) při prvním vydání od Aloise pro Viléma za pomoc, při druhém vydání byl Vilém přidán jako spoluautor.

OBSAH DRUHÉHO DÍLU:

Březen

Události: půst, setí, svátek pana faráře, Velikonoce (Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota)

V Marečkově domě údajně straší duch jeho matky, která podezřele náhle zemřela. Starosta je však přesvědčen, že Marečkův zeť Julius využívá špatného svědomí rodiny, aby je vyhnal a dům levně koupil. "Pokóška" však pokračuje, až se Matýs zblázní a Julius uteče.

Vysvětlení zvyku - "haldamáš". Haldamáš znamená zapití dojednaného obchodu. Nezřídka se do něj zapojují i jiní lidé, než kteří obchod uzavřeli. Délka haldamáše závisí na velikosti koupi či prodeje a může trvat i celý den.

Anežce Krištofové zemře děťátko. Na pohřeb přijde snad celá vesnice, avšak zdá se, že Martin jeho odchodu příliš neželí.

Paní hraběnka a jistá Frau Ebr se neustále předhání v lásce prokazované chudým lidem. Chvíli vede jedna, pak zase něco pomůže druhá a někteří toho využívají a střídavě chodí za oběma.

Na Zelený čtvrtek přijede do Habrůvky ke zpovědi slečna Olga - mladá žena chatrného zdraví. Prý se jí v Habrůvce dobře modlí. Protože jsou Velikonoce, slouží se několik zvláštních mší.

Duben

Události: Velikonoce (Boží hod, Šlohačka), odvod mladíků na vojnu, průjezd Cikánů

Na Velikonoční pondělí si všichni hoši, mládenci, muži a starci ozbrojí mrskačkami a vydají se hledat poschovávaná děvčata. Ta oblíbenější se později stopami po mnohých výprascích chlubí jako trofejemi.

Opět musili někteří chlapci k odvodu a vybrali z nich několik nových rekrutů. Filipkova manželka donese překvapivou zprávu. Hantošovu Mařu omrzelo čekání na "Satanáše" a bude se vdávat za Kučovýho Martina z Křovan. Dcerku chce nechat u starostových.

Začnou také problémy s Rasoviskem (podobnou část má každá vesnice, jen ji nazývají různě: Ohava, Vídeň...), kde žije "spodina". Něco se tam rozvíří kvůli krádeži slepice a pak se odtamtud zvedne celé mračno nejrůznějších pomluv, z nichž mnohé míří na Rybáře.

Nepořádný a odpudivý švec Grňa se podruhé oženil (svou první ženu utloukl), namluvila si ho jedna vdova kvůli chalupě a ničím si nenechala ten sňatek vymluvit.

Matouš Marečků se oženil s hubatou a bohatou Verunou Borkovou. Když je chtěly baby zalikovat (zatáhnout cestu svatebnímu průvodu), málem to dopadlo zle. Mareček se spřežením nezastavil a kdyby včas neuhnuly, byl by baby přejel.

Na jeden den shání v Habrůvce obživu cikáni. Nikdo jim ale mnoho výdělku nedá, táhnou tedy na večer dál a šikovně s sebou vezmou i jedno ochočené jehně.

Květen

Události: stavění májek, vizitace, ledoví muži (Pankrác, Servác, Bonifác)

Do vesnice přijede děkan - na "vizitaci" - aby překontroloval, jak se děti učí. Stráví v Habrůvce zajímavý den, večer něco prohraje v kartách a opět na rok odjede.

Frau Ebr, Direktorswitwe, která ovdověla po třech letech manželství, měla mnoho majetku a času. Nejprve tedy dala přestavit habrůvský kostelík a sama si v něm vymezila oddělené místo. Pak nechala vystavět klášter, silnici, na věž nechala dát hodiny a mnoho dalších věcí, a přesto ji Habrůvka neměla ráda, protože ona pro ně neměla srdce.

Anežka Krištofova se kupodivu pomalu uzdravovat. Vesnice stále spekuluje, jak je to s Vrbčenou, která se náhle dala na modlení, a s Rybářem. Jeden ze starých prorokuje, že Vrbčena Rybáře odere, až z něj krev poteče a bude příčinou jeho smrti.

V Habrůvce se zvedají hlasy, že je potřeba rozšířit školu. A protože je obecní pokladna prázdná, zdá se, že ji budou radní stavět ze svého. Do toho se ale vloží Frau Ebr a prohlásí, že v klášteře zřídí třídu pro děvčata a škola se rozšiřovat nebude. Pak přijde další překvapivá zpráva - staré sestry z kláštera odcházejí a nahradí je jiný řád. Prý už dlouho se s paní nesnesly. Když sestry odjíždějí, loučí se s nimi celá dědina a mnozí prolévají slzy.

Červen

Události: pouť, svátek Božího těla

Habrůvka vyrazí na celý den na pouť do Borové na den svaté Trojice. Děti si užívají sladkostí a kolotočů, dospělí kupují růžence, všichni poslechnou milé kázání a unaveně a spokojeně se vrací zpět.

Pan učitel se jako každý rok potýká s kluky, kteří vybírají ptáčkům hnízda. Přestože jim několikrát dá přísné tresty, ví, že s tím nepřestanou.

Grňa s novou rodinou přišel o chalupu a žena rozhodla, že odejdou do Brna. Některé vesnické děti se nudí, a tak si hrají na tatínka a na maminku (viz citace).

Rybář probírá svůj život a lituje, že si kdy začal s Vrbčenou. Jde to s ním z kopce a majetek mu protéká pod rukama.

Frau Ebr už prý našla nový řád do kláštera, avšak Habrůvce se ukázka z něj pranic nelíbila a jen vzpomíná na "svoje" sestřičky.

Červenec

Události: prázdniny, svátek svatého Jakuba

Na den, kdy se pořádají poutě, na Velehrad vzpomínají Habrůvští, jak tam také kdysi byli. Farář vzpomene v kázání Darwina a ostře proti němu brojí.

Plhal je ve třiceti na smrti nemocný a sepisuje svou závěť. Chtěl vše nechat své ženě do užívání, než jeho dcerka Terezka dospěje, ale matka ho přinutila, aby jim ještě do smrti kousek pozemku nechal.

Rybář se opět vyznamenal, když uhodil svou stařičkou matku. Prý že mu ukradla dvacet krejcarů. Nedokáže se už ovládat, všude vidí jen zkázu.

Plhal zemře a jeho žena si zoufá. Tchyně jí muže před smrtí odvedla z domu a prý se o něj špatně starala - mohl žít déle. Ani Plhalce nedali vědět, že umírá.

Srpen

Události: příchod nových sester, žně, Rybářova smrt

Nové obyvatelky kláštera se nastěhují v takovém zmatku, že ztratí i hodiny a dokonce na mši přijdou pozdě. Dalším jejich počinem je, že prozatím ruší jesličky, které do té doby v klášteře vždy, k velké úlevě hospodyní, fungovaly.

Půvabná slečna Olga se vzpamatovala z nemoci a provdala se za vévodu. Když má ženich pronést řeč, všimne si někdo, že hoří stohy a honem běží hasit. Slečna Olga si oheň nějak spojí s nadcházející svatební nocí a je z toho celá zmámená.

Rybář se na několik dní ztratí z domova a není po něm ani stopy. Jeho věřitelé si zoufají. Ponocný má pak vidění, ve kterém mu Rybář říká, aby ho odnesli z lesa. Někteří tedy jdou prohledat les a najdou tam Rybáře oběšeného. Podivné však je, že u něj nic nenašli. Jako by ho někdo našel a ještě okradl (další text naznačuje, že v tom měla prsty Vrbčena). Pochovají ho pak v koutečku hřbitova jako psa.

Září

Na den Anděle strážce má Habrůvka vždy mši v hraběcí hrobce. Dvě Rybářovy dcery s listem od pana faráře spěchají do Brna, aby jim v záložně ještě posečkali. Velebníček káže proti svůdnicím, ale Vrbčena, které se to nejvíce týká, se tváří jakoby nic.

Ohlédnutí po letech za Habrůvkou: Filipek dostarostoval, Vrbčena se nenapravila, zemřel starý pan farář, mnoho se změnilo a mnoho zůstalo při starém. Vše končí přáním, aby Bůh Habrůvku dlouho opatroval.

NÁŘEČÍ:

šlitáž (saně), svěčný (slušivý), šlajer (závoj), dampf (pára)

ZNAKY:

Er-forma; Kronikový styl (podobná díla/autoři: Jan Herben - Do třetího a čtvrtého pokolení; Alois Jirásek - F. L. Věk, U nás; Josef Holeček - Naši); žádná postava není hlavní, menší příběhy - veselé i smutné; všechny typy lidí - bez idealizace; kombinace spisovného vyprávění a promluv v nářečí; uzavřený cyklus jednoho roku

CITÁT Z KNIHY:

"Bodem s hrát na tatínka a na maminku. Te bodeš maminkó a já tatínkem a tudkaj Jozífek bode naším chlapcem."
To navrhnul Janíček.
"A te pudeš na rolí, a já bodo vařit," přihlásila se ihned Babuška a hodila sukýnkami, jako by jí rázem narostlo dvacet let.
Janíček vzal Jozífkův vůz, požehnal se zmotaným křížem, jak vídal u velkých, a že teda pojede.
Jozífek sehnal pár kamínků, posadil se k nim a s proutkem v ruce pásl housata.
"Měla bes hjít na rolí se mnó a potem teprv možeš vařit," zastavil se Janíček s rozjetou už fůrou a ohlídnul se po své Barboře.
"Ja, ha co si počnem, dež se nám tadyk narodí chlapeček a me bodeme preč?" s rukama za zády namítla Babuška.
"Eh, zvostaň si tedy doma," s opovržením mužského plemene k babímu rodu rozhodnul Janíček, pobídnul bičem neviditelné koně a sám, táhne za oje, zajel kamsi za hospodu. "Hale huvař dobré voběd!" volal ještě za sebe.
Maminka se dala do práce. Postavila pec z několika na sebe a vedle sebe složených kousků křidlice, položila několik dřívek do pece s podloženou slámu, na ohnisko nadstavila hrníček a nadrobila do něho kousek chleba.
"Ešče jeden hrnec, du hunem pro ňé!" zas tak dospěle hodila sebou Babuška po Jozífkovi, pošlehujícím housata za stálého volání: "Haj, haj, haj!"
"Deť šak máš - nač?"
"Mosím přece postavit haji drobetku! Čehopak se nažere?"
Než se Jozífek vrátil s hrníčkem, měla už Babuška kudličkou nakrájený zemák i kus řepy pro dobytek.
Musela to být výborná pec. Než se Janíček obrátil na poli před hospodou - už měla Babuška všechno připraveno, uvaříno - už jen "sednót a hjíst".
"Bóže, co z teho pole nejede? Poledne huž vodzvoněno, huvaříno je, a von nikde!" sama sobě utrápeně stěžovala si Babuška. Netušila, nešťastná, že hospodář nemohl projet kolem hospody, aby se nezastavil na slzu.
"Huž jede!" zdaleka volal Jozífek.
S vozíkem plným trávy opravdu se naparoval v slunci Janíček. Ale - v jakém stavu! Šel, šel, ale nebyla to chůze střízlivého člověka. "Bóže, huž zase je vožralé!" - sepjala ruce bolestně Babuška a vyvrátila velké své pomněnky k nádhernému nebi.
Dobře to Babuška uhádla. Tatínek byli opravdu na mol. Potáceli se na kratičkých nožičkách, hlavou lítali kupředu, týlem zas do zad, a kam hospodář hlavou, tam s za ním vůz s travou; co naložili před hospodou, to ztratili cestou.
"No, te seš pěkné! Co zas ti četi nesli do tý zatracený kutě! Ťfí!" Tentokrát zas Babuška s opovržením k mužskému rodu odvrátila se od škaredého muže.
"Mlč, ženo, a - přechesté voběd!"
"A nebodo mlčet! Všecko prochlaščeš a já tade neščasná - -" dala se do líčeného pláče - - "Co zvostane dětem?"
"Povídám ti, mlč!" s býčí urputností nachýlil se po ní tatíček a napřáhl po ní pěst.
No, nedopadla. Svalili se i s Babuškou a chrápali oba.
Když byl tatíček napité, Babuška vždycky musela s ním spát.
(str. 339-341)