Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• spoluautorství: Vilém Mrštík
• podtitul: Kronika moravské dědiny

Románová kronika zaznamenává průběh vesnického života podle ročních období.
Předlohou autorům byla obec Diváky, kterou oba důvěrně znali. Hrdinou je lid moravského venkova ve složité době 80. let 19. století s postupným rozvojem kapitalismu, který přináší rozklad dosavadních mravů. Autoři se snaží odhalovat příčiny těchto jevů.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

MRŠTÍK, Alois; MRŠTÍK, Vilém. Rok na vsi: Kronika moravské dědiny. 11. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 552.

FORMA:

2 díly.
1 díl - měsíce říjen až únor
2 díl - měsíce březen až září

Věnování (1 díl) při prvním vydání od Aloise pro Viléma za pomoc, při druhém vydání byl Vilém přidán jako spoluautor.

OBSAH PRVNÍHO DÍLU:

Říjen

Události: vaření trnek, odvod nových rekrutů, jarmark, hody

Starosta má dlouhou řeč o nectnostech občanů Habrůvky a zakončí ji tím, že by nad ní člověk "splakal jako Jéžiš nad tém Jeruzalémem". Sám však dlužil "u svatéch" (Cyrilometodějská záložna) dva tisíce. Začalo se tedy Habrůvce říkat Jeruzalém a už jí to pojmenování zůstalo.

Antoše dal starý Filipek (starosta obce Habrůvky) napřed studovat, ale on se učit nechtěl a jeho výsledky byly žalostné. Otec ho tedy nechal (i na přímluvu macechy) doma a Antoš dostal na starost koně, se kterými to uměl. V sedmnácti odložil kosárek (kohoutí péro jen pro zachovalé jinochy). Jeho spoluvinici, služce, se narodilo dítě, ale krátce po křtu zemřelo.

Děvčata za Antošem táhla a nazývala ho Archandělem. Rodiče z něj však měli jen trápení. Otěhotněla s ním i další dívka, ale Antoš ji nechal. Pak se seznámil s bohatou Mařou Tomanovou a ona porodila jeho dítě. Kupodivu se zdálo, že bude svatba. Antoš chodil Mařu často navštěvovat, ale zdálo se, že ho to táhne spíše za dcerou Toničkou.
Pak přijde předvolání a Antoš musí na vojnu. Těší se a nic ho nemrzí, že za sebou nechává neprovdanou Mařu s malou holčičkou. Odjede. Mařa od té doby často chodí k Filipkovým a jako by už byla součástí rodiny, pomáhá, s čím může.

Cyril Rybář byl duší vesnice. Nic se bez něj neobešlo, všichni o něm mluvili. Vypracoval se z nádeníka žijícího v maličké chaloupce na zdatného obchodníka, který neustále rozšiřoval své pole působnosti. Každému pomohl, nikoho si nechtěl rozhněvat. Nejstarší dceru Anežku bohatě provdal za řeznického pomocníka Martina Krištofa.
Pak na něj ale začala dělat oči habrůvská "Messalina" - Vrbčena - a on jí snadno podlehl. Tahala z něj čím dál tím více peněz. Svůj vztah se snažili utajit, ale sledovalo je příliš mnoho očí, a tak Rybář začal pozbývat vydobytou úctu i majetek.

Krejčí Augustin Studýnka byl zvláštní. Měl kopu dětí, žili velmi chudobně a přesto lidem leccos dával zadarmo - když se mu zamlouvali. Kdyby někdo, znalý jeho nuzných poměrů, nechtěl od něj dárek přijmout, smrtelně by ho to ranilo. Naopak ti, kdo se mu z nějakého důvodu nelíbili, nepořídili u něj ani za velké peníze. Stejně tak to bylo s jeho prací - někomu ušil rychle a velmi lacině, jinému vůbec.
Odjíždějící rekruti si vymysleli krutou sázku na mistrův účet. Studýnku zdrželi v hospodě a jeden z nich se vloupal k němu domů a přilehl k jeho ženě. Ta však poznala, že je něco špatně, dala se do křiku a útočník uprchl. Když se Studýnka dozvěděl, kdo to byl, odmítl ho žalovat. On se nemá za co stydět, ale je to hanba Habrůvky, že má takové syny. Ale stejně ho celá ta záležitost bolela a dlouho do něj nic nebylo.

Listopad

Události: Všech Svatých, Dušičky, hon

Vrbčeně se vrátil manžel, a když zjistil, že kvůli jejím dluhům přijde o dům, začal ji bít. Jednou v noci mu tedy Vrbčena ukradla ještě 25 rýnských a zmizela. Někteří tvrdili, že je v Brně, jiní, že odjela do Ameriky. Vrbka rázem otočil a jal se svou "zlatou Mařenku" usilovně hledat. Vrbčena se ale kupodivu našla po čase v Habrůvce. Na prosbu muže se k němu vrátila, ale své styky s Rybářem nepřerušila.

"Kovářova" Petruša se vrátila ze služby s tím, že se bude vdávat. Ženich za ní jezdil, ale ke svatbě se moc neměl a neustále ji odkládal. Petruša se rozhodla, že si to pro jistotu pojistí. Začala plést hlavu chlapci Cyrilovi. Když k ní ale jednou v noci přišel, probudili kováře i kovářku a Cyril dostal nakládačku. Už se pak u ní neukázal.

Prosinec

Události: exekuce, Mikuláš, Vánoce, koleda. Silvestr

Na berním úřadu se vyměnilo vedení a exekuce přišla vyrovnávat staré a prastaré dluhy. Nemilosrdně zabavovali všechno, co mělo alespoň nějakou hodnotu a Habrůvce nastaly černé dny. Jenom Rybář se z toho znovu dokázal víceméně vykroutit.

Anežce (Rybářově dceři) se po necelých osmi měsících od svatby narodí syn Martin. Jejímu manželovi počet měsíců nesedí, ale svou ženu má rád a nic neříká.

Rybář to stále táhne s Vrbčenou. Ve vesnici se povídá, že snad je spojil nějakým svazkem sám pekelník. Pak jednoho dne oba zmizeli - prý do Ameriky. Rybářka neví, co si počne bez muže. Rybář se však brzy vrátí a svou nepřítomnost vysvětlí několika pochůzkami. Znovu se objeví i Vrbčena a Habrůvka neví, co si z toho má vybrat. Tak alespoň Rybářovi konečně zabaví spoustu majetku - na vyrovnání dluhů.

Děti před Vánocemi nacvičí divadlo, na které se přijde podívat i paní hraběnka. Na Štěpána nemůže dostat Rybář rozjařenou chasu z hospody, četník mu hrozí pokutou. Farář na Silvestra vypočte Habrůvce všechny její hříchy a že jich je požehnaně. Většina Habrůvky se kaje, ale Rybář se vytratí do hospody.

Leden

Události: Nový rok, Tři králové, bál

Pan učitel (rechtor) si vyšel na procházku a vánice ho zaskočila tak, že málem umrzl. Naštěstí se dokázal dopotácet zpátky do vesnice.

Dóbkova žena chytla "zlobivó nemoc". Kdykoliv se vrátil z hospody pozdě, byla na "humření". Dóbek se při jednom takovém záchvatu vydal pro doktora, záležitost s ním probral a doktor mu pomohl. Vysvětlil Dóbkové, že všechny její problémy plynou z toho, že má rozteklou žluč. Jestli chce být zdravá, nesmí se tolik zlobit.

Rybář uspořádal ve své hospodě slavný bál. Přišla spousta lidí, tančilo, jedlo a pilo se až do samého rána. Vesnice měla o čem mluvit.

Pavel Hrózek utržil kvůli své pýše ostudu. Sepsal a s bratrstvem řádu svatého Františka secvičil novou píseň. Když ji ale měli slavně uvést, odmítl poprosit učitele, aby ten den nehrál. Učitel, nevěda o ničem, vpadl jim do písně s jiným varhanním doprovodem. Pavel, který se ho snažil přezpívat, si vysloužil přezdívku kvákoň.

Únor

Události: svěcení hromniček, masopust, 29. únor (přestupný rok)

Rybáře konečně dožene exekuce a zabaví mu všechen majetek. Navíc má jeho dcera Anežka rychlé souchotiny, takže není velké naděje na uzdravení. Notář pak ale Rybářovi poradí, aby své pozemky pronajal, a tak se z bídy vyhrabal.

Franta byl obecní dítě Habrůvky. Osud neměl moc šťastný. Narodil se jako nemanželské dítě. Otec si pak jeho maminku vzal a odstěhovali se do Brna. Ale otec pil a syna i ženu bil. Jednou otec přišel domů příliš opilý a v hádce manželku zabil sekerou. Otec šel do vězení a Franta se vrátil do Habrůvky. Nepatřil nikomu - byl divoké obecní dítě.

Kostelník a jeho žena začnou pít, a proto se pak i stalo, že kostelník zvonil šestou hodinu o půlnoci. Nebyli však zdaleka jediní, kdo v Habrůvce podlehl "vodě života" (aqua vitae, kořalka). Ale: "kdo jsi bez viny - hoď po Habrůvce kamenem!"

NÁŘEČÍ:

tragač na nebi (souhvězdí Velkého vozu), hekteník (existence), cibéby (hrozinky), figlář švidravý (taškář šilhavý), vonné rapé (šňupavý tabák), famfrňoch (ozdoba) ...

ZNAKY:

Er-forma; kronikový styl (podobná díla/autoři: Jan Herben - Do třetího a čtvrtého pokolení; Alois Jirásek - F. L. Věk, U nás; Josef Holeček - Naši); žádná postava není hlavní, menší příběhy - veselé i smutné; všechny typy lidí - bez idealizace; kombinace spisovného vyprávění a promluv v nářečí; uzavřený cyklus jednoho roku

CITÁT Z KNIHY:

Muzikanti nasadili nástroje k prvnímu tanci.
Stárci se svými stárkami s hlavami pokrytými, zapletenými a zahalenými v zeleni věnečků a kvítí - tančí sólo. Rozára vznáší se jak pírko na svých stehličích nožkách a bloudí nenápadně očima do hemžícího se kruhu okolostojících. Tak tichounce se točí, jako když bělounké pírko při zemi se vznáší. Jaká je lehoučká! - - -
I druhé sólo mají stárci - i třetí ještě - - a nebylo nikoho, kdo by se byl nasytil toho překrásného kroku Rozáry - - -
Děvčat už je celý věnec, bab a žen s naparáděnými děcky v náručí nastavěl se za děvčaty celý kůr. Po kládách, po plotech - všude stály.
Děvčata, co měla nejkrásnějšího, vzala na sebe. Turecké na růžky uvázané šátky přiléhající jim k hlavě jak tesané z pevné barevné hmoty, splývajíce ladnými záhyby po zádech - - - Svítí rukávce, v slunci hoří záře kordulek - - - Jak je to krásné! - - Zastavil se plesnivý už stařeček nedaleko máje a také se zadíval na pestrý ten roj habrůvských dětí - - - Čmokal z krátké dřevěnky, s koleny sdřepenými k zemi, jako by přisedal a jako by mluvil k někomu, kdo se díval s ním, pravil sám pro sebe:
"Jak na kraju v ráji - - -"
Pravdu měl. V bílé čistotě andělské barvy stápělo se tam všechno kvítí ostatní. Jen děvčata, která z městských služeb doběhla na hody, neměla habrůvského kroje. Změštěly. Zdloužily už svoje sukně, na hlavy si daly drahé kukly a tak tu stojí, jako by už ani dívkami nebyly, ale robami z měst, jejichž jména vyslovuje každý s opovržením. - "Panidla" - říkají jim starší sedláci - "pometla" říká jim uvědomělejší chasa. Svými změštělými šaty jako by stíraly ze sebe krásu, čistotu i svou čest - uprostřed toho věncoví nejvybranějšího vkusu činí dojem takové sprostosti, že se jí oko daleko vyhýbá, i když pod zpanštělou kuklou ukrývá se nejkrásnější obličej. - Mařa Horbiškova s kuklou barvy měňavého zlata rozepjala nad sebou i slunečník.
"To se podivé na to habrůvský pometlo - - Haji palazór má!" drbla stařenka Řeřuchová sousedku. "Já se nemožu na tú novó módu hani podívat."
(str. 115-116; říjen)