Jedná se o prózu, o historickou monografii, jež si zachovává beletristické prvky životopisů a zároveň se vyznačuje vědeckou přesností a objektivností dokumentů. Pohybuje se na rozhraní literatury odborné a krásné. V díle autor vystupuje v úloze vypravěče, události líčí pravdivě. André Maurois v této knize, stejně jako v dalších šestnácti historických monografiích, obohatil a aktualizoval prastarý literární žánr, jehož počátky sahají až k Plutarchovi tak výrazně, že se v něm stal klasikem ještě za svého života. Autor dílo napsal v roce 1930, tedy v době, kdy již vyšly jeho dvě románové biografie. Zájem o minulost přivedla autora k historii, kterou studoval a jejíž znalost využil i v tomto díle. Podrobnou znalost díla a názorů ústředního hrdiny, o němž psal, bylo u něj samozřejmostí. V knize se opírá o fakta z dokumentů, dopisů (např. šest svazků vydání lorda Ernla a dva dodatečné svazky, jež vydal r.1922 Murray), básnických děl a některých pamětí Byronových současníků. Z dopisů autor čerpal zejména při popisu vztahu lorda Byrona k jeho nevlastní sestře Augustě, kterou miloval nejen jako sestru, ale i jako ženu a ve které nalézal oporu, útěchu i lásku zároveň. Významným pramenem je i jeho korespondence s jeho přáteli, zejména jeho dobrým přítelem Hobhousem, který měl Byrona rád, víc než dával najevo a pomáhal mu jak s vydáváním knih, tak s nalézáním správné cesty či řešení. Mnoho informací autor čerpal i z jeho korespondence s milenkami. Mezi nimi byla i jeho budoucí žena Annabela Milbanková. Studium dostupných materiálů je však pro autora pouze prostředkem k dosažení vlastního cíle, totiž k plastickému a přesvědčivému vykreslení osobnosti hlavního hrdiny a ke sledování cesty, kterou se ubírá při poznávání světa. Autor pomalu, krok za krokem, odhaluje život společnosti, zvláště aristokracie, jak ho odhaloval hrdina sám. Na základě výtek literárních kritiků k předchozímu dílu v knize cituje data, na konci knihy je připojena jakási byronovská chronologie a často užívá úryvků z básní Byrona. V textu používá přímé citace z dopisů, tím děj oživuje, neboť nechává přímo promlouvat jednotlivé postavy. Jeho vyprávění tím nabývá na působivosti a autentičnosti. Úryvky z básní a citace z dopisů tvoří významnou část textu. Autor se soustředil nejen na dokumentární hodnotu díla, ale vyniká i hodnota umělecká díky živému jazyku a obratné kompozici.
V díle nalezneme uspořádání událostí a nemusíme po ničem slepě pátrat díky autorově plné informovanosti a objektivnosti. Kniha se setkala s velkým úspěchem a patří k jeho vrcholným dílům. André Maurois se v roce 1926 přestěhoval do Paříže. V době vydání této knihy již byl přední osobností pařížského uměleckého a politického života. Ústřední téma, život a dílo lorda George Gordona Byrona, zpracoval autor pod vlivem svého profesora Émila Chartiera, proslulého filosofa, esejisty a publicisty, který vystupoval pod pseudonymem Alain, i když byl tento vliv modifikován jeho životními zkušenostmi a prožitky z 2. světové války, kterou prožil v USA. André Maurois si vytvořil osobní životní filosofii s vírou v čin a pevnou vůli, filosofii liberální s hlubokým citem pro potřeby druhých, laskavou a shovívavou. Jeho dílo je prodchnuto humanistickým heroismem, podle něhož mohl být velkým jen ten, kdo byl velký i svým srdcem a takový byl právě lord Byron. Ke svým postavám si zachovává jemný ironický odstup a v jejich konání se odráží přesvědčení, že lidské jednání by se vždy mělo řídit lidskou vůlí, touhou po činorodosti a po svobodě.
Hlavní hrdina Georg Gordon Byron, anglický romantický básník, který výrazně ovlivnil evropský a český romantismus, je silnou osobností jehož vztah k světu je diktován dvěma protichůdnými silami, citem a rozumem. Jedná pod tísnivým pocitem božské vůle, ale božská spravedlnost není podle jeho názoru mírněna žádným soucitem. Jeho náboženství není nic jiného než strach, a proto vzpoura, vzpoura tragická i hrdinská, v níž se odráží romantický protiklad ideálů a skutečnosti. Charakteristickým rysem hlavního hrdiny je též individuální vzdor, je to nezkrotný bouřlivák, který je ochoten pro svobodu obětovat vše, i svůj život. Podle něho odpor a poslušnost, to jsou základní občanské ctnosti. Poslušností se zajišťuje pořádek, odporem zaručuje každý sám sobě svobodu. Poslouchat a přitom se nepodrobovat, to je životní filosofie hlavního hrdiny, ze které vyplývá touha po sebeobětování a někdy zdánlivě nepochopitelná neochota plně se podrobit milované osobě. Zvláštnost Byronově postavě rozhodně upřít nemůžeme už pro jeho velkou výbušnost a neobvyklý zvyk stále mít u sebe zbraň. Byron byl povaha podivínská, bolestně nedůtklivá a přece neodolatelná. Nenáviděl přetvářku a stále stejné vtipy a řeči, které se vedly v nudné aristokratické společnosti, kam byl tak často hlavně po vydání jeho knih zván. Annabela, jeho žena, rozbírala Byronovu povahu dokonale správně: "Jeho neštěstím je záliba ve vrušení, záliba, kterou vždy nalézáme u vášnivých postav, když sledované cíle nejsou až po jistou mez přesně organizovány. Právě znuděnost životní jednotvárností zavádí lidi tohoto rázu, i když mají dobré srdce, na nejnebezpečnější cesty". Byron byl pověrčivý, byl v něm jasný duch a zároveň dětinské strachy. V dětství bydlel v Aberdeenu blízko hřbitova, a proto žil v ustavičném strachu. V každé náhodné shodě okolností viděl zázrak. Také věřil v neblahá znamení. Netopýr, který vlétl do pokoje, přinášel neštěstí, nosit černé šaty bylo nebezpečné a mráček, který přelétl přes měsíc, pro něj znamenal, že je ztracen, vyhnul-li se byl zachráněn.
V literární historii bývá byronismus označován též jako titanismus, démonismus a satanismus. Byronismus ovlivnil především autory ruské (A.S.Puškin, M.J.Lermontov), polské (A.Mickiewicz), francouzské (V.Hugo) a české (K.H.Mácha).
SAMOTNÝ DĚJ:
Autor nás nejprve seznamuje s předky lorda Byrona, až se dostává k samotnému narození George Gordona Byrona, pozdějšího šestého lorda Byrona, který se narodil 22. ledna 1788 a je hlavní postavou knihy, jak napovídá už její název. Autor líčí životní osudy lorda Byrona od jeho narození až do jeho smrti na pozadí romantických přírodních scenérií, kam se hrdina uchyluje a kde hledá inspiraci. Při svých studiích se mladý George uzavřel sám do sebe, aby unikl posměchu spolužáků kvůli svému kulhání. V přírodě nalézal útěchu, porozumění a krásu, kterou vylíčil ve svých prvních básních. Po dosažení plnoletosti odjíždí na cesty do Athén a Cařihradu. Krátce po jeho návratu do Anglie umírá jeho matka, kterou sice od svého narození nenáviděl, po její smrti se však cítil velice osamocen, bez přátel. Víc než kdy jindy se trápil svým postižením a pocitem, že nic neznamená. V roce 1812 vydává první dva zpěvy svého známého díla Childa Harolda. Po několika milostných zklamáních se žení se slečnou Annnabelou Milbankovou. Jejich manželství se však v roce 1816 rozpadá. Skandál kolem Byronova rozvodu dovršil jeho rozchod s vládnoucí aristokracií, kdy je prakticky nucen opustit Británii. Svými výstřednostmi, milostnými dobrodružstvími, politickými názory, značným sociálním cítěním a podporou národně osvobozeneckého boje, zejména Irů a Řeků, pobuřoval konzervativní anglickou společnost. Odjíždí do Itálie, kde tráví většinu života. Věnuje se psaní dalších zpěvů Childa Harolda, píše Manfreda a jednotlivé zpěvy Dona Juana. V roce 1823 se lord Byron vydal na pomoc řeckým bojovníkům za svobodu proti tureckým utlačovatelům. Zde 19. dubna 1824 umírá na následky malárie.
Výraznou postavou díla je nevlastní sestra Augusta Leighová. Byla vychována pobožnůstkářskou babičkou a věděla, že její úlohou je pečovat o děti, starat se o rodinné zázemí a pomáhat manželovi. Drobná každodenní práce vyplňovala její život. Pro Byrona však měla neodolatelné kouzlo a objevoval u ní vlastnosti, které ostatním zůstávaly skryty, hravost, smysl pro komiku a parodii, něhu a touhu po lásce. Dohady o Byronově vztahu k nevlastní sestře ho provázely celým životem. Psal pro ni verše plné protichůdných citů:
"Nevyslovuji, nepíši, nevzdychám tvé jméno,
je zločin v této lásce, je bolest v tomto jméně,
ale slza, která teď pálí mé líce, prozrazuje
myšlenky, které se tají v tom mlčení srdce."
Jeho manželka Annabela Milbanková, se kterou se oženil začátkem roku 1815, se zdála na pohled chladná, ale bylo to pouhé zdání. Pěstovala své city pro jedinečného muže, za kterého pokládala Byrona. Jeho chování k ní po sňatku ji však děsilo, nechápala jeho hněv a připadala si jako oběť. Ztrácela Byrona svou vážností, srovnával její vážnost se smíchem Augusty. Jeho vztah k Augustě ji zneklidňoval. V roce 1816 skončil jejich vztah rozvodem, protože si nerozuměli, každý měl svůj svět, své názory, své zásady a své touhy, nedovedli je jeden druhému odhalit a stále více se jeden druhému vzdalovali hlavně vinou Byronova podivínského chování.
Autor chtěl vykreslit postavu známého romantického básníka, jeho životní postoje a vlastnosti tak, aby vedly čtenáře k lepšímu pochopení básníkova díla a jeho uměleckého záměru. Chtěl vrátit k Byronovu dílu anglické a francouzské čtenáře, kteří jeho dílo kritizují, ačkoli je neznají. Proto se v díle zabýval i otázkou incestu a snažil se ve čtenářích vzbudit city obdivu a lítosti k velkému básníkovi.
VLASTNÍ NÁZOR:
Dílo na mne působí hloubkou protikladných citů, působivým líčením přírodních scenérií a velikou odvahou hlavního hrdiny postavit se proti konzervativní společnosti.
