Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Deník Anny Frankové je autentický deník židovské dívky Anny, popisující imaginární kamarádce Kitty své zážitky během ukrývání se po dobu druhé světové války. Stejně jako ve všech zemích okupovaných Německem nebyli ani v Holandsku Židé vítaní. Na rodinu Frankových žijících v Amsterdamu až do půlky roku 1942 sice platily různé omezující zákony, ale teprve poté, co otci rodiny přišlo předvolání od SS, se rozhodli odejít do svého úkrytu, který už dlouho připravovali. Anna se spolu se svojí sestrou Margot, rodiči, jejich známými Van Daanovými, jejich synem Petrem a dalším známým panem Dusselem přestěhovali do zadní části domu firmy jejího otce, kde byli připraveni přečkat konec války.

Anna první měsíce v zadním domě snášela špatně, životní styl a možnosti se jí úplně změnily, měla nedostatek soukromí. Hlavně se do všeho v jejích čerstvě naplněných třinácti letech začala zamotávat puberta. Všichni kritizovali její vlastnosti, na což nebyla zvyklá, zdála se jim být moc upovídaná, drzá a rozmazlená, zatímco předtím byla pro všechny vždy populární a roztomilá dívka, s níž se všichni rádi bavili a smáli. Na vše reagovala hádkami s rodiči a Van Daanovými, v nikom neviděla oporu, začala se cítit velmi opuštěná. Občas se s něčím svěřila Margot, ale ta měla k rodičům jiný vztah a nechápala ji. Anna říkala, že papír je trpělivý a jako jediný má náladu i chuť poslouchat její výlevy zlosti, radosti, osamění... Byla to velmi náladová dívka, není divu - vždyť náhle dostala povinnosti dospělého, ale stále se k ní chovali jako k dítěti. Byla z toho pomatená, nevěděla jak reagovat a neudržela emoce při sobě. Střídaly se zápisy popisující hádky, zápisy o osamělosti, vzpomínky, názory jiných obyvatel, denní zvyky v domě a občas popis politické situace. Toužila po venkovním světě, po čerstvém vzduchu a po svobodě. Často si ale uvědomila, že některé její židovské kamarádky v koncentračních táborech jsou na tom pravděpodobně mnohem hůře než ona, že si nemá co stěžovat na svůj život v teple s dostatkem jídla. Později, na začátku roku 1944, našla útěchu u Petra, ke kterému cítila něco mezi kamarádstvím a láskou, což velmi obšťastnilo její dny v zadním domě. V této době začala přemýšlet o své minulosti a uvědomovat si, jak se změnila. Vytvořila si teorii, že ve svém těle má dvě úplně jiné Anny, přičemž ta veselá, flirtující, upovídaná a povrchní vždy převládala. Poslední dobou se ale více na povrch drala seriózní, tichá, snivá a dospělá Anna. Věděla, že už nikdy se jí nevrátí ten pocit lehkosti, který zažívala před ukrýváním se, ale nelitovala toho. Dospěla dříve než je u jiných dívek běžné, v necelých patnácti si už připadala nezávislá a rozhodná, začala přemítat o budoucnosti. Všichni v domě už věřili, že válka brzo skončí, Anna už vše vnímala optimisticky. Její deník skončil běžným zápisem, nemohla vědět, co bude za pár dní následovat.

Prvního srpna 1944 do zadního domu vtrhla policie a všech osm Židů odvedla do koncentračního tábora. Zde Anna spolu se zbytkem rodiny zemřela, pouze otci se podařilo přežít. Po válce se mu dostal do rukou její deník, o kterém věděl, že ho Anna chce vydat. Anna svůj deník už během psaní zpětně mírně upravila, ale otec pro první vydání obsah ještě sám značně zcenzuroval a zkrátil, nelíbily se mu hlavně pasáže, kde neostýchavě kritizovala matku. Teprve po smrti pana Franka v osmdesátých letech byla vydána nová verze deníku se všemi texty, které si v něm Anna přála mít zahrnuté.

VLASTNÍ NÁZOR:

Deníková forma je podle mne nejlepší způsob popsání vývoje postavy. Kdyby se Anna po válce rozhodla napsat román o svém životě v zadním domě, jistě bychom nespatřili, jak na začátku byla jiná, neboť si to ani sama neuvědomovala, dokud si nepřečetla své staré zápisy. Na deníkových zápisech se lépe sleduje přechod nálad, momentální nápady, perličky ze života... Také zde však hrozí přílišná monotónnost zápisů, neboť ne každý den je něčím zvláštní. Anna si však cenila každého dne, kdy zůstali naživu a každý se snažila popisovat, jako by byl výjimečný. Bavilo mě zaujmout pozici Kitty a naslouchat Anně, zvláště v posledních měsících, kdy se mi věkově blížila o něco víc. Nejvíce smutné mi přišlo, když přemýšlela o budoucnosti a já věděla, že ji čeká jen smrt.