Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydaly Lidové noviny v Praze roku 1992. Z holandského originálu Anne Frank Dagboeken přeložil Miroslav Drápal. Počet stran: 232. ISBN: 80-7106-048-8.

ÚVOD:

Deník nizozemsky píšící židovské školačky Anne (jméno je počeštěno jako Anna) Frankové byl od svého prvního vydání roku 1947 přeložen snad do všech světových jazyků. Zápisky zachycují události od 12. června 1942, kdy Anne dostala deník ke svým třináctým narozeninám, do 1. srpna 1944 (4. srpna téhož roku byl úkryt rodiny prozrazen). Anne zahynula na tyfus v březnu 1945 (její tábor byl osvobozen o měsíc později britskou armádou), z celé původně osmičlenné skupiny přežil koncentrační tábor pouze Otto Frank, její otec. Právě on se rozhodl splnit přání své dcery stát se spisovatelkou, a proto vydal její deník, který okamžitě zaznamenal velký čtenářský ohlas.

OBSAH:

Deník Anne Frankové je jedinečný svou autenticitou - dospívající dívka popisuje velmi realisticky a nezkresleně svůj život v rámci událostí, které ne tak úplně chápe. Tím se liší od mnoha jiných děl se stejnou tématikou, která jsou naopak přespříliš subjektivní.

Jak jsem již naznačila, zápisky v deníku začínají dne 12. června 1942, což byl den jejích třináctých narozenin. Anne pojala zápisy ze svého života formou dopisů, jež adresovala své imaginární kamarádce Kitty. Ze začátku vypráví o své rodině, škole, přátelích a o místech, která by ráda navštívila. Tento začátek ukazuje, že její život se v mnohém nelišil od života jiných dívek v jejím věku. Postupně však začíná dívka popisovat změny, které nastaly s německou okupací. Zmiňuje se i o žluté hvězdě, jíž byli všichni Židé nuceni nosit na veřejnosti, a vyjmenovává i všechna omezení, kterým byla vystavena.

V červenci roku 1942 dostala Margot Franková, starší sestra Anne, předvolání od Ústředny pro židovské vystěhovalectví, podle kterého měla být přesídlena do pracovního tábora. Otec Anne proto vymyslel plán - celá rodina se měla schovat do místností nad a za prostory Ottovy firmy jménem Opekta.
V pondělí ráno 6. července 1942 se tedy rodina přesunula do úkrytu. Ve svém bytě zanechali nepořádek, aby to vypadalo, jako že odešli náhle a ve spěchu. Otto dokonce zanechal dopis, jenž naznačoval, že odjeli do Švýcarska. Jejich útočiště se sestávalo ze dvou malých místností s koupelnou a toaletou. Vchod do úkrytu byl zatarasen regálem s šanony.

O tom, kde se rodina doopravdy nachází, vědělo jen několik nejbližších zaměstnanců Ottovy firmy, kteří rodinu zároveň zásobovali běžnými denními potřebami i zprávami o vývoji politických událostí. Na konci června se k rodině Frankových připojili Van Pelseovi, v listopadu přibyl rodinný přítel Fritz. Nejprve z Anneiných zápisků vyplývá, že byla z nově příchozích nadšená, protože si konečně měla s kým povídat, ale později ji život s tolika lidmi na stísněném prostoru začal iritovat a ona si čím dál více stěžovala na své spolubydlící. Nejblíže jí byli její otec, sestra Margot a šestnáctiletý Peter Van Pelse.

Většinu času v úkrytu trávila Anne čtením a vzděláváním se, samozřejmě často psala do svého deníku. Psala nejen o událostech, ale také o svých pocitech a plánech, s nimiž se neměla komu svěřit. Zápisky byly pravidelné až do 1. srpna 1944. O tři dny později vnikla do úkrytu policie a odvedla všechny jeho obyvatele k výslechu. Po odvedení rodiny našly dvě zaměstnankyně Ottovy firmy ležet její deník na podlaze - sebraly ho s ostatními věcmi s tím, že je rodině vrátí.

Po zastávce v tranzitním táboře Westerbork byla celá rodina přesunuta 3. září do Osvětimi. Tam byli okamžitě rozděleni podle pohlaví, takže muži se se svými ženami již nikdy nesetkali. Zhruba polovina z tisíce příchozích byla poslána do plynových komor, včetně všech dětí do patnácti let. Anne bylo čerstvých patnáct, takže selekci přežila. Spolu s ostatními ženami byla nucena vysvléci se do naha, nechat se vydezinfikovat a oholit. Na paži jí bylo vytetováno identifikační číslo.

Až do 28. října byla nucena vykonávat těžké práce, poté byla přesunuta spolu se svou sestrou do tábora Bergen-Belsen. Její matka byla zanechána v Osvětimi, kde o něco později zemřela. V březnu 1945 vypukla v táboře, kam byla Anne se sestrou přesunuta, epidemie tyfu. Margot zemřela zcela zesláblá, o několik dní nato ji následovala na onen svět i Anne. O několik týdnů poté, 15. dubna 1945, byl tábor osvobozen.

Z rodiny i z původních osmi obyvatel úkrytu přežil jen otec Anne, jenž se vrátil do Amsterodamu. Pořád doufal, že jeho žena a dcery přežily, ale Červený kříž jej ujistil, že všechny zemřely. O něco později mu jeho bývalá zaměstnankyně vrátila dceřin deník a Otto začal uvažovat o jeho vydání.

Anne psala původně svůj deník jako osobní poznatky, které nechtěla dát nikomu přečíst. Později však slyšela v rozhlase, že válka se chýlí ke konci a že by měly být uchovány vzpomínky Nizozemců na německý útisk, například ve formě deníků. Anne tedy začala svůj deník přepisovat, některé pasáže odstraňovala, jiné připisovala, jména členů své rodiny nahradila za pseudonymy. Později, již po její smrti, se do cenzury deníku vložil i Otto, který odstranil nepěkné pasáže o své ženě a části, jež souvisely se sexem. Když zemřel, vyšla i necenzurovaná podoba deníku.

VLASTNÍ NÁZOR:

Deník Anne Frankové je pro mne zajímavý především tím, že jde o autentické dílo, které není nikterak uměle dokresleno, takže podává relativně přesný obraz toho, co takový člověk, jenž se musel schovávat před nacismem, prožíval a cítil (na rozdíl od jiných děl napsaných o několik desetiletí později, která jsou často sepsána tak, aby primárně působila na city čtenářů, nikoli aby podávala pravdivý obraz o pocitech zúčastněných).