Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Vyšehrad v Praze roku 2011 (4. vydání). Z francouzského originálu Citadelle přeložila Věra Dvořáková, doslov napsala Jiřina Kultová. Počet stran: 438. ISBN: 978-80-7429-046-6.

OBSAH:

Po formální stránce je Citadela zaznamenáním promluv a vzpomínek fiktivního krále vládnoucího zemi ležící v poušti. Po stránce obsahové se jedná o úvahy o člověku. V textu se sice objevují různé náměty (význam říše, hodnota věcí, spravedlnost a tak dále), v centru každé úvahy však stojí člověk a vše, o čem Exupéry píše, je vztahováno k jednotlivci a jeho naplnění.

Úvahy přecházejí volně jedna v druhou, některé náměty se opakují, a proto je vhodnější je roztřídit do kategorií, než o nich psát v tom pořadí, v jakém jsou zapsány v knize. Zde je tedy přehled základních témat:

Směna
Člověk je bytost, která se po celý svůj život naplňuje, ukončená je až v okamžiku smrti. Jen mrtví nemají co dát, ani co přijmout. Nemusí se však nutně jednat o fyzickou smrt - pokud sám člověk odmítne dávat a přijímat, je mrtvý, ačkoli jeho tělo stále žije.
Život je tedy neustálým dáváním a přijímáním, čili neustálou směnou. Člověk se směňuje za to, čemu věnuje své úsilí - řemeslník se směňuje za to, co vyrábí, stavitel za stavby, které staví atd. Aby měl život smysl, je třeba se směňovat za to, co člověka přesahuje, co trvá déle, než on sám. Hodnota člověka se odvíjí od toho, za co se směňuje.

Řád a svoboda
Řád nespočívá ve stejnosti ani v dokonalém srovnání. Řád knihy není to, že se na začátek dají všechna A, po nich všechna B atd. Je v tom, že každé písmeno je na správném místě, aby dohromady vytvořily celek. Řád je spolupráce, soulad.
Řád může na první pohled člověka omezovat, ale právě tato omezení jsou nezbytnou podmínkou ke svobodě rozhodování. Člověk, jenž je v budově plné zdí a dveří, si může svobodně vybrat, kterou chodbou se vydá a do kterých dveří vkročí. Člověk, který se nachází na prázdném prostranství bez překážek, tuto svobodu nemá, protože nemá kam jít.
Řád také umožňuje porozumění a soužití, což je dobře vidět na příkladu jazyka: Stolu se říká stůl. Člověk se sice může svobodně rozhodnout říkat stolu jinak, ale pak mu nebude nikdo rozumět a zůstane osamělý. Podobně je řád prostředníkem soužití a porozumění například u společně slavených svátků.

Člověk a smysl věcí
Žádná věc nemá hodnotu sama o sobě. Cena věcí spočívá v jejich významu, v tom, co představují, s čím jsou spojeny. Hodnota šperku nespočívá ve šperku samém, ale v tom, že se nosí ve sváteční den, nebo v tom, že byl darován při nějaké zvláštní příležitosti. Hodnota věcí v domácnosti nespočívá v nich samých, ale v tom, že utvářejí domov.
Pokud věci ztrácejí tento vnitřní význam, nemají žádnou cenu. Diamanty jsou cenné, protože po nich lidé touží a je náročné je získat. Kdyby je tedy nikdo nechtěl nebo jich byl nadbytek a mohl by je mít každý, svou cenu by ztratily.
Aby věci tuto vnitřní hodnotu měly, musí být na jejich získání vynaloženo úsilí. Pokud člověk bez vlastního přičinění získá (například zdědí) nádherný dům, má pro něj mnohem menší význam než mnohem prostší dům pro člověka, který jej vybudoval svou prací.

Říše
Podobně jako věci, ani žádná území nemají význam samy o sobě. Pole, lesy, města atd. získávají na významu jen tehdy, když jsou součástí říše. Říše není jen pouhým souhrnem domů, polí, měst, lidí, zvířat a dalších věcí. Říše je uzlem, který tyto věci svazuje. Je smyslem těchto věcí.
Hodnota říše spočívá v tom, že jí lidé slouží. Tím, že to dělají (směňují se za říši) jsou oni sami většími. Čím více člověk říši dává, tím více získává, protože říše je tím větší, čím více jí lidé dávají. A člověk je tím větší, z čím větší říše pochází.
Aby člověk sloužil říši, musí ji milovat. Aby mohla být milována, musí být v lidech přítomen její obraz, její idea, a tento obraz je musí naplňovat. Utvořit obraz říše je úlohou vládce.

Horoucnost
Horoucnost je síla, jež člověka pohání. Právě ona vede člověka k dosahování dokonalosti. Aby se například někdo mohl stát dokonalým tanečníkem, musí tanec milovat.
Horoucnost by měla být přítomna ve všem, co člověk dělá. Pokud existuje, není nutné detailně promýšlet plány, protože když existuje horoucnost, cesta se vždy najde.

Cesta člověka a bolest
Celý život je cestou, neustálou proměnou. Důležitější je cesta než cíl. Pokud člověk dojde k cíli, musí si vytyčit další, protože jakmile se zastaví, přestává žít.
Tato cesta člověka je cestou tvoření a přetváření. Kulturní člověk je tvůrce a neustále přetváří své okolí. Kdyby to nedělal, jeho život by neměl cenu, protože by se za nic nesměňoval.
Bolest a utrpení jsou přirozenou součástí cesty. Neměly by být ale vnímány negativně - jsou buď výzvou k řešení nějakého problému, nebo známkou přerodu, zakončení jisté etapy cesty a přechodu do další.
Utrpení je také svým způsobem důkaz toho, že člověk kráčí po správné cestě. Cenu má totiž pouze překonávání překážek. To, co je snadné, je neplodné. Jen skrze utrpení člověk roste a právě růst je smyslem života.
Člověk by měl po této cestě kráčet neustále, neměl by žít ze svých starých úspěchů, protože lidská bytost se završuje teprve v okamžiku smrti a dokud žije, musí dál kráčet a zdokonalovat se.

Láska
Láska - ať už je to láska k říši, k jinému člověku nebo k nějaké věci - není něčím, co přichází samo od sebe. Lásku je třeba budovat, což je něco, co může uskutečnit každý; každý může něco nebo někoho milovat, ale nelze očekávat, že láska přijde sama od sebe.
Pocit vlastnictví je opakem lásky. Pokud člověk něco skutečně miluje, pak si to přeje dát všem. Pravá láska tedy nikdy nepřináší utrpení, protože utrpení člověk pociťuje, když něco ztrácí. A co nevlastní, nemůže ztratit.

Člověk a bůh
Bůh je něco, k čemu by se měl každý člověk snažit směřovat. Je to smysl všech věcí, ke kterému se člověk přibližuje skrze každodenní práce a činy, je-li v nich horoucnost a pokora.
Každý člověk je příbytkem boha, třebaže ne vždy důstojným. Právě kvůli této božské části si každý člověk zasluhuje úctu a úkolem vládce je očistit člověka tak, aby byl pro boha důstojným příbytkem.

Tradice
Smysl tradice je v tom, že uchovává zkušenosti, které národ v průběhu času nasbírá. Je zapotřebí bdít nad jejím předáváním, protože se velice snadno ztrácí.
Tradice se musí předávat přímo z člověka na člověka, protože kdyby se měla učit jen z knih, zůstane z ní jen kostra. Proto je dobré, když vznikají dynastie ševců, kovářů atd. - když se totiž nějaké umění či řemeslo předává z otce na syna, předají se všechny zkušenosti, nejen jejich část.

Jednotlivec a celek
Stavební hmota nemá příliš velký význam - důležité je to, co se z ní postaví. Na chrámu nejsou důležité jednotlivé kameny, protože chrám je něčím víc než souhrnem kamenů - obsahuje ticho, které jeho stavební hmota neobsahovala a právě v tom je jeho smysl. Celek je tedy více než souhrn částí.
Podobně i člověk je součástí celku - říše. Ne vždy si to uvědomuje, ale právě celek, ke kterému náleží, ho činí velkým (viz téma říše).
Do vztahu člověka a celku patří i otázka věrnosti. Každý člověk pochází z nějakého celku a neměl by se od něj oddělovat, i když jej může vnímat jako zkažený. Zradit, oddělit se od celku, ze kterého člověk vzešel, znamená především zradit sám sebe, protože člověk je uzlem vztahů a když pouta těchto vztahů přetne, přestává existovat. Proto by se neměl oddělovat od své skupiny, i kdyby ji vnímal jako nemorální a nedokonalou. Měl by mít mimo jiné na zřeteli to, že každá krásný květ vyrůstá ze země, z hnoje. Nelze chtít jenom květy a pohrdat hnojem.
Aby člověk nezradil, aby zůstal věrný, musí vnímat sebe sama jako část celku. Pokud ten celek vnímá jako špatný, má se ho snažit uzdravit. K tomu je třeba zapotřebí zbavit se sobectví a znát se k chybám, protože jen chyby, které si člověk přizná a které pokládá za své, může napravit.

Zkušenost a slova
Slova jsou pro Exupéryho něčím, co nemá příliš vekou hodnotu. Často používá spojení "vítr slov", protože slova jsou něčím, co věci pouze označuje, ale neuchopuje je, nevystihuje jejich podstatu.
Aby člověk něco skutečně pochopil, musí to prožít. Pokud má pochopit okamžik, kdy člověk vystoupí na horu a podívá se pod sebe, musí skutečně na nějakou horu vystoupit, musí ho to stát námahu. Nikdy to nemůže pochopit pouze ze slov někoho jiného.

Strom
V Citadele je člověk (nebo i říše) často připodobňován ke stromu - stejně jako strom totiž i člověk klíčí z malého semínka a postupně roste a mohutní. Strom roste díky tomu, že přetváří - bere z půdy živiny a vytváří z nich sebe sama. Stejně tak má jednat i člověk. Strom provádí tuto přeměnu po celou dobu svého života a stejně tak i o člověku Exupéry říká, že se završí a dokončí teprve v okamžiku smrti.