Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Slavné Čechovovo drama o pomíjivosti, jehož hlavní ženskou postavou je majitelka panství Raněvská.

MÍSTO A DOBA DĚJE:

Ruský venkov, panství Raněvské, přelom 19. a 20. století

HLAVNÍ POSTAVY:

Raněvská - majitelka panství, která si už v životě mnohé zakusila; jen těžko se loučí se sadem, k němuž se váže mnoho jejích vzpomínek; rozhazovačná, neumí šetřit, což je zjevný důvod jejích obrovských dluhů
Aňa - sedmnáctiletá dcera Raněvské; poslušná, citlivá a hodná
Varja - adoptivní čtyřiadvacetiletá dcera Raněvské; v době nepřítomnosti Raněvské se o zadlužený statek starala; touží vstoupit do kláštera, ovšem kdyby ji požádal Lopachin o ruku, nebránila by se
Lopachin - bohatý rodinný přítel, půjčuje Raněvské peníze
Gajev - rozumný bratr Raněvské

DĚJ:

Hra začíná příjezdem majitelky panství Raněvské a její mladičké dcery z Paříže, kde se starala o nemocného muže a snažila se zapomenou na tragickou smrt svého syna Gríši. Po celou dobu statek spravovala Varja. I přestože se o něj starala pečlivě, je zadlužený. Raněvská a Gajev jsou nuceni přemýšlet o prodeji višňového sadu, což jim radí Lopachin. Oba dva toto východisko zavrhují, k sadu si během dětství a dospělosti vytvořili hluboký citový vztah, váží k němu spoustu vzpomínek. Z dražby jsou všichni nervózní a tím víc je překvapí, že višňový sad koupil Lopachin. Ten s ním má své plány - nechá jej vykácet a parcely pronajme chatařům. Na všechny čeká nová životní etapa. Všichni obyvatelé panství na zimu odjíždí do města, Raněvská zpět do Paříže pečovat o svého muže. Děj končí smrtí věrného a nemocného komorníka Firse, jehož na statku zapomenou, zamknou jej tam a on zde umírá.

CITÁT Z KNIHY:

Věčný student Trofimov komentuje společenskou situaci v Rusku:
"Lidstvo jde kupředu, zdokonaluje své síly. Všechno, co je dneska pro ně nedosažitelné, bude jednou důvěrně známé a pochopitelné, ale jak říkám, musí se pracovat, ze všech sil pomáhat těm, kdo hledají pravdu. U nás v Rusku zatím pracuje málokdo. Drtivá většina těch intelektuálů, které znám, nic nehledá, nic nedělá a pracovat zatím ani neumějí. Říkají si inteligenti, ale služebnictvu tykají, obyčejný člověk je pro ně dobytek, studují špatně, čtou povrchně, absolutně na nic nesáhnou, o vědě jenom žvaní a umění moc nerozumějí. Všichni jsou smrtelně vážní, všichni se tváří přísně, všichni diskutují jen o věcech důležitých, o filozofii, a přitom nikdo nevidí, že dělníci nemají co do úst, spí bez pokrývek, všude štěnice, vlhko, smrad, mravní špína...

Opět Trofimův výrok, tentokrát přirovnává višňový sad k jeho rodné zemi:
"Celá zem je náš sad. Velká a krásná zem, je na ní mnoho kouzelných míst."

CO BYCH DĚLAL(A) NA MÍSTĚ POSTAVY?

Být na místě Raněvské a potýkat se s tolika dluhy, stejně jako ona, poslechnu Lopachina a dám sad k dražbě. Sice chápu, že měla tohle místo spojené se spoustou vzpomínek, ale do popředí bych v tomto případě stavěla existenční otázku před tou citovou. Člověk se přece nemůže stále upínat k minulosti, ale musí se dívat do budoucnosti. Věřím, že v Paříži se určitě najde spousta stejně pěkných a možná ještě útulnějších míst, na kterých zažije spoustu nových zážitků. A navíc, sad jí vzít můžou, vzpomínky nikoli, ty s námi zůstanou navěky...

VLASTNÍ NÁZOR:

Přiznám se, že jsem se velice těšila, až si Višňový sad přečtu. Bohužel na mě nezapůsobil tak, jak jsem čekala, spíš jsem se kousala nudou a odpočítávala stránky do konce. Místy mě potěšil některý z dialogů, ovšem náhlé vzplanutí mého zájmu nikdy netrvalo příliš dlouho. Děj mi přišel naprosto banální, jejich neštěstí ani citový život jsem s nimi neprožívala, nijak jsem se nemohla do děje vžít, stále jsem si připadala jako zmatený pozorovatel. Postavy zůstaly mnou nepochopené, asi tak jako celý příběh...