Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tato kniha vydaná prvně roku 1916 se výrazně liší od autorovy dosavadní tvorby. Antonín Sova je spíše znám jako básník než jako prozaik, i když jeho Ivův román z roku 1902 patří též mezi oblíbenou četbu. Většina autorových románů a povídek zobrazují zpravidla osudy intelektuálů a jsou poznamenány tíhou básníkových osobních životních trpkostí nebo obecných příkoří národních a sociálních. Novela Pankrác Budecius, kantor je jediná zasazena do historického rámce a je zbavena veškeré té tíhy a nenadhazuje již osudové otázky. Kniha se naopak otevírá humoru a tvůrčí pohodě a její příběh kolísá mezi skutečností a pohádkou. Dílo bývá označeno jako tzv. quasi legenda, povídka, která má vypadat jako legenda, ale legendou není, protože hrdina je smyšlenou postavou. Osnova příběhu však má legendární ráz, je koncipována na tradičním křesťanském schématu o vině, trestu, pokání a vykoupení. Do legendy narůstá též boj hlavního hrdiny s ďáblem. Mnohé kritiky viděly v novele podobné rysy jako Jiráskovy historické idyly, např. Záhořanský hon, z doby rokoka. Sova se v díle také poddává náladě doby, její zálibě v nadlehčených křehkých tvarech, jejímu smyslu pro umělecký detail a drobnokresbu i její hravé zábavnosti. V tomto duchu jsou také stylizovány postavy i příběh a vytvořeny humorné situace. Knihu psal Sova v době, kdy již byl vážně nemocen (částečně ochrnutý) a vzpomínal (jako mnoho jiných spisovatelů v těžkých chvílích života) na své dětství a svůj rodný kraj. Další souvislostí se Sovovým životem je hold, který vzdává učitelskému povolání, stavu, ke kterému patřil i básníkův otec.
Jazyk knihy je archaický, objevují se zde různé tvaroslovné odchylky, jako např. příčestí zakončené na -nul (okřiknul, zhasnul apod.).

OBSAH:

V 18. století žil kantor Pankrác Budecius, uměl hrát na všechny nástroje, učil děti, hrál na muzikách, miloval život a zanedbával svou ženu. Po její smrti si uvědomil, že se k ní špatně zachoval, hryzaly ho výčitky svědomí, ve snách ho pronásledoval sám ďábel, a tak hledal odpuštění v modlitbách. Jen co však uplynula delší doba od smrti jeho ženy, přestal se bát a začal zase žít jako dříve.
Jednou byl pozván k hraběti Sternberkovi na zámek Červená Lhota, aby spravil clavicembalo. Šel tam společně se synem a panstvo se k nim chovalo velmi nadřazeně. Hrabě s hraběnkou spolu mluvili francouzsky, aby jim prostý člověk nerozuměl. Byla tam i komorná Liselotte (Lízinka), která kantora tajně milovala. Ten se jí zpočátku dvořil, potom si ale vzpomněl na zesnulou manželku, uviděl v komorné ďábla a utekl. Ze zámku mu domlouvali, aby si komornou vzal za manželku, on se vymlouval, ale nebylo mu to nic platné, za rok byla svatba.
Lízinka však nebyla jako jeho první žena, zařídila si to doma po pansku a manžela i se synem pěkně komandovala. Až když přišel do země mor, mohl si Pankrác Budecius trocha oddechnout, neboť se Lízinka ze strachu odstěhovala na zámek.
Jen co otec se synem doma opět osaměli, začali žít jako dříve. Při jedné masopustní zábavě se však opili, flámovali, zpívali prostopášné písně, přičemž je přistihl vikář s biskupem. Pankráci bylo zakázáno dále učit a syn byl předán do výchovy k vikářovi. Kantor prosil, aby mu vrátili syna a nechali ho učit, ale marně. Ze zámku se domů měla vrátit Lízinka, ale kantor se jí tak bál, že ze strachu před manželkou utekl z domu. Chodil po kraji, žebral o jídlo a nocleh, když ho někde nechali, tak učil a muzicíroval. Myslel si, že syn je mrtev, protože o něm neměl žádné zprávy. Takto chodil po světě několik let, až jednou došel do malebné vesnice, kde potřebovali učitele, a tak tam Pankrác zůstal. Byl šťastný, že na konci života našel tak krásný kraj s hodnými lidmi, kde může svůj život v klidu dožít. Jednoho dne mu však přišel dopis od syna, který se stal v Praze ředitelem kůru u Svatého Jakuba na Starém Městě a je ve světě hudby uznávanou kapacitou. Zatoužil tak naposledy spatřit syna v jeho blahobytu, což mu nakonec splnili místní knížata, kteří ho do Prahy dopravili. Kantor se ale v Praze nemohl po synovi doptat, nikdo mu nedokázal poradit, všichni se mu smáli pro to, jak vypadal a jak byl oblečen. Až se konečně našli - syn byl ženatý a snacha, která se znala s Wolfgangem Amadeem Mozartem, dala jednomu vnukovi jméno Pankrác a druhému Wolfgang Amadeus. Syn mu vyčítal, že utekl z domu a nikomu o sobě nedal zprávu. Vodil ho po všech pražských hudebních akcích, ale otci se stýskalo, chtěl zpátky do rodné vsi.
Příští jaro ho syn s manželkou a syny odvezli domů do Červené Lhoty, kde 25 let nebyl. Tam se pozdravil se svou manželkou, ze které již také byla stařenka, usmířili se a žili šťastně až do smrti.

HLAVNÍ POSTAVY:

Pankrác Budecius, vyučený tkadlec, velmi vzdělaný díky knihám, stal se učitelem, statečný zpěvák, veliký písmák a hudebník i komponista církevních a světských skladeb, dokázal hrát téměř na všechny hudební nástroje, uctivý k lidem, nadřízených se obával, ale k ženě byl doma velmi přísný, rozkazoval jí a choval se před ní velmi hrubě
Karel Maria, syn Pankráce, na počátku příběhu asi dvanáctiletý, miloval svého otce, měl v něm veliký vzor, otec ho naučil všemu co znal, v hudbě však otce mnohdy předčil, miloval stejně jako otec veselí a se ženou vedli bujný život, postrádal však pochopení pro práci svého otce (nechal své syny zničit otcovo mistrovské dílo Archanděl Gabriel potírá ďábla, které psal po smrti manželky, když si myslel, že ho zkouší sám ďábel)

Čtenářský deník	-	Ivův román
	-	Ještě jednou se vrátíme. Z mého kraje.
	-	Pankrác Budecius, kantor, Pankrác Budecius, kantor (2), Pankrác Budecius, kantor (3)
	-	Tóma Bojar
	-	Výpravy chudých
	-	Z mého kraje

Čítanka	-	A my vždy cítili, že vytrvat je krásné... (Zpěvy domova)
	-	Agonie (Vybouřené smutky)
	-	Balada o mrtvém dubu (Lyrika lásky a života)
	-	Balada o sentimentální lásce (Lyrika lásky a života)
	-	Balada o staré lásce (Lyrika lásky a života)
	-	Bizarní sen (Vybouřené smutky)
	-	Byl městys malý (Z mého kraje)
	-	Cestou (Z mého kraje)
	-	Čekající Praha (Zpěvy domova)
	-	Černá prsť (Zpěvy domova)
	-	Česká duše (Zpěvy domova)
	-	Česká zěme (Zpěvy domova)
	-	Dětská vzpomínka (Z mého kraje)
	-	Do Ameriky (Z mého kraje)
	-	Duše a luza (Vybouřené smutky)
	-	Epilog ke knize črt (Z mého kraje)
	-	Ježíšek (Z mého kraje)
	-	Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? (Ještě jednou se vrátíme)
	-	Klášterní zátiší (Z mého kraje)
	-	Kořeny (Zpěvy domova)
	-	Korový domek v oboře (Z mého kraje)
	-	Květnový sen (Z mého kraje)
	-	Les (Zpěvy domova)
	-	Meditace (Z mého kraje)
	-	Městečko (Zpěvy domova)
	-	Mládí Jana z Husince (Zpěvy domova)
	-	Naše pole (Zpěvy domova)
	-	Národ cestou ke svobodě (Zpěvy domova)
	-	Odjezd vojáků (Zpěvy domova)
	-	Píseň z hlubin (Zpěvy domova)
	-	Po bílých nocích... (Vybouřené smutky)
	-	Pole (Z mého kraje)
	-	Potoky (Z mého kraje)
	-	Pouť v zimě (Z mého kraje)
	-	Před lety ještě... (Z mého kraje)
	-	Při západu slunce v Želivě (Z mého kraje)
	-	Prolog (Z mého kraje)
	-	Řeka (Vybouřené smutky)
	-	Rozhovor (Lyrika lásky a života)
	-	Rybníky (Z mého kraje)
	-	Sedláci (Z mého kraje)
	-	Sen středověký (Zpěvy domova)
	-	Smutná vášeň (Lyrika lásky a života)
	-	Starý chirurg (Z mého kraje)
	-	Stesk honicích psů (Z mého kraje)
	-	Táborské kraje (Z mého kraje)
	-	Truchlivá píseň (Lyrika lásky a života)
	-	U "Josifa" (Z mého kraje)
	-	U řek (Květy intimních nálad)
	-	U strže (Z mého kraje)
	-	V chalupě (Z mého kraje)
	-	V oddechu (Z mého kraje)
	-	Vlasti (Zpěvy domova)
	-	Vrak (Mladé bolesti)
	-	Země (Zpěvy domova)
	-	Zimní odpoledne (Z mého kraje)
	-	Zpěv domova (Zpěvy domova)
	-	Žluté květy (Vybouřené smutky)