Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Celá kniha Triumf zla je soubor esejů, jakési panoptikum dandysmu, ve kterém se objevují všechny znaky dandysmu, ale mysticismus především. Kromě eseje Oscar Wilde je mystifikací i esej Poslední stránky z deníku Lorda Byrona, sám Breisky to přiznává přímo na jejím začátku: "Intimní deníky Byronovy byly, jak známo, spáleny jeho přítelem Thomasem Moorem. Můj essay je tedy ovšem fikcí, snaživší se vytušiti jejich tón a obsah dle jeho bohaté korespondence a svědectví jeho biografů a současníků, ..."¹ Byron se zde zpovídá ze svých pocitů, které naprosto poukazují na znaky dandysmu: využívání žen pouze pro sexuální potěšení, nenávist ke stereotypu a puritánství, egoismus a vyžívání se v nudě. "Miluji nepředvídané, výjimečné, tajemné, vše sestylisované do půvabné a lehce fantaskní absurdnosti... Býti hádankovitým, hle kus osobní krásy. Metoda, jak učiniti život méně nudným. Miluji lidi, s nimiž nevím, na čem jsem. Póza, afektace, mystifikace a blaga, skrývati za tím duchaplnost a sensitivní srdce, třeba sebetrapičské, jak krásné to prostředky k zpestření života"²

Mysticismus se zde projevuje tím, že se často střídá skutečnost s vlastní intuicí, která často fakt bezohledně stírá. Autor si zde vytváří vlastní subjektivní pravdu, kterou často považuje za tu jedinou pravou. To se projevuje zejména v Eseji o Neronovi. Ten je údajně odsuzován za své činy neprávem, neboť hlavní nebyly jeho zlé skutky, vraždy a úchylky, ke kterým byl údajně nucen okolím, ale jeho vztah k umění. O vztahu k umění je v podstatě celá esej, zato vraždy jsou jen nepatrnou částí. "Jeho vraždy jsou nejméně zajímavou kapitolou jeho života. Nebyly diktovány rozkoší páchati zlo. Toť zakořeněný omyl všech, kdož o něm psali."³ Zároveň v něm vidí dandyho: "Stupidnost jeho okolí přiměla jej, aby si z něho tropil posměch. Skryl se před ním za masku dandyho."⁴

V úryvkovitých textech najdeme postupy eseje, novely a kritiky. Vedle sebe stojí historické reálie, jejich stíny, hypotézy, interpretace, výmysly.⁵ Breiského zajímaly především životní osudy umělců a historických osobností, ovšem pouze silných jedinců, s nějakými úchylkami nebo nejlépe dandyové. Proto se v knize objevují postavy jako Nero, Tiberius, Baudelaire, Byron či Wilde a všichni nesou zmíněné znaky dandysmu.
"Vybrané postavy jsou směrovány proti svým dobám, jsou psanci konvencí, zajatci svého nitra, vyznavači klamných masek z donucení, směřují k tragickým koncům, s neschopností vnutit cele svou vůli okolí." "Hledal narcismus experimentátorů rezignujících v osamění, vizionářů bojujících za ideály aristokratické krásy tušené v hypnotických stavech, melancholických estétů a neurasteniků v agóniích disharmonických vidin. Nacházel bytosti bloudící v imaginárních světech, krutě ztroskotané, stíny odcizené v propastech myšlenek." Přesně takový je hrdina eseje Watteau rozčarovaný (dle Breiského imaginární zpověď života), neurozený malíř, pohybující sice ve vyšších kruzích Paříže, ale tušící, že se mu každý posmívá a opovrhuje jím, ač jeho umění je ohromující, ale vzhledem není krásný a navíc je znám jeho původ.
Dalším znakem dandysmu se výskyt paradoxů, takže i zde je patrný. Paradoxem života je zde fakt, že se hrdina od své umírající matky dozví, že je ze šlechtické krve, neboť ho počala v nevěře s nějakým důstojníkem z urozeného rodu. Malíř tedy pln očekávání a naděje navštívil svého nově objeveného otce, ale byl jím bezohledně odbyt. "Zemřel brzo nato, mladý a opuštěný, po trapné, dlouhé agónii, plné snů a hrůz, agónii souchotinářů."
Breisky zde užívá obrazy, jako "deštěm těhotný vzduch", či "maloval fatu morganu své touhy", kterými by ozvláštnil jinak celkem prostý příběh, kterých v životě i literatuře nacházíme bezpočet. Podobně se zvukomalbou pracuje v eseji Tibériův konec na Capri, kde naopak příběh ustupuje částečně do pozadí a objevují se zde zejména dekadentní nálady, negativismus a skepse pomocí slov osud, bolest, hrůza, prokletí, samota, nenávist, bouře či zhnusení.

Dalším velmi početným znakem našeho autora je pudovitá a často zvrhlá erotika, kterou zde neváhá vystínit velmi detabuizovaně, což lze nalézt v již zmíněném textu Watteau rozčarovaný: "Mezi jeho pozůstalostmi byla nalezena črta úplně vypadající z rámce jeho umění, vržená na papír s výrazovou mohutností podobných náčrtů Leonarda da Vinci. Na podlaze bordelu leží mladá nevěstka opuchlých rtů a uplakaných očí, vyhrnuté sukně zjevují bílá, jemně modelovaná stehna, a nad ní je skrčena opice, obličeje dokonale spokojeného, hledající čehosi ve vlasech jejího ohanbí." Nejvíc se však tento rys objevuje v Renesanční hostině, kde vytváří v podstatě hlavní téma.

Esej Renesanční hostina je psán formou dopisu Luigiho del Riccia, který píše příteli, jak si vesele užívali pití a hlavně nezávazného sexu s muži i ženami v jakémsi aristokratickém spolku, ale jejich neřesti přerušil vstup podivného muže, který tvrdil, že je vyslán Bohem, aby tomuto jejich hříšnému počínání učinil přítrž. Lehkovážnost účastníků však způsobila to, že se sice ten den zhrozili a jejich zábava skončila, ale druhý den už se tomu jen smáli.
Del Riccio už si však prý nedokáže tak bezmyšlenkovitě užívat dřívějších slastí. Esej je přesným opakem příběhu o Tiberiovi, neboť zde se naopak objevují slova sice zvukomalebná, plná exotiky a smyslnosti jako smích, rozkoš, světlo, hudba, láska, snění, barvy či vůně, ale opačného charakteru a to pozitivního.

Posledním esejem, kterým se budu zabývat, je Baudelaire demaskovaný. "Když vydavateli Moderní revue Arnoštu Procházkovi přivezl dvaadvacetiletý Arthur Breisky svůj esej o Baudelairovi, rád mu ho roku 1907 otiskl se známým výrokem: Ten chlap to někde ukradl, ale je to dobré!" Co k tomu dodat? Zřejmě je to pravda, ale já osobně s tím nesouhlasím, neboť se mi tento text zdá kopií Eseje o Neronovi, pokud to ovšem nebylo obráceně. Zkrátka se mi tyto dva texty zdají být až příliš podobné, což pak vhazuje jeden z nich do pozadí. Stejně jako v případě Nerona je zde Baudelaire Breiskym očišťován od negativních činů, neboť je mu jako dandy zjevně sympatický. Jeho pokus o objektivní vidění hrdiny a pokus napravovat nepřesnosti historiků zde jako u Nerona působí poněkud jednostranně a neobjektivně.

Společným znakem všech esejů a zároveň i možnou mystifikací jsou vložené cizojazyčné, nejčastěji francouzské, italské a anglické vsuvky, které předpokládají buď jistou čtenářovu intelektualitu, či naznačují přístup Breiského jako typického dandyho? Jako bych ho slyšela říkat něco v tomto smyslu: "Já nejsem kdekdo, tak mé dílo taky kdekdo nebude číst, vyrovnejte se s tím, mě je váš názor ukradený."

Závěrem
"Životním a životným paradoxem jeho programového mystifikování byla přechodnost mezi zakrývající a odkrývající perspektivou. Využíval maskování, zdůrazňoval jeho nevyhnutelnost, ukazoval na masky jiných, odhaloval je, vědomě i bezděčně poodkrýval svou. Zatemňoval se nezřídka proměňuje v obnažování intenzívně žitého, zjitřeně citového. Zahalující se osobnost je absurdně otevřenější, divákovi se může jevit důvěrněji, než by se zdálo, i než je běžné kupříkladu v odhalených 'upřímností' nešetřících stylizacích. Míra zintimňujícího přiznání tu dokonce zpochybňuje fakt mystifikace vůbec."
"...Autor vedle sebe postavil a syntetizoval dva životy - zjevovaný a probíhající, vnější a vnitřní, snažil se 'rozdvojit', být vícekrát, rekonstruovat a nabízet prostor pro rekonstrukce."

Tak to bylo na závěr několik slov, které považuji za vhodný konec práce o této zajímavé osobnosti, se kterou nebylo a není lehké se vypořádat, a která vzbuzovala a bude vzbuzovat četné úvahy o sobě ve světle i v závoji mystifikace.

POUŽITÉ CITACE:

¹ Breisky Arthur: Triumf zla; ROAD Praha, 1992, vydání první, s.74
² Breisky Arthur: Triumf zla; ROAD Praha, 1992, vydání první, s.76
³ Breisky Arthur: Triumf zla; ROAD Praha, 1992, vydání první, s.42
⁴ Breisky Arthur: Triumf zla; ROAD Praha, 1992, vydání první, s.42
⁵ Merhaut Luboš: Breiského životy, masky a zpovědi - Česká literatura, č.3, s.283, srpen 1993