Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tato próza, často označovaná za vrchol Hrabalovy tvorby, jako jedno z mála děl tohoto autora nesmělo v soudobém Československu vyjít. Ačkoliv kniha byla dokončena už roku 1971, prvního exilového vydání se dočkala až roku 1980, v Jazzové sekci (občanské sdružení pro nekomerční kulturu) a oficiálně až roku 1989. Za hlavní důvod zákazu vydání byly uváděny příliš otevřené erotické scény, kniha ale rozhodně nemohla vyhovovat ani z hlediska ideologického - Hrabal zesměšňuje všechny totalitní režimy, na českého člověka se určitě nedívá skrz růžové brýle a navíc striktně odmítá černobílé vidění 2. světové války a jejích následků.

DĚJ:

Hlavním hrdinou je bezvýznamný pikolík nevelkého vzrůstu Jan Dítě, který začíná jako prodavač párků na nádraží. Kvůli své výšce a společenské nedůležitosti trpí komplexem méněcennosti, a tak inspirován jedním obchodním cestujícím, který často nocuje v hotelu, kde Dítě pracuje, se rozhodne stát se bohatým a úspěšným. Na doporučení onoho cestujícího se zanedlouho poté ocitne v hotelu Tichota, luxusním podniku, kam si bohatí chodí vyrážet z kopýtka. Pracuje zde pod dohledem vrchního Zdeňka, jenž ve svém volném čase rád hýří vydělanými penězi jako hosté jejich hotelu. Odsud je ale po incidentu s Pražským Jezulátkem vyhozen a znovu se na doporučení dostane do pražského hotelu Paříž, kde se v něm jakožto ve velmi nadaném číšníkovi vzhlédne vrchní Skřivánek, který ho učí správně rozumět číšnickému řemeslu. Do restaurace přijíždí dokonce habešský císař, protože pouze hotel Paříž má dostatek zlatých příborů, a Dítě je vyznamenán řádem habešského císaře za vzornou obsluhu jeho blahorodí. Slavnostní večer ale skončí pro Dítěte tragédií, protože je obviněn krádeží zlaté lžičky, která, jak se nakonec ukáže, uvízla v odpadu u dřezu, kvůli čemuž se chce jít dokonce oběsit. Nakonec vše dobře dopadne, ale Dítě nevydrží v hotelu dlouho.
Němci tou dobou nebyli v Praze vůbec oblíbeni, ale Dítě se přesto začal učit němčinu a navštěvovat německé biografy. Na jednom filmu se potom seznámil s Lízou, německou učitelkou tělocviku, za což ho nakonec v hotelu zostudili (všechen personál ho poplival) a Dítě odsud odešel. Poté, co německá vojska obsadila Prahu, se mu začalo znovu dařit. Opět se setkal s Lízou, která pracovala jako velitelka vojenských sester, a nedlouho po tomto setkání s ní strávil jejich první společnou noc. Následně mu bylo přiděleno místo kdesi nad Děčínskem v horách, kde se nacházela celá vesnička zasvěcená "vypěstování" dokonalého německého člověka. Dítě se nechal podle svého příbuzného přejmenovat na Ditie a sloužil v této vesničce těhotným Němkám. Zanedlouho se oženil s Lízou a měl s ní syna Siegfrieda, který byl ale mentálně zaostalý.
Líza vozila z válečných tažení manželovi známky, které nakradla po domech likvidovaných Židů a které jim po válce měly zajistit slušné živobytí. Na Dítěteho však doléhá pocit viny a zrady, a tak když je omylem místo Zdeňka odvlečen do vězení, má z toho radost, protože cítí, že je to jeho šance, jak se opět vrátit do Prahy. Po skončení války, v níž mu zahynula žena, si koupí starý lom a vystaví zde nejluxusnější hotel celé republiky. Přesto se však nikdy nestane plnohodnotným členem společenské smetánky. Nakonec přijde vládní převrat, Dítětovi je hotel zabaven a on prochází kolotočem věznic a povolání, aby nakonec dobrovolně skončil jako cestář na zapadlé horské samotě, kde spokojeně žije se svými zvířátky a rozjímá nad věčným tématem život a smrt.

...a vrchní dal znamení a dal nalívat sklenky bílého moselského vína, a nastala moje chvíle, protože jak jsem viděl, zapomenuli nalít vína samotnému císaři, vzal jsem láhev do ubrousku a ani jsem nevěděl, co mě to napadlo, když jsem přistoupil k císaři, přiklekl jsem na jedno koleno jako ministrant, uklonil jsem se, ale když jsem vstal, tak se všichni na mě dívali a císař mi na čelo, vlastně do čela vtiskl kříž, tak mi požehnal, a já jsem mu nalíval...

HLAVNÍ HRDINA:

Vypravěč a hlavní hrdina příběhu se jmenuje Jan Dítě. Už jeho pouhé jméno v nás evokuje jakýsi pocit naivnosti a metaforicky předznamenává, že celý příběh je vyprávěn z velmi bezprostředního a nekomplikovaného pohledu dítěte. Dítě je nejen díky své výšce téměř celoživotně pronásledován pocitem méněcennosti a snaží se za každou cenu dosáhnout kvalit těch nejlepších z nejlepších. Jeho šťastná hvězda, která ho provází životem, mu postupně nabízí vše, po čem prahne - slávu, bohatství, věhlas jeho podniku, lásku krásné ženy - ale vždy ve špatnou chvíli. Dítě se nikdy necítí delší dobu šťastný, neustále po něčem touží a usiluje o to, ale jakmile toho dosáhne, zjišťuje, že předmět jeho touhy už pro něj není žádoucí, protože nepřináší trvalé uspokojení. Společnost navíc tímto hrdinou opovrhuje, protože jej vidí jako bezpáteřního člověka, který pouze využívá situace a staví se na stranu silnějšího. Důležitý je moment, kdy Dítě začíná sympatizovat s nenáviděnou německou menšinou, protože si naivně myslí, že zde může začít znovu a vydobýt si ono vytoužené společenské postavení. Zneuznán a opovrhován se na závěr své životní pouti octne na pomyslném okraji společnosti, izolován od světa, který dříve tak zbožňoval, a jedinými přáteli mu jsou jeho zvířátka (tohle se ve své idyličnosti blíží až kýčovitosti). Zde se již nesnaží vyrovnat nikomu, jen sobě samému.
Čtenář musí zpočátku mít proti přespříliš snaživému a hrabivému hlavnímu hrdinovi jisté výhrady. Dítě může u někoho svou posedlostí být důležitým vzbuzovat i odpor. Jak se ale v příběhu dostáváme dál, zjišťujeme, že Dítě pouze vedl nevydařený život, kdy se paradoxně snažil potlačovat vlastní přirozenost, což vedlo ke katastrofickému vyznění všech jeho snah. Ironií osudu se mu nakonec vydaří vše, po čem kdy toužil, záhy se ale tyto výdobytky znovu rozplynou. K závěru knihy už necítíme nic jiného než lítost - soucítíme s člověkem, který nikdy nebyl schopen být šťastný a částečně chápeme i všechny jeho prohřešky.
Dítě není hlavním hrdinou s pevně danými povahovými rysy, je to spíše postava, která představuje směsici životních postojů a především pocitů.

...a já jsem byl klidný a tichý, ležel jsem zplihlý, a viděl jsem, jak rychlými prsty trhá zbytky těch smrkových větviček, těch zálomků jako dělají myslivci, když zastřelí zvěř, a viděl jsem, jak mi pokrývá moje břicho, zplihlé pohlaví, celý klín jsem měl plný větviček, a pak si mne ona nadzvedla a rukama mne hladila a líbala ve slabinách a zvolna jsem dostával erekci, a najednou se zdvihly ty větvičky, a z nich se prodral můj pyj a zvolna rostl a shazoval ty větvičky, ale Líza ty větvičky jazykem rovnala kolem dokola, aby pak zdvihla hlavu a zarazila si moje přirození celé do úst, až někam do krku, chtěl jsem ji odehnat, ale ona mne povalila, moje ruce odstrčila...

KOMPOZICE KNIHY:

Příběh je rozdělen do pěti kapitol a každá z nich byla původně zamýšlena jako samostatná povídka, ačkoliv na sebe příběhově navazovaly. Každá kapitola začíná stejnou větou ("Dávejte pozor, co vám teďka řeknu") a shodnou větou, popřípadě její obměnou v závěrečné kapitole také končí ("Stačí vám to? Tím dneska končím."). Toto vytváří příběhový rámec, který drží všechny odbočky i hlavní dějovou linii pohromadě.
Uvádí se, že celý text byl psán během velmi horkého letního měsíce, a to na jeden zátah a automatickou metodou, která je tak příznačná pro surrealismus. Důsledkem jsou proto dlouhá souvětí, tak typická pro Hrabalovu pozdější tvorbu. I když by se na první pohled mohlo zdát, že Hrabalův styl psaní je pouhé sypání vět na papír, příběh perfektně drží pohromadě nejen díky rámci začátků a konců jednotlivých kapitol.
Po dokončení nechal autor tuto prózu nějakou dobu odpočívat, aby tak nezadusil autentičnost dojmu okamžiku.

Ačkoliv se nejedná o žádný literární experiment a příběh je reálný, významnou roli zde hrají taky neskutečné a fantastické prvky - habešskému císaři je připravena hostina, pro niž kuchaři připraví krajovou specialitu - ryby zašité do krocanů, krocany zašité do antilop a to vše nacpané do velblouda - Siegfried už jako kojenec a batole vbíjí kladivem hřebíky do podlah atd.

ZDROJE INSPIRACE:

Velmi důležitým zdrojem inspirace při psaní této knihy byly autorovy vlastní zkušenosti z prostředí noblesních hotelů a restaurací. Mnoho událostí, ale i postav má svoji předlohu ve skutečných lidech, které Hrabal znal a kteří byli ochotní mu vyprávět (např. pikolík prodávající na nádraží párky, paní Eliška pracující jako provozní v hotelu Paříž, vrchní z hotelu Palace atd.).
V doslovu sám autor uvádí, že kniha byla psána pod dojmem "umělé vzpomínky" od Salvadora Dalího a Freudova "uskřinutého afektu, který nachází průchod v řeči", z čehož je jasně patrný vliv surrealismu a Freudovy teorie beroucí v úvahu lidské pudy.

NÁZEV KNIHY:

Vrchní Skřivánek z hotelu Paříž byl pro Dítěte velikým vzorem. Vždy dopředu věděl, jaké je host národnosti a co si objedná, díky čemuž ho Dítě nesmírně obdivoval. Pokaždé, když se zeptal, jak tohle všechno vrchní ví, ten jen pokrčil rameny a řekl s úsměvem: "Obsluhoval jsem anglického krále." Podobnou "průpovídku", pouze s malou změnou (Obsluhoval jsem habešského císaře) používá později i Dítě sám. Tato symbolická věta má vyjadřovat jakousi speciální dovednost a životní moudrost, která pomáhá nahlížet do nitra ostatních lidí a lépe rozumět jejich chování, pocitům a pohnutkám.

ZÁVĚR:

Obsluhoval jsem anglického krále je velmi zajímavá kniha psaná osobitým Hrabalovým stylem, která se zabývá ambicemi, potřebami a nenadálými zvraty v lidském životě z velmi neobvyklého úhlu.

Čtenářský deník	-	Autíčko (Život bez smokingu)
	-	Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (2)
	-	Městečko, kde se zastavil čas
	-	Obsluhoval jsem anglického krále, Obsluhoval jsem anglického krále (2), Obsluhoval jsem anglického krále (3), Obsluhoval jsem anglického krále (4), Obsluhoval jsem anglického krále (5), Obsluhoval jsem anglického krále (6), Obsluhoval jsem anglického krále (7), Obsluhoval jsem anglického krále (8), Obsluhoval jsem anglického krále (9)
	-	Obsluhoval jsem anglického krále (porovnání film/kniha)
	-	Ostře sledované vlaky, Ostře sledované vlaky (2), Ostře sledované vlaky (3), Ostře sledované vlaky (4), Ostře sledované vlaky (5), Ostře sledované vlaky (6), Ostře sledované vlaky (7), Ostře sledované vlaky (8), Ostře sledované vlaky (9), Ostře sledované vlaky (10), Ostře sledované vlaky (11), Ostře sledované vlaky (12), Ostře sledované vlaky (13), Ostře sledované vlaky (14), Ostře sledované vlaky (15), Ostře sledované vlaky (16), Ostře sledované vlaky (17)
	-	Ostře sledované vlaky (rozbor)
	-	Pábitelé
	-	Podvodníci (Perlička na dně)
	-	Postřižiny, Postřižiny (2), Postřižiny (3), Postřižiny (4)
	-	Příliš hlučná samota, Příliš hlučná samota (2), Příliš hlučná samota (3), Příliš hlučná samota (4)
	-	Slavnosti sněženek, Slavnosti sněženek (2)
	-	Taneční hodiny pro starší a pokročilé

Čítanka	-	Diamantové očko
	-	Domácí úkoly
	-	Kluby poezie
	-	Krasosmutnění
	-	Maminčiny oči
	-	Morytáty a legendy
	-	Obsluhoval jsem anglického krále
	-	Ostře sledované vlaky
	-	Pábitelé
	-	Perlička na dně
	-	Postřižiny
	-	Příliš hlučná samota
	-	Slavnosti sněženek
	-	Život bez smokingu