Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kniha Boženy Němcové, ve které nám zřetelně dává najevo, jak moc milovala svoji babičku a jak si dříve děti vážily svých příbuzných.
Babička žila v pohorské vesnici Osečnice na slezských hranicích. Měla syna a dvě dcery. Jednoho dne obdržela od starší z dcer (od Terezie, nazývána Terezka) dopis, ve kterém jí dcera psala, že její muž Jan, který dříve sloužil ve Vídni, byl přeložen do Čech na panství jakési kněžny Kateřiny Zaháňské. Zvala babičku, aby se k nim navždy odstěhovala. Babička nevěděla, co má udělat. Nechtěla opustit svoji vesničku a přátele, ale zároveň chtěla vidět svoji dceru a poznat svá vnoučata, která doposud ještě neviděla.
Nakonec odepsala, že přijede. Babičku všichni, zejména děti (Barunka, Vilímek, Jan, Adélka), netrpělivě očekávali. Děti se dohadovaly, jak ta jejich babička asi vypadá. Když přijela, měli všichni velkou radost a Barunka s ostatními z ní nemohli oči spustit. Připadala jim krásná, ale děti nevěděly, proč má tak šedivé vlasy, málo zubů, scvrklé ruce... To jim ovšem babička vysvětlila. Babička se svými vnoučaty chodívávala na procházky, vyprávěla jim různé příběhy a modlila se s nimi i za ně.
Babička si zvykla na nový dům na Starém bělidle, ale scházela jí práce, proto předla len a krmila drůbež. Ve vsi ji měli všichni brzo rádi. Babička si také někoho oblíbila. Byla to dívka jménem Kristla, hospodské děvče. Ale brzy si babička oblíbila i komtesu Hortensii, jež krásně malovala a namalovala i babičku.
Ve vsi bylo jedno, dříve krásné, děvče. Jmenovala se Viktorka, byla dcerou sedláka ze Žunova. Zamiloval si ji jeden hoch z vedlejší vsi, ale do vesnice přijeli myslivci a jeden ji začal pronásledovat. Viktorka se z toho zbláznila a běhala po lesích, nemluvila s lidmi, jen zpívala u splavu, snad svému dítěti, které tam utopila. Jednoho dne přišla bouře a Viktorku zasáhl blesk.
Rodina Proškova (ve skutečnosti Panklova) měla i jiné přátelé. Byl to například myslivec a mlynář, kteří k nim chodili zejména v neděli.
Kristla se vdala za svého milého Mílu. Za několik týdnů se na Starém bělidle lidé dozvěděli, že se slečna Hortensie bude vdávat za italského malíře. Všichni jí to přáli, ale komtesa zemřela. Zanechala malého synka... Nikdo by neřekl, jak Proškovic babička zestárla. Na jaře začala kašlat a nemohla už ani chodit do kostela. Proto poslala na všechny strany dopisy, aby k nim přijeli. Za několik dní babička zemřela. Všichni lidé, kteří ji znali, plakali, protože ji měli velice rádi.
Když se konal babiččin pohřeb, hleděla kněžna Zaháňská z okna, vzdychla a zašeptala: "Šťastná to žena!"