Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dílo Babička je typickým realistickým románem s prvky idealismu. V knize převažuje zejména nepřímá charakteristika, obsahuje dlouhá souvětí, hodně přímé řeči. Kniha představuje lidovou moudrost, lidovou fantazii, ukazuje typické zvyklosti tehdejších lidí, a také představuje život na vesnici v 19. století. Děj nemá souvislou linii, nejde ani tak o rozvoj hlavní postavy, ale spíše o příběhy, které se dějí kolem ní. Babíčka je jen ústřední postavou, která pomáhá lidem uskutečnit jejich sny. Nejvýraznější a pro mne nejzajímavější postava kolem babičky je jistě Viktorka. Tato dívka zaujala zejména svým osudem. Po celou knihu je obestřena tajemstvím, které ještě více upoutává pozornost. Viktorka je také jedna z lidí, které se babička snaží pomoci. Postava Viktorky je mi celkem sympatická, snad proto, že neni tak nevinná a ideální jako většina lidí ve vesnici. Jako jedna z mála také nepřijme pomoc od babičky a vyhýbá se jí, stejně jako všem ostatním. Babička představuje ideální ženu. Je prostá, moudrá, velmi zkušená, vždy laskavá, obětavá, starostlivá a milá – prostě představitelka všech dobrých vlastností. Její dobrotu stupňuje i její silné náboženské založení. Dodržuje všechny rituály a tradice, čímž na nás působí ještě sympatičtěji. V knize má spíše výchovnou funkci – prostřednictvím vnoučat ukazuje, jak by se měl člověk chovat. Babička velmi vnímá i sociální rozdíly – například, když vejde do zámku paní hraběnky, uvědomuje si, že je to absolutně jiný svět, než na jaký je zvyklá. Zároveň ale ví, že ten svět je vlastně jen iluze. Jak je potom překvapena, když zjistí, že v zámku nežijou špatní lidé (kněžna se schovankou Hortenzií). Celé dílo Babička je vlastně iluze. Iluze něčeho nádherného, poklidného, ale těžko se můžeme domnívat, že jde o skutečnost. V babičce je vše ideální. Dokonce i kněžna, normálně zpanštělá panička s povýšenými manýry, je tu líčena jako mírumilovná žena se smyslem pro spravedlnost. Němcová si vytvořila svět, ve kterém dobro vždy zvítězí nad zlem. Je jasné, že jde o záměr. Chtěla ukázat, jak se mají lidé k sobě chovat, chtěla jim dát nějaký vzor. Tento vzor je přístupný všem lidem, neboť se nejedná o bohatého člověka, nýbrž o chudou stařenku, která jde vzorem pouze svými činy. Proto babičku mohl mít za vzor kdokoliv. A proto snad byla babička blízká všem, kdo si ji přečetl, neboť každý v ní může najít svůj problém. Ať už je to problém žárlivosti, lásky, práce... Kniha má ukázat, jak může být i život na vesnici krásný a jak si práce můžeme užívat, pokud ji budeme dělat s radostí. Babička v knize několikrát zavadí i o problém vlastenectví. Mocrát opakuje, jak je v české zemi krásně. Nelákají ji cizí země ani velká města. V díle můžeme poznat, jak autorka vzpomíná na dětství. Je vidět, že to bylo období jistě velmi pěkné, snad i nejšťastnější v jejím životě. Díky tomu babičku tak pěkně zobrazila. Vzhlížela k ní s obdivem a láskou.

Božena Němcová v Babičce viděla obdivuhodnou ženu. Ideální ženu. Jistě se nabízí úvaha, že kdyby byli všichni lidé tak dokonalí a dobří jako ona, svět by byl ihned jiný a nebylo by v něm tolik špatnosti. Ale podíváme-li se na věc realistickýma očima, musíme přiznat, že nikdy nemůže být nic jenom dobré. Protože, kdyby bylo vše jenom dobré, nevěděli bychom, co to znamená dobro. Proto musí ve světě být protiklady, nebo-li špatné věci. Pak si teprve začneme vážit dobra. Tím bych chtěla říci, že babička není tak úplně dokonalým obrazem. Navíc líčení jednotlivých příběhů u různých lidí se může zdát čtenáři trochu nudné. To je ale jen můj osobní názor na knihu. Na druhé straně se jí nemůže odepřít její národní symbolika.