Kniha se mi poměrně líbila - idylicky laděná atmosféra na mě působila velice uklidňujícím dojmem. Myslím, že když člověk nebude přemýšlet nad reálností/nereálností děje a osudů postav, jedná se určitě o "oddechovou" četbu. Vždyť sama Němcová při psaní této knihy hledala úlevu od vlastních zármutků, snažila se ulevit vlastní duši od bolesti po smrti jejího syna Hynka. Přestože se setkáme i s věcmi, které nejsou až tak "veselé" (např. nešťastný osud Viktorčin a její smrt), stejně máme z knihy kladný pocit, protože i ty záporné události jsou podány určitým "zidealizovaným" způsobem.
Harmonickému vyznění knihy přispívá podle mě právě to, v jakém prostředí se pohybujeme - tedy venkovském. Protože právě společnost na venkově uznávala o něco jiné priority než ta "načančaná" městská, žilo se zde jinak - lépe, upřímněji a dle mého i jednodušeji. Jistě, na rozdíl od "vrchnosti" měli lidé spoustu práce, zároveň zde ale panovala takřka "bratrská" nálada - lidé si pomáhali, měli mezi sebou dobré vztahy, měli se navzájem rádi. Celý rok plynul ve vzájemném soužití, když se jednomu něco nedařilo nebo měl něčeho nedostatek, druhý mu bez přemlouvání pomohl. Němcová zde ukazuje život, kde se lidé mohou jeden na druhého spolehnout, život, který je podle mě dáván i tak trochu do protikladu s tím "panským" (vidíme to třeba ve chvíli, kdy k Terezce přijdou dvě urozené dámy "na vizitu" a jsou uraženy tím, že jim babička nabídla - podle "starých mravů" - chléb a sůl; Němcová jako by zde ukazovala kousek ze života společnosti, kde má hlavní místo naopak přetvářka, závist, pomluvy a opovrhování).
Domnívám se, že právě babička je v knize takovým "ztělesněním" všech těch výše zmiňovaných ctností života na venkově. Kolem babičky se v podstatě "točí" úplně všechno - řídí domácnost, hospodářství se podřizuje jejím zásadám a zvyklostem, sousedé si k ní přicházejí pro radu (pomoc, bylinky...) - všichni o ní mají jenom to nejlepší smýšlení. Sama babička o sobě prohlašuje, že je člověkem "staré doby", odmítá nejrůznější novoty, její život je podřízen tradicím, zvyklostem a také (to je v knize velice důležité) náboženství. Myslím, že v
Babičce můžeme vidět buď (pro realismus typickou) typizaci postav (protože v babičce skutečně vidíme zástupce takových těch starých, moudrých "lidových" žen) anebo bychom v tomto díle mohli najít i
symbolismus - babička je ztělesněním lidové moudrosti a životních zkušeností (což je naopak rys příznačný pro romantismus).
Mně osobně vůbec připadá, že se v
Babičce poměrně dost prolínají jak prvky romantické, tak prvky realistické. Mezi ty realistické samozřejmě patří popisy venkovského života, míst, jež babička s dětmi navštívila, a lidových krojů. Všechny tyto popisy jsou velice podrobné (často až zbytečně podrobné a zdlouhavé). Němcová zde navozuje různé situace, které později využívá právě k tomu, aby nám mohla popsat tradice venkovského lidu - např. babička se v knize vydává i s Barunkou a ostatními na Svatoňovickou pouť, při této příležitosti je zde velice podrobně popsán průběh celého tohoto křesťanského svátku, dále se v knize odehrává svatba Míli a Kristly, zde se zase seznamujeme s tím, jak probíhala svatba na venkově, jaké byly zvyky, ošacení nevěsty a ženicha... Tyto popisy mě bohužel velice často nudily. Já nevím, nedá se říci, že by byly špatně napsané nebo že by mě tato tematika až tak moc nezajímala, myslím si ale, že to bylo spíše tím, že jsem v
Babičce očekávala asi více příběhu. Ten se zde sice nachází, nicméně pouze jako jakási "linka", která se vine celým dílem a jenom tak jako "mlhavě" prosvítá právě skrze ty popisy. Protože jsem asi očekávala, že půjde o román více dějový, neustálé popisy mě už potom poměrně vadily.
Také mě zaujalo, že poměrně velký prostor v líčení toho života byl vyhrazen pro náboženství. Zvláště v konání samotné babičky mělo křesťanství svůj vyhrazený prostor - babička byla velmi pobožná, k čemuž také vedla i svá vnoučata. Dalo by se říci, že zmínka o nějakém "pobožném chování" byla snad na každé stránce knihy - ať už se jednalo o pečení chleba (což byl téměř takový "náboženský rituál"), zapalování hromničné svíčky, kropení svěcenou vodou, denní modlitby a nebo pozdravy...odevšad je cítit silná přítomnost náboženství, a to nejen v jednání babičky (ačkoliv právě u ní je to nejvíce patrné). Myslím si, že právě ta babiččina pobožnost ještě více přispěla k takové té její "idealizaci".
Mně osobně ovšem připadá, že bychom zde mohli najít ale i několik romantických rysů. Nejprve - postava babičky. Nebudeme-li brát v potaz její nespornou idealizaci, o níž jsme si už řekli (a což rozhodně asi není realistické), mezi znak romantismu bychom mohli počítat například to, že babička se v podstatě v průběhu celé knihy nemění. Její postava je od začátku do konce stejná, nevyvíjí se - více méně se setkáváme s již utvořenou osobností (což na druhou stranu je k jejímu věku snadno pochopitelné), která v průběhu děje neprodělává žádný vývoj. Našli bychom zde ale i postavu, která je podle mě zcela romantická, a tou je Viktorka. Na té bychom mohli vypozorovat obrovské množství romantických prvků. Začněme například Viktorčiným vztahem k ostatní společnosti - ona se lidí stranila, nevíme přesně proč (vždyť ona byla v podstatě "rozumově chorá"), ale jisté je to, že to je zcela určitě postava, jež žila na okraji společnosti, z níž se sama vyloučila. Dále se s ní pojí jakási tajemnost, Viktorka je obestřena tajemstvím, které ještě více podněcuje náš zájem o ni. Také můžeme říci, že se jedná určitě o postavu nešťastnou, jež rozhodně není idealizovaná.
Když se nad tím zamyslíme, můžeme v
Babičce vidět i kontrast mezi tím, jak žili "staří" a "mladí" lidé. Babička, typická představitelka starší generace, uznává už v té době pro její dceru trochu zastaralé principy (však se Terezka také za to, že babička nabídla dámám chléb se solí dost styděla). Zatímco babiččina dcera Terezka se svým manželem jsou už tak trochu představitelé té "nové doby", zámeckého života mezi šlechtou a jejími pravidly, babička a její "staří" přátelé ztělesňují právě ten venkovský život.
Drobné komplikace při čtení mi způsobovalo to, že jsem úplně přesně neznala význam některých slov, jež Němcová používala, protože se zde vyskytuje velké množství archaismů (veznat se, děvečka, "čepení"...) a historismů - např. fěrtoch, mezulánka, piksla... Mimo to se zde ale objevují i odborné výrazy (lilium martagon).
Myslím si, že Němcová, sama velká a oddaná vlastenka, v knize hodně často opakuje, jak je tady u nás krásně a vůbec líčí krásy naší země, čímž podle mě dala tomu vlastenectví tak trochu průchod. Babička sama říká, že ji nelákají cizí země, velká města...je jí dobře na vesnici. Zároveň ukazuje, jak je život na poklidném českém venkově krásný - přestože zde se opět projevuje ona celková idealizace...
