Bylo před Janem Křtitelem. Po několikadenním parnu se strhla silná bouře. V malé vesnici se chystali k večeři, ale jak začalo hřmít, nechali toho a začali se modlit. Po bouři se přestali modlit a vrátili se k práci. Na dvoře začal štěkat pes, slyšel kroky. Byl to pocestný mladík, vak na zádech, v ruce kovanou hůl. S ní se bránil proti psovi. Přišel až k nim do dveří, poprosil gazdu o nocleh, ten ho pozval dovnitř. Ve světnici si všimli, jak byl pocestný mokrý, tak mu Zverka, gazdův bratranec, donesl své čisté a suché oblečení. Pocestný se usmál a šel se převléknout, Zverka šel za ním. Převlékl se, všichni přistoupili ke stolu, kde každý měl své místo a pomodlili se. Teprve pak začali jíst. Gazda se ho začal vyptávat, odkud přichází. Ten začal vyprávět, jak se chtěl ohlédnout po slovenských krajích a chtěl dojít až do Brezna. Začalo pršet, tedy zabloudil a došel až k nim. Všichni mlčeli, jen sem tam očkem na cizince mrknuli. Nejvíc ho obdivovala Katuška. Jeho hlas jako zvon, vlasy černé nazad učesané, ruce bílé. Když dojedl, položil příbor na talíř a poděkoval. Tehdy poprvé zdvihl hlavu, navzájem se podívali do svých očí s Katuškou. Málem jí z toho zaskočilo. Pocestný se zeptal gazdy, jestli je to jeho dcera? "Vnučka," odpověděl. Katuška se mu taky zalíbila. Gazdina ho přerušila, když se zrovna díval na Katušku a zeptala se na rodiče. Matka mu zemřela, když byl malý, sourozence nemá a jeho otec se bojí smrti. Gazda se vyptával zase. Odkud pochází, jak se jmenuje. Pocestný odpověděl, že jeho domovem je Praha a jmenuje se Bohuš Sokol. To jméno se Katušce taky líbilo. "Musím říci panu Bohušovi," říká gazda, "že i naše rodina pochází z Čech. Ale nastaly těžké časy a mi se usídlili tady. Všude byli Turci, jen tu ne, vše by pohubili, kdyby nebylo junáka Vávry Brezuly. Teraz," pravil, "vám chci ukázat nejdražší poklad." Obrátil se, otevřel almárku a vyndal z ní skříňku. Ve skříňce ležela kniha zabalená v hedvábném šátku. Bylo to písmo svaté. Otevřel knihu, zde bylo napsáno každé jméno z jeho rodiny s datumem narození i úmrtí. U každého byla věta, co za život svůj vykonal. Gazda došel ke jménu svého syna, který uměl zabít medvědy. Odhrnul si košili z prsou a ukázal mu jizvy od medvěda. Mezitím gazděna pobídla děti, aby šly pocestnému rozestlat. Zeť přinesl tři dýmky. Ptali se hosta, jestli si dá. On neodmítl, rád by se tu zdržel, ale dlouho nemohl. Gazda mu řekl, že by to nevadilo. Přišla Katuška a na stůl jim dala tři kořalky. Ztratila úplně řeč po pohledu na ni od Bohuše. Gazda se zeptal Katušky na počasí, zda se už vyjasnilo. "Ano, dědoušku," odpověděla, "zítra bude krásně." Nakonec se přece jen Bohuš zdržel. Pak šli spát. Po probuzení se rychle oblékl a běžel k chýši. Najednou ho uviděl Zverka, běžel se ho zeptat, jak se vyspal. "Spal jsem dlouho," říká Bohuš. "Je tu krásný výhled!" Povídali si spolu dlouho, až je zavolali k snídani. Každý mu přál dobré ráno, každý se mu směle podíval do očí a nic se neostýchali. Stryně se ho zeptala, jestli půjde s nimi. "Velmi rád, vezmete-li mne jen?" "Bude veseleji," pomysleli si. Vzal si širák i věci na malování, když zjistil, že půjde i Katuška. Jenže gazda Bohušovi dal sekyru, kdyby náhodou potkali zlého člověka nebo zvěř. Katuška šla za nimi poslední, cestou trhala kvítí. Hned se ptala Bohuše, jestli se mu ta kytka líbí. Po chvíli si začne zpívat, k ní se přidává i Zverka. Katuška dala každému za klobouk červené kvítí. Bohuš ho měl hezčí než Zverka. Celou dobu šli kolem potoka. Ten se jim bohužel ztratil, ještě že Zverka znal cestu a vedl je. Sedli si kvůli odpočinku. Bohuš si vytáhl malování a začal vykreslovat Katušku, která se měla k tomu posadit lépe. Ještě obrázek ani nedokreslil a ona si ho chtěla vzít, nakonec mu ho ale ponechala. Přišel Zverka, zavolal je, že mají jít už na salaš. Bohuš tam byl poprvé, tak mu vše ukázali. Už se stmívalo, krávy šly za nimi. Po večeri se vydali pálit hranice. Děvčata zpívala, chlapci točili s ohořelými klacky, taky skákali přes oheň. Najednou zavolal gazda, že je už pozdě, že mají jít spát. Bohuš šel vedle Katušky, celou cestu si povídali. Šli spát. Ráno viděl děvčata si zpívat, ale Katuška tam nebyla. Když přišel, u stolu si všiml na poličce bílého kvítka. Gazda mu vysvětlil důvod toho. Pak Bohuš pověděl, že už půjde domů - z toho byla Katuška smutná. On ji proto chytil za ruku, chtělo se jí umřít. Všichni ho přemlouvali, ať zůstane. Večer se rozloučil. Políbil Katušku, slíbil oddanost prstýnkem snubním. Ona začala plakat. Rok uplynul, starý Sokol umřel a půldruhého roku poté, co zabloudil jeho syn, se Bohuš stal doktorem práv a bohatým dědicem.
V salonu Frau von Sauerschull paní Zavřelová mladého pána Sokola ráda viděla z mnohých příčin, protože by ho ráda viděla za muže své dcery Amélie. Amélie tvrdila, že je do ní zamilovaný, ale nebylo tomu tak. Se svým přítelem jednou odjeli do ciziny, ale doktor Sokol se už nevrátil zpátky do Sokolova. Vrátil se ke své Katušce, se kterou svatbu měl. A Amélie po zprávě této? Ta ohrnula nos a naštvala se.
HLAVNÍ POSTAVY:
Bohuš Sokol - vysoký, urostlý poustevník, pochází z Čech, zamiloval se do Katušky, stal se z něho bohatý doktor práv
Katuška
gazda Medvěd
VEDLEJŠÍ POSTAVY:
gazdová
Zverka
Amélie
VLASTNÍ NÁZOR:
Tady tento příběh se mi četl docela hůře kvůli některým slovům. Je to příběh o nečekané lásce, o hledání cesty domů...ale domov našel nakonec tam, kde se hrdina příběhu ztratil.