Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• první vydání: 1856
• literární druh: epika
• literární žánr: povídka

Vesnická povídka Boženy Němcové vypráví o neohrožené dívce Báře, která je jiná než ostatní. Právě proto ji lidé nemají rádi, straní se jí a všemožně ji pomlouvají. Bára je však hodná a dobrosrdečná, předsudky lidí a strach z neobvyklých věcí jsou ale silnější. Bára pomáhá své kamarádce Elšce zbavit se nápadníka, kterého nechce. Převleče se za strašidlo a vystraší ho. Ve vesnici se na to brzy přijde a Bára musí za trest přečkat noc v kostnici. Odtud ji vysvobodí myslivec, jenž měl Báru dávno rád a ona zase jeho. Vezmou se a Bára i s otcem se přestěhují do myslivny.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

In Divá Bára a jiné prózy. Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1987 (2. vydání). Uspořádal, medailón o autorovi napsal a ediční poznámkou opatřil Mojmír Otruba. Počet stran: 251.

POSTAVY:

Bára - silná, nebojácná, přímá, odvážná, svobodomyslná, smělá, hodná, citlivá, prostá, vděčná a dobrosrdečná dívka; nespravedlivě pomlouvána a urážena lidmi, kteří doopravdy nevědí, jaká je - nechtějí ji poznat, protože se od ostatních dívek hodně odlišuje; obléká se prostě, ale vždy čistě
Jozífek - hodný, plachý syn kostelníka; má Báru rád, a proto se nechce stát páterem
Elška - neteř pana faráře; velmi milá a laskavá dívka; má Báru velmi ráda i přesto, že sama je neteří faráře a Bára jen dcerou chudého pastýře; nic nedbá na řeči o Báře; váží si jí pro její odvahu, sílu a nebojácnost
Jakub - nemluvný, zamračený, nepříliš hezký pastýř; otec Báry; hodný mlčenlivý muž, který má Báru velmi rád a všemu ji učí

OBSAH POVÍDKY:

Jakub už odmalička musel pracovat, protože byl chudý. Postupem let se dostal až k práci vesnického pastýře. Tuto práci měl rád a jakožto pastýř měl ve vesnici všelijaké výhody a žil si dobře. Jednoho dne se mu ale donesla pověra, že umře-li bez dětí, nepřijde do nebe. A tak se na stará kolena oženil s rychtářovou dcerou Bárou. Narodila se jim dcera, která dostala jméno po matce.

Brzy po narození Barunky se matce, když vařila oběd, udělalo špatně. Ženy z vesnice jí přiběhly na pomoc. Vše přičítaly pověsti, že v šestinedělí nemá rodička za poledne vycházet z domu, to prý chodí Polednice, a hned se běžely podívat na malou Barunku, zda ji Polednice nevyměnila. Některé říkaly že ano, ale nakonec se shodly, že se nic nestalo. Od té doby byla pastýřova žena stále nemocna, a tak zůstal Jakub s Barunkou sám. Brával ji s sebou na pastvu, učil ji plavat a trávil s ní všechen čas.

Možná proto, že jí chyběl ženský vzor, nebo že trávila všechen čas v přírodě, byla Bára úplně jiná než ostatní dívky. Žádná z dívek a málokterý z chlapců byl silnější než ona. Mimo velké síly měla také velkou odvahu a ničeho se nebála. Bouřka ani vesnické povídačky o strašidlech ji nemohly postrašit. Také se neparádila jako ostatní dívky. Byla docela jako chlapec. Lidem se její odlišnost nelíbila a začali se jí různě posmívat. Vzpomněli si na Polednici a říkali jí Divá Bára. Často se jí smáli pro její velké, prý "buličí" oči. Nejprve ji to všechno trápilo, Jakub jí ale vysvětlil, že lidé jsou hloupí a neví, jaká skutečně je. Bára tedy přijímala všechny pošklebky statečně a zvykla si na ně.

Lidí, kteří by Báru dobře poznali a měli ji rádi, bylo velmi málo, většina se k ní otáčela zády. Jedním z těch, co to s Bárou mysleli dobře, byla Elška, dcera panny Pepinky a neteř pana faráře. Často spolu s Bárou chodili na faru a hrály si nebo povídaly. Na faře byla Bára vítána, ale jinak tomu bylo u kostelníkových, kde bydlil další její kamarád Jozífek. Jozífek měl Báru rád, ale jeho rodiče, zvláště pak matka, nikoliv.
Kromě Jozífka a Elšky měla Bára ještě věrného psa Lišaje, kterého měla nadevšecko ráda. Často si spolu všichni hráli různé hry, smáli se a povídali se. Bylo jim všem dobře, ale museli se rozloučit. Jozífka poslali rodiče do školy, aby se z něho stal páter a Elška odjela k nemocné tetě do Prahy. A tak Bára zůstala sama s Lišajem a pásla ovce.

Stále musela na Elšku myslit a často vzpomínala na dětství. Chodila na faru ptát se, jak se Elška má. Panna Pepinka jí četla dopisy, které posílala Elška z Prahy. A tak se Bára jednoho dne dozvěděla, že má teta nového lékaře, jehož rady jí pomohly a uzdravily ji, a že se Elška vrátí domů. Bára tomu byla velmi ráda a těšila se, až přijede. Když Elška skutečně přijela, nemohla ji Bára poznat. V Praze dospěla a ještě zkrásněla, brzy ale poznala, že je stejná jako dřív.

Jednou šly spolu s Bárou házet věnečky do řeky. Byl to zvyk, kterým si děvčata přivolávala ženichy. Hodily je oba nejednou, ale zatímco Elščin odplul po řece, Bářin se zachytil na větvi stromu. Elška se svěřila Báře, že si v Praze našla milého, že je to ten doktor, co uzdravil tetičku a že si spolu píší. Psali si v dopisech od tetičky domluvenými, tajnými hesly, aby o tom panna Pepinka nevěděla. Panna Pepinka se rozhodla najít Elšce ženicha, aniž by věděla o její lásce. Namlouvala jí pana správce. Ten chodil na faru a dvořil se Elšce. Té byl pan správce odporný a svěřila se Báře, že i kdyby milého neměla, přece by ho nechtěla. Bára se rozhodla pomoci Elšce a věda, že je pan správce bojácný, převlékla se za strašidlo...

Pohrozila správci, že jestli ještě přijde na faru na námluvy, je s ním konec. Pan správce ale nešel sám a jeden z mužů, kteří šli s ním, doběhl do vesnice a svolal lidi. Ti se vydali za strašidlem a na břehu řeky našli odhozenou bílou plachtu a Bářinu sukni a velmi se pobouřili. Když je tedy Bára tak nebojácná a znevažuje duchy, musí za trest přečkat noc v kostnici.
Bára se vůbec nebála a nechala se tam v klidu zavřít. Jakub i s Lišajem přišli za ní, protože jim bylo doma smutno a ustlali si před kostnicí.

Zavřená v kostnici Bára přemýšlí nad svým životem. Je jí líto, že ji lidé nemají rádi a poprvé v životě ji napadlo, že by ráda ležela na hřbitově vedle matky. Přemýšlí i o myslivci, kterého vídala na kraji lesa, když pásala, a který se jí líbil.
Ráno šel myslivec okolo a vida Jakuba, jak spí před kostnicí, přispěchal k němu. Jakub mu pověděl o Bářinu trestu. Myslivec vysvobodil Báru ven, třebaže nepotřebovala zachránit, a vyznal jí svou lásku. Bára nemohla uvěřit, že ji myslivec také miluje.

Zanedlouho se vzali a ona se i s otcem přestěhovala do myslivny.
Také Elška byla velice šťastná. Přišel totiž dopis z Prahy, v němž tetička psala, že odkáže Elšce celé své jmění, když se vdá za jejího nového lékaře Hynka. Elška dostala svolení vzít si doktora za muže.
S Bárou se všichni lidé, i paní kostelníková, udobřili.

KOMPOZICE A JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY:

Kniha je rozdělena do tří kapitol. Je napsána spisovným, dnes už zastaralým jazykem se spoustou typicky vesnických výrazů. Kompozice je chronologická. V této povídce jsou dobře patrné prvky romantismu - hlavní hrdinka je zcela odlišná od společnosti, která ji proto zavrhuje, ale také některými prvky předběhla svou dobu - hlavní hrdinkou je žena, snaha o emancipaci, prosazení žen, Němcová kritizuje morálku společnosti ve snaze ji napravit, což je charakteristické pro realismus.

VLASTNÍ NÁZOR:

Tato kniha se mi líbila z mnoha důvodů.
Srozumitelnost a plynulost textu je velmi dobrá. Barvitý popis krajiny i detailní popis charakterů a vzhledu se pěkně střídal s dialogy. Téma slepé společnosti plné předsudků je nadčasové. Veselá nálada i dobrý konec knihy mě potěšily. Celkově se mi líbila více než Babička, která mi připadala až moc přeslazená a idealizovaná.