Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1856

Povídka Divá Bára od Boženy Němcové pojednává o dívce, Báře, jež se od ostatních velmi odlišuje, neboť se ničeho nezalekne. Koupe se nahá v potoce, nemá strach z bouřky, běhá po lese a nedá na lidské povídačky a pomluvy. Snaží se hájit pravdu a být spravedlivá, což se ale mnohým příliš nelíbí...

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

In Povídky. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství v Praze roku 1960 (3. vydání tamtéž). Doslov napsal Mojmír Otruba. Text k vydání připravila, vysvětlivkami a edičními poznámkami opatřila Zdenka Havránková. Celkový počet stran: 278.

HLAVNÍ POSTAVY:

Jakub (60+) - obecní pastýř; má dceru Bára
manželka Bára - zemřela hned na začátku příběhu, ale popisují ji jako hezkou děvčici, za kterou chodilo několik kluků z Drážďan
dcera Bára - husté černé vlasy, mohutná, šel z ní strach
Lišaj - pes Báry
Elška - kamarádka Báry
Vlčková - nesnášela Báru; má syna Josífka
Vlček - kostelník
Pepinkovi - rodiče Elšky
správce - bohatý nápadník Elšky
Hynek - doktor z Prahy, s nímž si Elška dopisovala
myslivec - vzala si ho Bára a odstěhovala k němu

OBSAH:

I.

Děj začíná ve velké dědině Vestec. Jakub si Báru vzal jako poslední možnost a Bára zase jeho; i když se jí moc nelíbil, dala mu slovo. Za rok se jim narodila dcera Bára.

Ta rostla a popisuje, co dělala až do svých 12 let. Měla černé vlasy, tmavší pleť.
Plavat se naučila, když ji otec Jakub hnal přes řeku na krávě a ona z ní spadla. Byla natolik zvědavá, že se zkoušela udržet na hladině, až se nakonec naučila plavat (o čemž věděl jen její táta).
Ostatní kluci se jí báli, ona ochraňovala své kamarádky/kamarády.
Sousedé o ní začali povídat, že je "divé dítě".
Potkává i kamarádku Elšku, se kterou chodí "plavat" (ta se však bojí, a tak chodí do vody jen po kolena).

II.

Elška se odstěhovala do Prahy za tetou. Byla tam tři roky a už to je pár dní, co má přijet zpět. Na příjezd Elšky se nejvíce těšila Bára.
Když konečně dorazila, rozplakala se Bára dojetím. Elška všem vyprávěla, jaké to bylo. Že tam byli mnohem krásnější kluci, ale i holky. Bára jí na to odpověděla, že je krásnější než Panenka Marie.
Elška a Bára spolu tráví spoustu času. Mluví o Josífkovi a Elška se Báry ptá, jestli ho má ráda. Ta říká ano.

Sousedkám se nelíbilo přátelství mezi Bárou a Elškou, že by se měla bavit s někým vznešenějším (rychtářovic, konšelovic), a tak se Elška rozhodla navštívit vesnická děvčata. Paní Pepince (matce Elšky) to nevadilo, protože pochybovala o tom, že se Bára někdy provdá. Pak řekla, že má pro Elšku připraveného ženicha z vedlejšího panství.
S Bárou se domlouvají na tom, že půjdou další den házet věneček. Elška se ptá, na koho bude Bára myslet - ta neví. Nějak se baví o svatbě a Bára se svěřuje, že by ji stejně nikdo nechtěl, ale Elška říká, že "každé kvítko najde svého obdivovatele, každé má svoji krásu." Tak Elška Báře slíbí, že dokud se neprovdá, tak se neprovdá ani ona sama. Pak hodí věneček zároveň, ale Báře se zachytne na vrbě, zatímco Elšce pluje proudem, až ho za chvíli nevidí. Už jdou dolů a Elška se svěří Báře, že má nápadníka z Prahy, že si píšou dopisy skrz tetičku, kde si zašifrovávají zprávy, aby to rodiče nezjistili - i když jim přijde divné, že píše nějak často, jednou do měsíce. Elška se ptá, jestli nemá něco Bára na srdci - nemá.

III.

Mluví se jen o dvou věcech. O Elščine svatbě a o strašidle v zádušním lese. Správce, jenž se pořád dvořil Elšce, jí čím dál tím více lezl na nervy. Elška se mu začala proto vyhýbat a chodila za Bárou.
Jednou když šla Kostelníková, tak prý ji sledovalo bílé strašidlo. Celé město o tom zase mluvilo.

Holky se baví spolu někde u lesa a najednou se Bára lekne. Neřekla čeho, ale pak se jí Elška ptá, jestli by si nevzala Josífka Kostelníkovic - Bára se hluboce rozesmála, protože ji jeho máti nesnáší + není k pluhu...

Jak Bára pásla krávy a býka, tak se na ni přišel podívat myslivec, mluvila s ním jen jednou, když jí ochránil před býkem.
Pak se zas Elška vyptávala na kluky - přišel na řeč myslivec a došly k tomu, že se Báře líbí jako nikdo z vesnice (dokonce se jí o něm zdá).

Pepinka zas domluvila správce k nim domů. Elška brečela, že nechce, dopis z Prahy nepřicházel a ona nevěděla, co dělat. Když správce přišel, tak Elška řekla, ať dojde za týden. Šel někde pít a pak musel jít domů s napitým Vlčkem a pacholkem. To se mu nelíbilo kvůli strašidlu, i když v ten den nechodilo. Najednou se objevila velká bílá postava. Kostelník Vlček hned vystřízlivěl a utekl. Pacholek zůstal, ale vůbec nevnímal. Najednou bílá postava vycenila zuby a na správce zahoukala, že jestli se ještě jednou na faře ukáže jako ženich, je po něm veta! Vlček doběhl na náves a svolal celou vsi. Sledovali bílou postavu k řece, ale na můstku jim zmizela z očí. Tam našli dvě bílé plachty a hnědou suknici - zvolali: "To je divé Báry!"

Další den se Bára vyzpovídala u pana faráře. Přiznala se mu, že si hrála na strašidlo a že plavala pod vodou, proto ji nikdo neviděl. Jako trest jí uložili, že bude celou noc zavřena v kostnici venku na hřbitově.
Než tam odešla, navštívila ji Elška - ze strachu. Ale Bára se nebála, protože tam už několikrát spávala.
Když už byla Bára v kostnici, tak ji přišel navštívit Jakub s Lišajem, spali vedle ní. Ráno přišel myslivec a vypáčil dveře. Tam jí řekl, že ji má rád a že jeho matka chce, aby měl dceru. Tak jí požádal o ruku, Jakub jim požehnal. Šli do města a všichni nechápali.

Druhý den přišel dopis z Prahy, v němž paní teta píše, že celé svoje jmění věnuje Elšce, ale pod podmínkou, že si vezme mladého lékaře, který ji vyléčil. Před svatbou Elšce paní Kostelníková odevzdala lístek od Josífka - že ji miluje.
Když si myslivec svoji mladou ženu dovedl do pokojíka, sundal zavěšený věneček z vrby - ptal se jí, na koho myslela, když ho tam házela. Neodpověděla a jen ho objala...