Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Autor knihy, Brian Pollard, je australský lékař, pracoval třicet let jako anesteziolog a příležitostně na jednotce intenzivní péče. Dalších pět let pracoval ve fakultní nemocnici v Sydney, kde se staral o hodně pacientů, kteří umírali nebo které čekal brzký konec. Za pomoci těchto pacientů, jejich rodin a četby napsal tuto knihu o eutanazii.

Kniha je rozdělena na jedenáct kapitol, předmluvu a dovětek. Kapitoly se ještě dělí na podkapitoly, které jsou uvedeny buď pojmem, nebo otázkou. Autor tam postupně rozebírá veškeré argumenty pro, ale i proti eutanazii.

V první kapitole, která nese název situace, nás autor obeznamuje s problémem týkající se eutanazie. Odpovídá na otázku: "Proč vzbuzuje eutanazie v dnešní době takový zájem?" Důvodů je mnoho, ale do popředí vystupují jen tři, se kterými jsme se v této kapitole seznámili. První se týká náboženství. A to tím, že se narušily tradiční náboženské představy... Nahradily je různé náboženské etické koncepce, což znamenalo, že smrt už není jen životní událostí, na kterou se musíme dlouhodobě připravovat. Druhým důvodem je pokrok lékařských znalostí a dovedností. Lékaři dovedou lidem, kteří mají v brzké době zemřít, život prodloužit. Pro někoho to může znamenat radost, pro jiného spíše strach. Strach je vyvolávaný tím, že pokud jsou tyto metody špatně použity, může dojít k poklesu hodnoty života na nepřijatelnou hranici, proto by bylo občas lepší nechat onu osobu přirozeně zemřít. A třetí důvod je vyvoláván pronikavým vlivem sdělovacích prostředku, kteří vždy stavějí svůj program na problematických otázkách.

Autor v knize nehledá argumentaci pro eutanazii, poněvadž už je řekli její zastánci, on jen dobře formuluje jejich argumenty, abychom jim dobře rozuměli. Celá kniha je postavena na objektivitě autora.

Autor užívá následující definici eutanazie:
"Eutanazie, ať již aktivní nebo takzvaná pasivní, je záměrné ukončení života motivované soucitem."

Druhy eutanazie se liší na:

• vyžádanou, či dobrovolnou (žádost eutanazie osoby, která ji chce pro sebe)
• nevyžádanou (nezletilost, či nezpůsobilost osoby požádat sama o eutanazii)
• nedobrovolnou (uskutečněna, i když ji osoba sama nechtěla)

Dalším tématem je v dnešní době i sebevražda za lékařské asistence, což znamená, že lékař obstará prostředky k usmrcení člověka, který o to sám požádal a který jich sám pro sebe také užije. Autor spekuluje o tom, zda je stejně neetické provést eutanazii a sebevraždu za pomoci lékařské či jiné osoby. Došel k závěru, cituji: "Aby si obě tato počínání byla skutečně morálně rovna, bylo by nutné, aby i úmysly byly v obou případech stejné, totiž že smrt byla prvotním záměrem. Pokud ukončením určité léčby není zamýšlena smrt, třebaže je lze jako možnost předpokládat, a pokud primárním cílem je dosáhnout něčeho jiného, pak jsou obě počínání morálně odlišné." Někdy se nesprávně toto počínání lékařů označuje jako pasivní eutanazie.
Hlavními argumenty na zdůvodnění potřeby eutanazie je soucit a nechat průběh lidských práv -lidské autonomie.

Druhá kapitola se týká paliativní péče, což je péče o lidi, které čeká brzká smrt. Je tedy nutné, aby tato péče byla dobrá. Mezi nejdůležitější věci, jež pacienti v tuto dobu potřebují, je přiměřená a detailní pozornost, která zmírní či odstraní jejich fyzické a emocionální potíže. Další věcí potřebnou pro pacienty je vřelá lidská opora a přiměřená otevřenost při poskytování informací a rozhodnutí. Nesmíme opomenout rodinu pacienta, která to často bere hůře než pacient sám. Důležitým aspektem pro dobrou paliativní péči je týmová práce lékařů a ošetřovatelů, bez toho by to nešlo. Jeden pacient může i vystřídat mnoho specializovaných lékařů a bez jejich domluvy a spolupráce by mohli ublížit samotnému pacientovi.
V části této kapitoly autor popisuje běžný, ale nepravdivý názor, který pak sám uvádí na pravou míru. Vyberu jen pár ukázek:

• Rakovina je vždy spojena s bolestí » zhruba 1/3 pacientů trpících rakovinou nemá žádné bolesti, anebo jen bolesti zvládnutelné jednoduchými prostředky
• Morfinu se používá, jen když je konec nablízku » morfinu se používá, kdykoli se bolest považuje za natolik silnou a je takového druhu, že morfin bude ku prospěchu

Našli bychom ještě více takovýchto názorů...

V poslední podkapitole se něco dovíme o heroinu, proč se někde a někdy užívá. Ve většině zemí je povolen morfin, ale heroin ne. Je to proto, že heroin je vlastně vyroben z morfinu, a tak mají velice podobné účinky. A problém není v účinnosti tohoto léku, ale že lékaři ještě neumějí použít morfin v pravou chvíli. A to by heroin nijak nevyřešil, spíše by tím způsobil další problémy... Feťáci...

Třetí kapitola se zabývá historií. V USA byla první Národní společnost pro legalizaci eutanazie založena roku 1938. První zákon, který tato společnost předložila, navrhoval eutanazii v případech defektních novorozenců. Tím pádem šlo zpočátku o nevyžádanou eutanazii, vůči čemu se silně ozvala opozice, a tím pádem o rok později Společnost omezila svůj zákon na vyžádanou eutanazii.
Ve Velké Británii to bylo svým způsobem stejné. Roku 1930 byla založena Společnost pro vyžádanou eutanazii, ale své jméno pak změnila na Exit. Jejím hlavním cílem byla legalizace vyžádané eutanazie, ale v písemných projevech dávali důraz i na nevyžádanou eutanazii. Od roku 1936 byly v Anglii předloženy tři zákony o legalizaci eutanazie, ale ani jeden nebyl schválen. V roce 1976 předložila baronka Woottonová návrh zákona o nevyléčitelných pacientech, ale ten byl také neschválen. Zcela jasné je, že mnoho pacientů už provádělo eutanazii, i když nikdy nebyla legalizovaná.
V Evropě na začátku roku 1994 Evropská asociace pro paliativní péči prohlásila, že provádění eutanazie je neetické a nemorální.
Ani v Austrálii se neuchopil žádný z navrhovaných zákonů pro eutanazii.

Ve čtvrté kapitole, která nese název Filozofie, etika a lidská práva, se zabývá jádrem problému, který je morální význam eutanazie. Většina zastánců eutanazie hlásící se k nějaké filozofii je "konsekvencionalistickými utilitaristy" různého druhu.
"Konsekvencionalismus vznikl v minulém století jako reakce na tradiční náboženské filozofie. Tyto filozofie zastávaly názor, že Bůh stvořil lidstvo a každý člověk je pak za svůj život odpovědný Bohu a je povinen řídit se Božími přikázáními."
"Utilitarismem zas označujeme názory, jejichž společným východiskem je, že o morálnosti počínání rozhoduje hodnota jeho následků."
Každý člověk má právo na život, které je chráněno statutárním právem. Přesná část zákoníku lidských práv, týkající se právě práva na život zní: "Každá lidská bytost má přirozené právo na život. Toto právo musí být chráněno zákonem. Nikdo nesmí být svévolně připraven o život."
Na podporu eutanazii se často cituje právo na smrt. V lékařské etice je právo dovolit zemřít. Etik Leon Kass to uzavírá takto: "Neexistuje pevný filozofický ani právnický argument pro nějaké 'právo zemřít'."
Důležitým bodem je respektování autonomie; co to vlastně autonomie je? Autonomie, tj. samotné rozhodování, nebo sebeurčení. Právo respektovat autonomii je skutečné a důležité lidské právo, i když je často překrucováno.

Pátá kapitola se zabývá zákony. Různé formy eutanazie jsou podle současných zákonů vraždou. Důležité je, že sebevražda už přestala být trestným činem, ale sebevražda s asistencí, je stále trestní čin, což vyvolává mnoho otázek a omylů.
Každý člověk má právo si stanovit, že pokud by bylo nutno resuscitovat, lékaři tak neprovedou a tím pacient zemře. Pacient vždy musí být informován o léčbě a o postupech, které lékaři využijí a buď s nimi bude souhlasit, nebo ne.

Člověk by čekal, že kdyby byla eutanazie legalizovaná, prováděli by ji lékaři. Ale to by nebylo slučitelné s jejich profesí, oni mají povinnost lidi léčit a ne je usmrcovat. O tomto se dovíme v šesté kapitole, Lékařská praxe.
V kapitole sedmé se něco dozvídáme o eutanazii prováděné v Holandsku. V Holandsku, jako asi v jedné z málo zemí, je legální vyžádaná eutanazie, která se řídí směrnicemi. Roku 1982 Státní komise pro eutanazii tedy rozhodla, že "lékař, který ukončí život pacienta na jeho výslovné a vážné přání, nemá být nadále trestán, pokud byly dodrženy stanovené podmínky."
Ze všeho nejdůležitější je, že nebyla legalizovaná nevyžádaná eutanazie, i když se doteď provádí a všichni o tom ví. Nikdo se nesnaží ji odstranit, tím pádem zůstane nelegální, ale tolerovaná.

Velikým problémem, kterým se zabývá kapitola osmá, jsou lékařská rozhodnutí za nezpůsobilé pacienty. O nevyžádané eutanazii se mnoho nemluví, a to z důvodu, že to je pro mnoho lidí nehumánní a nemorální. Za osoby nezpůsobilé se považují ti, co nemohou z jakéhokoli důvodu říct racionální rozhodnutí. Důvod může být stálý, ale také jen dočasný, například senilita, následky těžké nemoci nebo zranění, duševní choroba a porucha, kóma nebo příliš nízký věk.
Ke zvýšení kvality rozhodování se navrhuje používat předběžných prohlášení. Je to buď "životní vůle", ve které člověk, dokud je ještě způsobilý rozhodování, písemně vyjádří, jakým možnostem léčby dává přednost, až by někdy nebyl způsobilý rozhodování, nebo smrtelně onemocněl. Druhou možností je trvalá či dlouhodobá plná moc, což je dokument, ve kterém člověk určí druhou osobu, která za něj bude léčebně rozhodovat za stejných okolností.
Nevyžádaná eutanazie se často užívá u defektních novorozenců, i když je nelegální.
Pokud je člověk pod umělou výživou a lékaři od něj na vyžádaní rodiny přístroje odpojí, dalo by se taky spekulovat, zda se nejedná o eutanazii, i když to není úplný motiv usmrtit, jen je jasný důsledek.

Kapitola devátá nese název Některé ekonomické aspekty zdravotní péče. Velice napomohlo pokroku lékařské diagnózy vývoj technických přístrojů, které lékaři vehementně využívají.

Kapitola desátá neboli Průzkumy veřejného mínění a eutanazie nás seznámí s tím, jaké průzkumy se kdy prováděly. Velice záleží na tom, jak se položí otázka, buď ji položí tak, aby každý souhlasil s legalizací, či naopak. Jeden z nejznámějších průzkumů je Morganův. Morgan je zastánce eutanazie a taky podle toho pokládá otázky v průzkumu. Například třeba v Morganově průzkumu je dotaz, který zní: "Jestliže beznadějně nemocný pacient s velkými bolestmi a absolutně žádnou nadějí na uzdravení požádá o smrtelnou dávku tak, aby se už neprobudil, má být lékaři dovoleno, aby mu tu smrtící dávku dal, nebo ne?" A autor knihy, Brian Pollard, sepsal přesnou parafrázi Morganova dotazu takto: "Jestliže je doktor tak nedbalý a ponechá terminálně nemocného pacienta z jakýchkoli důvodů v krutých bolestech, a to tak intenzivních, až to dotyčnou osobu dožene k tomu, že požádá o ukončení svého života, může pak tento doktor napravit své zanedbání tím, že pacienta usmrtí místo toho, aby hledal pomoc?"
Vedle Morganova průzkumu organizovali Winter a Kuhse dva další průzkumy o eutanazii, a to o postojích lékařů a ošetřovatelek.

Poslední jedenáctá kapitola - Závěry. Cituji z knihy: "Umírající lidé, patrně nejzranitelnější skupina chorých, potřebují jednotně vysokou úroveň péče a potřebují také veškerou ochranu, kterou jim mohou poskytnout zákony, aby se zaručilo, že jejich opravdová práva se vždy budou respektovat."

Dovětek: "V roce 1994 se objevila důležitá zpráva, Speciální komise státu New York, v USA jediná stálá komise, která se zabývá lékařskými otázkami a referuje o nich, uveřejnila zprávu o asistované sebevraždě a o eutanazii v kontextu medicíny. Všichni její členové dospěli ke shodě, že legalizování sebevraždy a eutanazie by byla nemoudrá a nebezpečná politika."

VLASTNÍ NÁZOR:

Která strana je ta správná?
Chtěla bych nejdřív říct, jak je těžké přesně určit, jestli je člověk proti, nebo pro eutanazii... Vezmeme si třeba Morganův průzkum, který byl zastáncem eutanazie. Jeho dotaz byl ve smyslu toho, aby dostal odpověď, kterou potřeboval a tím pak dosáhl toho, čeho chtěl. Jeho otázku jsem položila mnoho kamarádům a buď byli pro eutanazii, nebo se zdrželi. Když řekli ano, vždy k tomu přidali mnoho podmínek, za jakých by to šlo učinit. Většina mnou dotázaných byla stejné věkové hranice, jako jsem já, takže z těchto výsledků toho nemohu moc zjistit. Ale jednu věc jsem zjistila - určitě souhlasím se samotným autorem. Položila jsem stejným lidem i parafrázi Morganova dotazu, napsanou Brianem Pollardem a dopadlo to tak, že když někdo spěchal a vyposlechl si aspoň moji otázku, řekl bez přemýšlení NE. Ale když jsem to jen někomu napsala přes ICQ, po chvíli odpověděl ANO, souhlasil s eutanazií. Ale z jakého důvodu? Mě napadá akorát jeden, a to ten, že i když udělal tedy chybu doktor, trpí stále jen pacient, proto bychom ho měli od utrpení osvobodit. Proč by měl trpět nevinný člověk a ten, kdo to způsobil, se jen vyhřívat na slunku a když mu to náhodou nevyjde, zbaví se nepotřebného...
Zato však vím, jaké to je být doktor, žít denně se strachem, že jen na tobě závisí život nevinného člověka a jen ty ho můžeš zachránit, nebo zabít. Doktoři to mají ve světě těžké. Když někdo zemře, lidé hází vinu právě na ně, když někdo trpí, taky je to jejich vina. Když však onu osobu uzdraví, chvíli jsou místo doktory králi, avšak lidé na to pak zpravidla zapomenou a doktoři jsou zase pouze doktory.
Dáme si dva příklady. První: Zkuste si představit, že ležíte na lůžku s terminální nemocí. Trpíte velkou bolestí a máte mizivou naději, že přežijete rok. Nevím zda vy, ale já bych uvažovala o eutanazii. Jednou k vám přijde doktor a vy ho se smutnou, vyčerpanou tváří poprosíte o eutanazii a on jako slušný doktor odmítne. Jak byste se jako pacient cítili? Já bych si možná sama myslela, že ten doktor nemá duši, vždyť přeci vidí, že trpím a nemám šanci na uzdravení.
Teď to zase vezmeme z druhého hlediska, z hlediska doktora: Mějme zkušeného doktora, starajícího se o smrtelně nemocného pacienta, který trpí nesnesitelnými bolestmi. Co si asi ten doktor myslí, když ho tento pacient požádá o eutanazii? Buď se zachová podle zákonů a eutanazii odmítne, pro pacienta se tím stane bezcitným doktorem, který nepomáhá dostatečně pacientům, rodina pacienta ho bude nenávidět, jelikož nechává trpět jejich blízkého. Nebo když se ale pak najde doktor, který s eutanazii souhlasí a učiní tak, bude osvobozen od nenávisti pacienta, ale rodina na něj bude házet vinu, že jim zabil člověka, kterého měli rádi. A to nejhorší, pokud se to provalí, mohli by mu sebrat licenci a dát do vězení a tím by ho i společnost zavrhla... Není to tak brané v Holandsku, kde je tomu zase jinak.
Tak jak je to tedy správné? Být slušný a zapadlý doktůrek anebo nebojácný doktor? Já sama se přiznávám, že nevím, na které straně stojím, nikdy jsem nebyla v žádné z těchto situací. Jako nezkušená jsem zatím PRO eutanazii, samozřejmě vyžádanou. Nikdy bych nepovolila nevyžádanou eutanazii, až na pár výjimek týkajících se malých novorozeňat, ale do toho bych se už raději nepouštěla. Tím bych chtěla ukončit svoji úvahu na téma eutanazie a věřím, že bude ještě mnoho příležitostí si o ní něco zjistit a jednou se pak rozhodnout, na jaké straně stojím...