Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Lucie Snowová byla sirotek. Vyrůstala u příbuzných, převážně u své kmotry paní Brettonové, která měla syna Johna Grahama. Ti žili poklidným životem střední vrstvy a Lucie je měla moc ráda.
Časem se ale odstěhovala k jiným příbuzným a na Brettonovi ztratila kontakt. Lucie byla chudá a když dospěla, musela se o sebe sama starat. Vzala místo společnice staré paní Marchmontové a pár let tam pracovala. Když její paní zemřela, nestihla jí nic odkázat, a tak se Lucie s majetkem činícím patnáct liber, které jí daroval příbuzný její zemřelé paní, neměla kam vrtnout. Vydala se do Londýna, a tam se rozhodla odcestovat do Francie, bez potuchy co dál. Na lodi se seznámila s mladičkou chovankou Ginevrou Fanshawovou z dívčího ústavu madame Beckové ve Villette. Ta jí pověděla, že madame hledá učitelku angličtiny, a tak se Lucie vydala do Villette. Náhodou narazila na penzionát madame Beckové, a ještě týž večer ji madame přijala jako bonu ke svým dětem. Madame spozorovala, že Lucie je chytrá a jednoho dne ji prostě předvedla před třídu. A tak se Lucie stala učitelkou.
Život v penzionátu byl jednotvárný, dny pod horou práce ubíhaly. Madame byla vcelku dobrá zaměstnavatelka. Řídila se heslem: "Špehuj a měj oči všude!" Ale Lucii se tam líbilo a tak se postupně smířila s věčně prohrabaným stolkem a nenápadným posloucháním za dveřmi. Výjimkou nebyl ani monsieur Paul, profesor literatury, jenž veškeré dění venku na zahradě pozoroval dalekohledem z okna svého pokojíku.
Jednou dcera madame Beckové onemocněla, a byl přivolán mladý doktor John. Madame si ho oblíbila a zvala ho stále dál. Vypadalo to, že by si ho chtěla vzít, ale to se jí nakonec nepodařilo a způsobila doktorovi i sobě jen rozpaky a trapné chvilky.
Ginevra Fanshawová se s Lucií spřátelila, možná více než to Lucii bylo milé. Ginevra byla velmi pěkná, ale byla to fiflena. Svěřila se Lucii, že má ctitele, pojmenovala ho Isidor a jeho obratnost přirovnávala k medvědovi. Opravdu se jí však líbil mladý plukovník Alfréd de Hamal. Lucii se nelíbilo, jak Ginevra svého ctitele Isidora pomlouvala a dále to už nstrpěla, když se dozvěděla, že jím je právě milý doktor John. On byl do ní zamilovaný až po uši a neviděl její nedostatky. S Luciinou pomocí se ale z této nešťastné lásky dostal.
Ostatní učitelky postupně nabídly Lucii přátelství, ale žádná z nich jí nevyhovovala. V červnu se - jako vždy - konala oslava jmenin madame Beckové. Monsieur Paul Emanuel, jinak podmračený a strohý mužík, si s dívkami na počest tohoto večera nacvičil frašku, ale jedna schovanka na poslední chvíli odmítla hlavní roli, a tak monsieur poprosil Lucii, aby roli vzala, což udělala. Nakonec se jí podařilo si to během jednoho odpoledne nacvičit, a obstojně ji zvládla.
Blížil se konec školního roku. Zbývaly poslední dva měsíce vyplněné učením a přípravou na závěrečné zkoušky. A v září již nastaly očekávané prázdniny. Všichni odcestovali, v internátě zůstala jen Lucie a pár služebných. Chodila na procházky a všemožně se snažila si ukrátit dlouhou chvíli, ale samota ji obklopovala ze všech stran. Jednou, za deště, si vyšla do města a dostala se do kostela. Tam se vyzpovídala knězi, který, i když byla protestantka, pro ni měl pochopení. Z kostela zamířila zpět do internátu na Rue Fossette, ale zabloudila a zesláblá se zhroutila na ulici. Probudila se v domě, kde jí všechen nábytek připomínal staré časy u její kmotry v Brettonu. A opravdu, octla se u své kmotry paní Brettonové. Když si vyjasnili, kdo je kdo a poznali se, prožila Lucie krásné prázdniny. Doktor Jonh Bretton nebyl nikdo jiný než Graham, který ji nepoznal. Pod jeho péčí se Lucie dokonale zotavila. Loučení na konci prázdnin bylo smutné, ale Graham, ke kterému Lucie začala chovat velmi vřelé city, jí slíbil, že bude psát a svůj slib dodržel. Jeho dopisy si Lucie po návratu schovávala a držely ji nad vodou. Při čtení jednoho z nich ji něco vyděsilo: spatřila jeptišku, tajemný přízrak mladé ženy pohřbené zaživa, který se prý v Rue Fossette zjevoval. Ale ani dopisy neunikly prohlídkám madame Beckové, což Lucii rozezlilo, a ještě více kvůli tomu, že je dala přečíst i profesoru Paulovi. Nechala je neprodyšně zapečetit a spolu se svými city, které chovala k jejich pisateli, je na zahradě pohřbila.
Jednou, když byla Lucie s Grahamem v divadle, vypukl tam požár. Při zběsilém úprku veškerého obecenstva byla málem ušlapána mladá dívka, kterou Graham ošetřil a později se ukázalo, že to byla Paulina Mary, která svého času jako malá holčička byla hostem u Brettonových v Anglii. Grahamovi se Paulina Mary velmi líbila a dvořil se jí.
Zatím se přátelství profesora Paula a Lucie rozvíjelo. Ti dva sice nebyli schopni prožít jeden den, aniž by se nepohádali, ale hned se zase usmířili. Pak se najednou rozletěla zpráva, že profesor chce trvale odcestovat z Francie. Lucie byla zoufalá a začala si připouštět, že jí k profesorovi netáhne pouhá přátelské náklonnost.
V těchto zmatených dnech paní Becková požádala Lucii, aby jí něco nakoupila ve městě a zároveň donesla košík s ovocem jakési paní Walravensové. Když se tam Luice dostala, otevřela jí stará shrbená a nevrlá osůbka a kněz Silas, u kterého se kdysi byla vyzpovídat. Ten jí potom vyprávěl příběh majitele tohoto domu: Když byl mladý, byl zasnouben s dívkou. Velice se milovali, ale jeho otec ztratil všechen majetek a nemohli se vzít, její rodina jim to zakázala. Ona vstoupila do kláštera, a do roka žalem zemřela. On se potom celý život staral o její rodinu, i když mu tam ukřivdila. A ten milosrdný pán nebyl nikdo jiný než monsieur Paul Emauel.
Přátelství Lucie a profesora se ještě utvrdilo, ale byly mocnosti, které jim to nepřály. Třeba madame Becková, která chovala naději, že by se za profesora mohla provdat a tím si ho ještě více připoutat k ústavu. "Bdělému oku Říma" zastoupeném v otci Silasovi, u kterého se profesor Paul vždy jednou za měsíc zpovídal, se toho spojení pramálo líbilo. Kacířská protestantská vlčice jim přeci neodvede ovečku. Ale Lucie na vyznání nedbala, nechtěla Paula odvést od církve, a on se pomalu smiřoval s jejím protestantismem. Jednoho večera, když se spolu procházeli v zahradě, prošel kolem nich zase ten přízrak: jeptiška.
Paulina a Graham do sebe byli definitivně zamilovaní. Ale ona nechtěla svolit k zasnoubení, než jí dá souhlas její tatíček, který osmnáctiletou slečnu ještě pořád měl za malé děcko. Nakonec s velkým sebezapřením, ale přece, jim svolení dal, a tak si mladí snoubeni užívali společného štěstí. Samozřejmě nezapomněli na Lucii, která Paulině často radila a zvali ji, jak jen to bylo možné. Ona jim to přála, ale přeci jen ji to ještě trošku bolelo.
Už zbýval jen den do odjezdu monsineura Paula a Lucie se s ním zásluhou madame Beckové nestihla rozloučit. Zoufalství a beznaděj ji přemohly a dala průchod svým citům. Plakala celý večer, až jí madame dala drogu na spaní. Ta měla ale jiný účinek a Lucie se cítila tak rozjařená, že si vyšla do nočního města. Jak tak procházela bulváry, ocitla se přímo u skupiny madame Beckové, paní Walravensové, pátera Silase a pár dalších. Mluvili o někom, kdo si měl brzy brát jakousi Justinu Marii. A potom se tam objevil monsieur Paul a Justinou Marií. Bylo jí vše jasné, to oni dva se měli brát. Odešla, dostala se do ústavu dveřmi, co nechala nedovřené a šla si lehnout. Ale leknutím ztuhla: na své posteli našla ležet ten přízrak, jeptišku. Sebrala odvahu a zatřásla s ní - jeptiška se rozsypala na cáry látky a vypadl vzkaz: "Jeptiška z půdy odkazuje Lucii Snowové své šaty. V Rue Fossette se už neukáže." Ráno se zjistilo, že schovanka Ginevra zmizela. Vysvětlil to dopis, který Lucii poslala. Stálo v něm, že Ginevra se provdala za svého milovaného Alfréda de Hamal a že tou jeptiškou, co několikrát Lucii tak vystrašila, byl její milovník, který se za ní v přestrojení kradl.
Monsieur Paul odložil odjezd o dva týdny a poslední den před odjezdem se stavil na internátu, aby se s Lucií rozloučil, a tentokrát jim to nepřekazila, přese všecku svou snahu, ani madame Becková. Monsieur Lucii dovedl do města k jednomu pěknému domu. Vzal ji dovnitř, nechal ji, aby si to prohlédla a oznámil jí, že je to od teď její škola, kterou pro ni zařídil. Lucie nevěděla jak mu poděkovat, ale pořád ji něco trápilo. Plná hořkosti mu vypověděla, jak je poslouchala tu noc ve městě a co si domyslela. On se celou dobu jen radostně usmíval. Když domluvila, klidně se jí zeptal: "Lucie, přijměte mou lásku. Rozhodněme se pro společný život. Buďte mi nejdražší, první bytostí na světě," a ona s láskou přijala. Vysvětlil jí, že Justina Marie je jeho kmotřenka a že se bude brzy vdávat za mladého obchodníka.
Pak odplul. Byl pryč tři roky, nejkrásnější tři roky Luciina života. Internát prosperoval. Lucii živily dopisy od monsieura Paula a milovala ho pořád víc a víc.
Tři roky minuly, návrat byl stanoven. "Bože, bdi nad tou lodí, opatruj ji, prosím! Vypukla bouře, zuřila sedm dní a neutišila se, dokud se Atlantik nepokryl vraky lodí. Vrátilo se slunce, ale mnoha lidem už nesvítilo. Ale tady už přestaňme. Nezarmucujme tiché, laskavé srdce, ponechme jeho slunné obraznosti naději. Ať si představuje shledání a další spokojený život!"