Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

David Day, spisovatel známý svými skvěle zpracovanými doplňkovými příručkami a průvodci hlavně k Harrymu Potterovi a knihám J.R.R.Tolkiena se v této knize vrací do světa bájné Ardy (název Tolkienova světa - Země) a ukazuje bájné mýty a legendy jako střípky Tolkienovy inspirace a jak již název vypovídá, vydává se hlavně po linii spojující dávné představy o mocných prstenech. V první kapitole jsou shrnuty Tolkienovy největší vášně a nelibosti, které takřka daly základ samotnému sepsání jeho díla a druhá kapitola předkládá několik tradičních příběhů, na kterých dokazuje, že lidé věřili na nadpřirozenou moc prstenů již dlouho předtím.
Hned třetí kapitola nás však jíž zavádí do oblasti keltských a germánských pověstí, které Tolkiena ovlivnily nejvíce. Zejména ty severské se staly jakýmsi předobrazem světa, jež později vytvořil Tolkien, a i když z nich jeho dílo pouze čerpá základní kostru, stále lze nalézt mnoho souvislostí. Jako příklad může posloužit srovnání souboje balroga s Gandalfem na můstku Khazad-Dum se soubojem ohnivého boha Surta s bohem Freyem, odehrávajícím se v severské obdobě Armageddonu, ragnaröku. Oba souboje mají podobný charakter a konec, kdy se pod účastníky boje zbortí most a oba spadnou do plamenů, je také stejný. Tato třetí kapitola tedy prochází severské bájesloví a ve čtvrté se zaměří na samotného vládce severských bohů, Ódina. Ten vlastnil mocný prsten Draupni, který kromě své vlastní moci také prodkuoval menší prsteny, s jejich pomocí se pak Ódin mohl stát největším dárcem prstenů (v severském světě bylo dárcovství prstenů, většinou králem, společensky velice důležité a byl to symbol bojovníkovy slávy) ve všech devíti severských světech. V další kapitole pak kniha pojednává o nejslavnější severské sáze O Völsunzích, ke které se pak ještě autor vrací v jiném kontextu třikrát, a to v německé hrdinské epice, Písni o Niebelunzích a operním zpracování Wagnerův prsten, která je i přes svou genialitu bohužel hlavně nechvalně známá kvůli jejímu použití při nacistické propagandě. Skrze artušovské a karolínské legendy, keltské a anglosaské báje, a řecké a římské mýty se posléze dostáváme až k biblickým legendám, které musely alespoň zčásti přispět díky tomu, že Tolkien byl silným katolíkem. Kromě úvodního, velice nápadně podobného srovnání vzpoury Melkora proti Jedinému (Eruovi) a anděla Satana proti Bohovi v Miltonově Ztraceném ráji, je v této kapitole také příběh, ve kterém se objevuje faraonův prsten, který dostal Josef, aby vládl nad celým Egyptem a následné srování Egypťanů s Tolkienovými pyšnými Númenorejci, ale hlavně nejproslulejší pověst o prstenu v židovsko-křesťanské tradici spjatá s králem Šalamounem, ve které je stejně jako v Tolkienových příbězích motiv mocného prstenu, který i přes původně dobré úmysly má moc zkazit vlastníka s nedostatečnou vůlí ku moci prstenu, který je ohromen svou silou a chce víc než původně zamýšlel, a přivodit jeho pád. V posledních kapitolách nalezneme pohled do orientálních mýtů a světa alchymistů, kde je více než jinde prsten popisován jako symbol dokonalosti, harmonie a nekonečna. Závěrečná kapitola je pak věnována Tolkienovu dílu a vysvětluje, proč se mnohým může zdát Pán prstenů jako alegorie a v návaznosti na to vysvětluje, proč si tato kniha najde místo v srdci lidí i víc jak půl století po jejím sepsání. Ukazuje onen hlavní rys Tolkienova díla, jenž se vymyká všem ostatním poutím prstenu, a to že hrdina nemusí být žádný slavný, v některých případech až nadlidský rytíř, ale pouhý obyčejný člověk s dobrým srdcem, protože jak se ukazuje, Saurona prstenem porazit nelze. To co zachrání Středozem je hlavně Frodovo téměř spontánní a bláhové milosrdenství vůči někomu, kdo si je nezaslouží, námět, ke kterému jsme nabádáni i Biblí. Jak je řečeno, nikdo totiž nedohlédne do všech konců, a tak nakonec Glum svým zlým úmyslem vykoná dobro, když uhryzne prst Frodovi, který se na konci pouti rozhodne prsten ponechat, a zřítí se i s prstenem do puklin osudu. Nebýt jeho, Sauron by zvítězil.