Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• spoluautorství Rob Broomby

Příběh britského vojáka z druhé světové války. Při bojích v severní Africe byl zajat, později držen jako válečný zajatec v pracovním táboře blízko polské Osvětimi.
Denis Avey popisuje své válečné zkušenosti z fronty v Egyptě a Libyi, kde padl do nepřátelského zajetí. Následně prošel zajateckým táborem v jižní Itálii, později byl převezen do pracovního tábora v Polsku. Tábor E715, jehož vězni pracovali pro chemický koncern IG Farben, se nacházel v blízkosti KT Osvětim. Avey slyšel o otřesných podmínkách, v nichž žijí tamější židovští vězni, a rozhodl se, že se pokusí vše ověřit. Podnikl riskantní výměnu s jedním z osvětimských vězňů a pronikl dvakrát do židovské části tábora Osvětim III (Monovice), kde se stal očitým svědkem osvětimského pekla. Na konci války přežil jeden z pochodů smrti a po strastiplném putování se navrátil do rodné Británie.
V autobiografické knize vypráví Denis Avey i o svém životě po druhé světové válce, zejména o obtížném vyrovnání se s válečnými prožitky, o nichž mohl vydat autentické svědectví až s odstupem několika desetiletí.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Knižní klub (Euromedia Group) v Praze roku 2012 (1. vydání). Z anglického originálu The Man who Broke into Auschwitz přeložil Zdík Dušek. Počet stran: 279. ISBN: 978-80-242-3496-0.

O KNIZE:

Kniha je vystavěna na vzpomínkách Denise Aveyho na období druhé světové války, do které vstoupil v roce 1940 jako britský voják nasazený v severní Africe. Kniha byla z podnětu novináře a reportéra Broombyho sepsána až po více než 60 letech od událostí, o nichž pojednává. V době jejího vydání byl Avey oceněn řádem "Hrdinů holocaustu" a obdarován čestnou medailí za službu lidstvu samotným britským premiérem Brownem. Zásluhou Broombyho se z něj stala mediálně známá osobnost, spolu s Nicholasem Wintonem jde o jednoho z posledních žijících hrdinů 2. světové války.
Aveyho příběh na sebe nechal čekat dlouho, neboť o svých vzpomínkách nedokázal dlouhou dobu sám vyprávět. Broomby si získal nejen jeho důvěru, ale také mu dopomohl k vypátrání osudů několika osob, jež za války poznal. Podařilo se tak sestavit ucelený memoár s přesahem do současnosti, v níž se odkrývá mnoho odpovědí na spoustu pro Aveyho zásadních otázek.
Válečný hrdina a zajatec Denis Avey knihu vydal ve svých 91 letech.

DĚJ:

Vyprávění lze rozdělit do několika tematických částí.

V první části se pojednává o vojenském výcviku a válečné účasti v Africe. Avey si přál být pilotem, sám však poznamenává, že osud jej uvrhl coby výjimečného střelce do africké pouště a že to bylo dobře. Zatímco "vstup do letectva by tehdy znamenal skoro jistou smrt", Avey mohl vlasti prospět jinde a lépe především díky vlastnostem, které mu nejednou zachránily holý život. Mezi ně patřila rozhodnost, předvídavost a nesmírná odvaha. Avey byl vůdcovský typ, který nesnáší prázdnotu a nečinnost. Dobrovolně se vrhal do střetů, nebál se odporovat nadřízeným, pokud to považoval za správné, nebo nasadit život za záchranu jiného vojáka. Avey byl také velmi soutěživý a cílevědomý. Už na lodi mířící do Afriky se zapsal do povědomí ostatních coby úspěšný boxer, později se proslavil přesnou muškou i suverénním ovládáním vojenských vozidel. Jako technik si poradil také s jejich údržbou a rovněž konstruoval primitivní "zlepšováky" pro přežití v drsných podmínkách. V Africe bojoval nejen proti italské armádě, ale také proti nepřízni počasí a jiným hrozbám (např. pouštní bouře, nemoci, hladovění či pochody pouští s minimální zásobou vody). Už africká anabáze Aveyho naučila, že v zájmu přežití je třeba jednat rychle a nelítostně. Zastřelil zde mnoho italských vojáků, musel však zabít také holýma rukama, aby uchránil svůj vlastní život. Jednou také zastřelením ukončil předsmrtnou agónii italského vojáka po zásahu granátem. Za tento čin se musel zpovídat před velením, vojenský komisař však důvody jeho jednání uznal a nijak jej netrestal. V přímém konfliktu u Sídí Rezeghu bojoval statečně až do chvíle, kdy do jejich transportéru vlétl granát a usmrtil jeho kamaráda Lese. Sám Avey byl zraněn, kupodivu však nebyl zastřelen. Německý voják, jenž ho zajal, jej totiž využil k záchranným pracím. Avey byl sám ošetřen a naloděn s ostatními zajatci na loď mířící do Itálie.

Další část knihy vypráví o zážitcích v zajateckých táborech. Na loď, jež vezla zajatce do Itálie, zaútočili spojenci, netušíce, že se nejedná o nákladní německou loď. Protože hrozilo potopení lodě, vrhl se Avey přes palubu, měl to štěstí, že se zachytil plující bedny a dokázal se dostat až k pobřeží Řecka. Až později se dozvěděl, že loď se nakonec nepotopila díky duchapřítomnosti německého námořního inženýra, který dokázal rozptýlit paniku a loď opravit.
Na svobodě však nepobýval dlouho, brzy byl zajat italskými vojáky, protože i Řecko bylo okupováno Italy. Byl převezen do zajateckého tábora v Řecku a později do Itálie. Zde se musel vyrovnávat s nedostatkem potravy, parazity, průjmovými nemocemi a nedostatkem vody pro osobní hygienu. Pokusil se o útěk, ale byl znovu chycen. Mnozí zajatci tíživé podmínky nevydrželi, třebaže se jim snažil Červený kříž poskytovat občasnou pomoc. Avey byl převezen do Rakouska, poznal ještě několik zajateckých táborů a také rozdílný přístup Němců k různým národnostem. Nejhorší zacházení se zajatci pocítil v uhelných dolech, kde pracoval se skupinou Rusů: "Na Rusy skoro nikdo nemluvil, jen je tloukli. Zde jsem tedy rozhodně poznal brutalitu dozorců. Byl jsem tu jediný Angličan a ke mně se chovali slušněji."
Když si jeden z Rusů vyrobil provizorní boty z odřezků gumy, zatímco ostatní museli pracovat bosí, bylo postříleno mnoho mužů pro výstrahu. Avey byl ušetřen, přesto byl vyslýchán, zda tuto "sabotáž" nepodporoval. Tato bezmoc, beznaděj v situaci, kdy někdo jiný může kdykoliv a bez jakéhokoliv důvodu usmrtit jiného člověka, přiměla Aveyho ještě jednou k útěku, opět ale nezdařilému. Avey byl coby notorický potížista převezen přímo do Osvětimi.

Třetí část knihy popisuje život v osvětimském pracovním táboře. Zajatci byli drženi zvlášť, dostávali větší příděly jídla nežli "pruhouni", bydleli v lepších ubikacích, nebývali trestáni bitím. Dokonce směli ve volném čase hrát fotbal, byly pořízeny fotografie fotbalových týmů dokumentující jakousi zajateckou "ligu". Týmy byly rozděleny podle národnosti hráčů a tyto obrázky dobře posloužily německé propagandě ke zkreslení obrazu o koncentračních táborech. Dokonce i hlášení Červeného kříže byla často ovlivněná a nepravdivá: v Osvětimi prý zajatci hráli tenis, tekla zde horká voda, práce nebyla těžká a nikdo si na nic závažného nestěžoval. Avey přitom tvrdě pracoval denně 11 hodin na stavbě továrny na syntetický kaučuk IG Farben. Ojediněle se pokoušel o různé drobné sabotáže. Na staveništi se setkával s židovskými vězni a sledoval jejich strádání. Neschopnost pracovat či sebemenší chyba se trestaly smrtí, Židé přitom nedostávali dostatek potravy, aby mohli při těžké fyzické práci obstát. Avey se blíže seznámil se dvěma Židy, kterým ovlivnil osud. Toužil se dozvědět o údělu Židů co nejvíce, podat jednou pravdivé svědectví: "Když jsem se díval do vyzáblých tváří židovských vězňů se zapadlýma očima, neviděl jsem v nich vůbec nic. Zavraždili v nich veškeré pocity a emoce. Musel jsem se přesvědčit na vlastní oči, co se tam děje."
Domluvil proto výměnu oděvů s Židem Hansem. Sám se tajně po směně vydal místo Hanse do židovských ubikací, Hans do sektoru válečných zajatců. Výměna byla riskantní, bylo třeba uplatit několik osob, aby se mohla uskutečnit. Odehrála se znovu ještě jednou. To, co při ní Avey během jediné noci prožil, zanechalo nesmazatelné stopy v jeho vědomí a způsobilo mnoho nočních běsů. Všudypřítomná smrt: lidé umírající hladem, zimou, vysílením, lidé zabíjení jen tak... Avey poznal bezmezný strach o život, který zde neměl žádnou hodnotu. Smysl tu mělo jen opatřit si nějaké ty kalorie navíc, být tak schopen plnit dané úkoly a tím pádem přežít. Toto poznání jej dovedlo k jinému riskantnímu skutku: Avey sepsal šifrovaný dopis své matce, v němž zmínil sestru jednoho z vězňů. Jako zázrakem matka náznak pochopila, tuto ženu kontaktovala a Avey tak obdržel balík pro Ernesta. Cigarety, které mu sestra poslala a které Avey postupně všechny předal, tomuto muži zajistily přežití. Koupil si za ně jídlo, ochranu dozorců a také lepší boty, jež mu pomohly přestát "pochod smrti" z Osvětimi v zimě 1944, kdy Němci stěhovali tábor kvůli blížící se ruské armádě. Také Avey tento pochod absolvoval, podařilo se mu z něj zběhnout, projít Čechami a Německem a najít americké spojence, kteří zajistili převoz domů. Lichotivou zmínku o Češích podává Avey v souvislosti s pomocí vězňům poskytnutím vody a jídla.

Poslední část knihy pojednává o Aveyho poválečném životě: setkal se s rodinou, našel si ženu, vybudoval kariéru, ale necítil se nijak šťastný. O válce nedovedl mluvit s nikým a pokud se přeci jen zmínil o osvětimských hrůznostech, většinou mu lidé ani nevěřili. Po válce žádala veřejnost slavné příběhy o válečných hrdinech, nikoliv o zajatcích, chtěla slavit, nikoliv prohlubovat bolestné vzpomínky. Avey hledal činnosti, které by odvedly jeho pozornost od minulých událostí: vyžíval se v rychlých autech, závodil na dostizích, potápěl se, věnoval se judu, cestoval... V noci jej však budily noční běsy a nebyl schopen nalézt klid v duši. Vše se změnilo až v době, kdy poznal svou druhou ženu Audrey, která - podle jeho vlastních slov - zaplnila prázdnotu jeho života.
Koncem 90. let 20. století se veřejnost začala zajímat o osudy konkrétních lidí, kteří prošli koncentračními tábory. V té době se Avey otevřel vzpomínkám, sledoval pořady o lidech, kteří sdíleli podobné osudy, a sám poskytl několik rozhovorů novinářům. Jeho vyprávění mělo veliký ohlas a Aveyho kontaktoval Rob Broomby z BBC, jenž se specializoval na osudy osvětimských vězňů. Spolu podnikli pátrání po Ernstově setře Sussane a po delší době ji skutečně objevili. A co více, Sussane Aveymu poskytla nahrávku, na níž Ernst rekapituloval svůj život a dokonce zmínil také svého osvětimského zachránce. Jako zázrakem přežil pochod z Osvětimi a v Sudetech se mu podařilo utéct. Na útěku získal oděv mrtvého italského vojáka, a tak se dostal Německem až na západ ke spojencům. Po válce odjel do Ameriky a vybudoval úspěšnou kariéru. Ironií osudu byla skutečnost, že musel narukovat do korejské války. Jeho videoreportáž končila heslem: "K úspěchu zla stačí jen to, aby poctiví lidé nedělali nic." Věta jak vytržená z Aveyho úst - oba dospěli ke stejnému závěru: "Musíte aktivně bojovat za to, čemu věříte, nesmíte to nechat na jiných...musíte bojovat za to, co je správné, když se dostanete do spousty problémů."