Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Svoboda v Praze roku 1972 (2. vydání). Přeložila Jaroslava Vobrubová-Koutecká. Počet stran: 252.

O AUTOROVI:

Denis Diderot byl francouzský osvícenský filozof a spisovatel. Narodil se roku 1713 ve městě Langres ve východní Francii. Po získání titulu magistra filozofie se měl na přání svého otce stát jezuitou, ale místo toho se rozhodl studovat práva a nakonec skončil jako spisovatel a překladatel. Později se seznámil s Rousseauem a začal se prosazovat v osvícenských kruzích. Ve svých dílech zasáhl do mnoha oborů, kromě filozofie a teologie to byla například matematika, fyzika nebo i umění. Zároveň pracoval v letech 1750-1765 spolu s d'Alembertem na projektu Encyklopedie jako její hlavní vydavatel (28 svazků). Dále psal i divadelní hry a romány, k nejznámějším patří Jeptiška, Jakub fatalista a Rameauův synovec.

Přestože byla Diderotova práce velmi obsáhlá, podrobná a vědecká, nedočkal se za svého života veřejného uznání. Svou kritikou církve a revolučními názory si získal mnoho nepřátel, jeho Encyklopedie byla Sorbonnou odsouzena jako ďábelské dílo a nebyl přijat do francouzské akademie věd. Skoro celý svůj život žil v nuzných poměrech, až do roku 1773, kdy ruská carevna Kateřina II. odkoupila jeho knihovnu a jmenovala ho svým knihovníkem. Po dvouletém pobytu v Petrohradu se Diderot vrátil opět do Francie, kde roku 1784 ve svých sedmdesáti letech zemřel.

O DÍLE:

Jakub fatalista a jeho pán je vedle Jeptišky Diderotův nejznámější román. Při jeho psaní se údajně nechal inspirovat britským romanopiscem Laurencem Sternem (jeho jméno dokonce zmiňuje na konci knihy), zvláště co se struktury díla týče. Začal ho psát v roce 1765 a pracoval na něm téměř dvacet let. Vydán byl až posmrtně, nejprve německy v překladu Friedricha Schillera a teprve roku 1796 ve francouzštině. Kritické ohlasy nebyly zprvu především ve Francii moc příznivé, uznání se tomuto dílu dostalo až později v devatenáctém a dvacátém století.

HLAVNÍ POSTAVY:

Jakub - panský sluha, ústřední postava celého románu; velmi upovídaný, prostořeký a svéhlavý, nerad se podřizuje svému pánovi; má svou vlastní filozofii, kterou za každou cenu brání
Jakubův pán - poměrně nevýrazný člověk, jeho denní náplní kouřit dýmku, koukat na hodinky a hlavně naslouchat Jakubovi a polemizovat s ním

V jednotlivých epizodách se postupně objeví několik další postav. Mezi nejvýznačnější patří paní hospodská, dobrosrdečná, ale podobně jako Jakub velmi výřečná žena, a rytíř de Saint-Quin, bývalý zrádný přítel Jakubova pána.

OBSAH:

Kniha nemá ucelený děj, většinou se jedná o příběhy, které vypráví Jakub svému pánovi. Prostor mezi jednotlivými epizodami je vyplněn putováním hlavních postav, které je občas zpestřeno krátkými příhodami - přenocování v hostinci s loupežníky, ztráta koně, setkání s pohřebním průvodem aj. Vyprávění je často přerušováno autorskou řečí, ve které Diderot přímo hovoří se čtenářem, rozebírá události děje a klade otázky. Dílo má nejasný konec. Když se Jakub blíží ke konci svého vyprávění, spojí se dějová linie putování s vyprávěními Jakubova pána a na scéně se objeví rytíř de Saint-Quin. Dojde k souboji, ve kterém pán vyhraje a prchne a Jakub je zatčen a odveden do vězení. Na tomto místě již autor nepokračuje a pouze nabídne tři alternativní konce, z nichž si má čtenář vybrat.

KOMPOZICE:

Jakub a jeho pán je filozofický román, jenž se svou kompozicí vymyká ostatním dílům tohoto žánru. Děj má sice jednotný rámec v podobě putování hlavních hrdinů, ale stejně tak je použita paralelní výstavba děje v podobě prolínání některých příběhů. Epizody na sebe většinou navazují, popřípadě mají alespoň společnou hlavní postavu. Vzhledem k tomu, že se postavy svým vyprávěním postupně dostanou do současnosti, lze považovat kompozici i za retrospektivní. Autor navíc často a úmyslně přerušuje děj a vytváří nenadálé zvraty, doslova si s hraje s hlavními hrdiny a porušuje tak veškerá pravidla kompozice, kterým se občas téměř vysmívá. Celým dějem se táhne jako červená nit Jakubovo vyprávění o jeho lásce, které však zůstává nedokončené.

JAZYK:

V knize se střídají dva typy řeči. Ta, jež patří postavám, je většinou prostá, občas i nespisovná, její kvalita se odvíjí od společenské třídy, do které daný charakter spadá. Druhá, autorova, oplývá bohatou slovní zásobou, často je laděná určitým směrem a nutí k zamyšlení. Většinou bývá odbornějšího rázu, ale nevyužívá přemíry vědeckých termínů a vyznívá velmi nenuceně. Autor ve svých promluvách a úvahách často používá otázky směrované ke čtenáři (viz ukázka), na které ne vždy odpovídá. Celkově je dílo svojí jazykovou úrovní zaměřeno spíše na vzdělanější vrstvu lidí, což je u filozofických děl obvyklé.

UKÁZKA:

Jakubovo vyprávění je přerušeno Markýzem de Arcis, autor reaguje:

Slyším vás, čtenáři; pravíte mi: A co Jakubova láska? ... Myslíte si, že na ni nejsem právě tak zvědav jako vy? Zapomněl jste, že Jakub rád mluvil, a hlavně o sobě; všeobecná mánie lidí jeho stavu; mánie, která je povznáší z jejich ponížení a která je rázem proměňuje v zajímavé osoby? Jaký je podle vašeho názoru důvod, který vábí lid na veřejné popravy? Nelidskost? Mýlíte se: lid není nelidský; toho nešťastníka, kolem jehož popraviště se kupí, by vyrval z rukou spravedlnosti, kdyby mohl. Hledá na náměstí Grève výjev, který by mohl vyprávět po svém návratu v předměstí; tento nebo jiný, to je mu jedno, jen když hraje úlohu, když shromáždí své sousedy a když je mu nasloucháno. Uspořádejte na bulváru zábavnou slavnost; a uvidíte, že popravní náměstí bude prázdné. Lid dychtí po podívaných a sbíhá se k nim, protože se baví, když se jimi kochá, a protože se znovu baví vyprávěním o nich, když se z nich vrátí. Lid je strašný ve svém hněvu; ale tento hněv dlouho nepotrvá. Vlastní bída jej učinila soucitným, odvrací oči od hrůzného divadla, za nímž se vypravil; je dojat, vrací se s pláčem ...