Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Povídková kniha Edy Kriseové, kterou poprvé vydala v roce 1977. Příběhy z různých prostředí mají společného jmenovatele - jejich hrdiny čeká těžká životní zkouška, ze které nevycházejí vždy v duševní pohodě. Prakticky jsou to povídky vyprávěné pacienty psychiatrické léčebny.
Nejsou to jen příběhy stylu: "v 36. jsem vyrovnával v Londýně na 6:4. To jsem měl první zranění v hotelu (škrcení), na červenec a srpen přišlo Švýcarsko, bomby a tanky, to jsem ještě stále odvracel válku, a tak alkoholici a zbrojaři stáli proti nám. Když jsem šel v noci domů, tak mě nějaká ženská z Varieté Praga znásilnila, aby se invalidita prodlužovala. Měl jsem vedoucí funkce v OSN, v USA na starosti státní pětiletku, primařoval jsem, sekundařil, dva roky jsem byl policejním úředníkem v léčebně, a na to mám legitimaci Zbraň k obraně. Vypomohl jsem jim v padesátém roce za prezidenta Gottwalda s novoročním projevem a též v roce 1956 za prez. Zápotockého." To je naprosto typická ukázka projevu schizofrenika, takto si člověk přestaví projev nemocného člověka umístěného do psychiatrické léčebny.

V povídkovém souboru jsou ale i příběhy jiné, o osobních tragédiích normálních lidí, kteří se shodou okolností dostali do velkých problémů. Například příběh Kateřiny Urbanové, která byla umístěna do psychiatrické léčebny, žila tam dlouhá léta, aniž s někým promluvila jediné slovo. Všechny úkoly plnila, nikdy si nestěžovala, nebouřila se, nechtěla utéct ani spáchat sebvraždu. Jednou Alena Ujcová - sociální pracovnice, dostala dopis od dcery paní Urbanové. Stálo v něm, že ji dcera již dlouho hledá po všech nemocnicích a ústavech v republice a všude se ptá, jestli tam matka není umístěna. Paní Ujcová jí dopis donesla, ale paní Urbanová na něj hleděla a nedala najevo, jestli mu rozumí nebo ne. Paní Ujcová napsala tedy dceři na Slovensko dopis, že matka je umístěna u nich a dostala odpověď, že dcera matku neviděla 13 let, neboť se provdala na Slovensko a matka zůstala s bratrem v Čechách, nyní by chtěla s matkou bydlet a vzít si ji k sobě. Paní Ujcová tedy zorganizovala převoz paní Urbanové sanitkou na Slovensko, což nebylo jednoduché, protože pacientka nebyla zvyklá na nic jiného než stěny svého pokoje a ústavní zahradu. Paní Ujcová si celou dobu cesty dělala starosti, jestli je to dobře, co udělala. Jestli dcera nechce jen stařence brát důchod a jinak ji nebude týrat a další pochybnosti, nebo jestli udělala dobře a zachránila pro starou paní zbytek života. Když přijely na místo, otevřela jim silná asi čtyřicetiletá žena a "Kateřina Urbanová se rozesmála, smála a smála a radost z ní klokotala až ke vzlykům. Drala se, chuděra, po čtyřech ven z auta, houkala a cosi volala. Když se konečně dostala ven, skočila na Alenu Ulcovou, objala ji, tiskla ji a líbala a pořád se tolik smála. Když pustila sociální pracovnici, skočila na svoji dceru a zase mečela štěstím a vyrážela jakási nesrozumitelná slova". Proč se paní Urbanová tolik změnila? Vysvětlení je tak jednoduché, až to zní neuvěřitelně. Paní Urbanová mluvila pouze maďarsky a syn, kterému doma překážela, ji dal do ústavu pro choromyslné. "Ona neví, co tam o ní napovídal, stejně neměla kam jít. Nikdo jí nerozuměl a ona také nikomu nerozuměla, rozhodla se, že bude mlčet. A tak byla zticha a němota se stala součástí její schizofrenie."

Nebo příběh nadstrážmistra Bláhy, který píše dopisy panu prezidentovi, protože nechápe, jak s ním život zatočil. Jako mladý voják sloužil ve válce, potom odešel k četníkům a byl převelen na Podkarpatskou Rus. Život tam byl velmi těžký, lidé byli negramotní, nechtěli chodit k lékaři ani do školy, neexistovaly evidence obyvatel, 20-25 % jich mělo syfilis, vraždy byly na denním pořádku. Země byla dvojjazyčná - jidiš a maďarsky. Bláhovi se žilo dobře, založil rodinu, ale přišel rok 1939, přišli Maďaři a čeští četníci museli pryč. Všechny věci a naspořené peníze tam museli nechat, rodinu vojáci odvezli a četníky hnali pešky přes Rumunsko, Jugoslávii, Rakousko, do Brna a do Prahy. Za sebraný majetek nedostali vůbec nic. Manželka s dětmi dostali malý byt, ale on byl odvelen do jiného města, kde spával na strážnici. Sloužil za okupace i po ní, ale v roce 1950 se situace změnila, najednou byl policticky nespolehlivý a všechny peníze, které si zase s manželkou poctivě šetřili, vzala měnová reforma v roce 1953. Zase byl úplně bez prostředků, s manželkou měli jen malý domek, který jim stát vyvlastnil, protože se tam mělo něco stavět. Dostal náhradní byt, kde jenom nájem činil půlku jeho důchodu. Pan Bláha se cítí životem ošizen, proto píše prezidentovi a ptá se: Proč?