Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

TÉMA BÁSNĚ:

Baladická, ponurá, tajemná báseň autora proslavila. Rozjímá o krásnu (kráse, pravdě, vášni, ...). Hledal záminku pro ustavičné opakování slova "nevermore", ale nejdříve mu nedošlo, že není možné, aby to stále opakoval člověk, a tak tím nejprve pověřil zvíře - papouška a teprve krátce nato ho vyměnil za havrana, který více odpovídal zamyšlenému tónu básně. Hledal nejsmutnější námět. Zvolil si smrt a tu spojil s krásnem. Začal popisovat smrt krásné ženy. Zvolil i zvláštní místo děje - rozhodl se ho umístit do milencova pokoje, kde často s ním jeho milá pobývala. Havran za ním přilétl do pokoje a snažil se na sebe milence upozornit klepáním svých křídel na okenici. Děj se odehrává v noci -> bouřka x v pokoji klid. Rozuzlení -> milenec se ptá na poslední otázku – zda se setká se svou milou, ale havran mu opět odpovídá: "Už nikdy víc".
Závěr -> milenec se trýzní a havran se stává symbolem zla a sebetrýzně.

OBSAH BÁSNĚ:

Jelikož je Havran vcelku krátká báseň, pokusím se ji rozebrat sloku po sloce. První sloka začíná popisem stavu hlavního hrdiny. Je půlnoc, hrdina má horečku, snaží se číst knihy, moc se mu to nedaří a pomalu usíná. Když Poe dokončí popis jeho rozpoložení, začne se odehrávat vlastní děj básně. Hrdina uslyší zvuk připomínající zaklepání na dveře, a sám sebe se táže, co to mohlo být. Tvoří se tak první zápletka a ve čtenáři se začíná stupňovat napětí. První sloka, ostatně jako všechny sloky v Havranovi, končí záporem, v originále vyjádřeným slovem "nevermore". V druhé sloce se Poe vrací k předešlým událostem, důležitým pro další vývoj básně. Hrdinovi zemřela jeho dívka, kterou strašně miloval, a stále kvůli ní truchlí. Ve svých knihách hledá útěchu před myšlenkami na svou tragickou lásku. Tím, že se vrací k předešlým událostem, zvyšuje Poe napětí čtenáře, který se chce dozvědět, jak dopadne zápletka s nečekaným zaťukáním na dveře. Třetí sloka začíná popisem prostředí (vlajících záclon), poté následuje vylíčení pocitů hrdiny, který k sobě začne promlouvat. Přemýšlí, kdo to mohl zaklepat, a dojde k závěru, že to je asi nějaký pozdní host. V další sloce dojde ke zvratu v hrdinových myšlenkách - "Tu má duše vzmužila se...". Rozhodne se jednat a nahlas se omlouvá návštěvníkovi, že mu ještě nepřišel otevřít, zdůvodňujíc to tím, že byl v polospánku. V těchto místech graduje první zápletka díla. Na konci této sloky hrdina otevírá dveře, ale nikoho venku ve vánici nevidí. V páté sloce se hrdina dlouho dívá ven do tmy a neví, co dělat. Dostává strach a začne si dělat naději, že to klepala jeho zemřelá dívka Lenora. Volá její jméno do tmy, ale nikdo se neozývá. Nezkušený čtenář si myslí, že končí první zápletka, jeho napětí klesá, ale v další sloce se přesvědčí o opaku. Na počátku šesté sloky se zdá, že je záhada klepání na dveře vyřešena, hrdina zavírá dveře a vrací se do pokoje. Dochází k uvolnění čtenáře. V druhém verši ale zápletka opět nečekaně pokračuje. Opět se ozve šramot, tentokrát vychází od okna. Hrdina toho už má dost a chce zjistit, co se to děje - myslí, že to je jenom vítr. A ve čtenářovi se opět zvětšuje napětí a touha po vyjasnění tajemných zvuků. V prvních dvou verších sedmé sloky se definitivně vyřeší první zápletka. Hrdina otevře okno, dovnitř vlétne havran a usadí se na poprsí sochy Pallas Athény. Ve čtenáři zase po uvolnění z konce první zápletky roste napětí, co se bude dít dál, a začíná se rýsovat hlavní motiv básně. V osmé sloce popisuje Poe havrana. Potom k němu začne promlouvat sám hrdina a chce znát jeho jméno. Havran mu odpoví pouze slovem "nevermore" - už víckrát ne. Tím se opět zvyšuje napětí ve čtenářích. Jak to, že havran umí mluvit? V deváté sloce i sám hrdina žasne nad tím, že havran mluví. Přemýšlí nad bezobsažným havranovým "nevermore". Trošku zde opadává napětí a dochází k rozmělnění děje básně. Na začátku desáté sloky havran sedí a mlčí. Hrdina začne opět sám k sobě promlouvat. Říká si, že havran odtud také jednou odejde, stejně jako jeho Lenora. Havran opět řekne své "nevermore". Na konci této sloky to zní dost mnohoznačně. Znamená to, že se už víckrát nevrátí Lenora, nebo že havran našeho hrdinu neopustí? Hrdina je zaražen havranovou odpovědí na svou myšlenku v jedenácté sloce. Sám si to vysvětluje tím, že havranův pán byl asi velmi nešťastný, když od něj havran pochytil pouze toto slovo. Ve dvanácté sloce si hrdina dává k havranovi křeslo a opět přemýšlí nad havranovým "nevermore". Zde se pomalu začíná rýsovat hlavní zápletka Poeova díla - otázka, zda ještě někdy hrdina uvidí svou lásku. Třináctá sloka líčí hrdinovo přemýšlení o havranovi a o své dívce, která už nikdy nezaboří své ruce do podušky na polštáři. Hrdina opět promlouvá sám k sobě ve čtrnácté sloce. Začne si myslet, že havrana poslal Bůh jako lék na jeho smutek. Aby už konečně přestal myslet na Lenoru. Havran však zase odpovídá na jeho myšlenky: "Už víckrát ne.". Poté se hrdina odhodlá a v patnácté sloce se otevřeně zeptá havrana, zda najde lék na svou bolest ve smrti. Ptá se na to i přesto, že už zná havranovu odpověď a ta přichází: "Už víckrát ne.". Hrdina tak sám sebe trápí. V této sloce graduje napětí a je cítit blížící se vyvrcholení celé básně. Tím je bezesporu šestnáctá sloka. Hrdina se ptá havrana, jestli potká svou Lenoru alespoň v ráji. Havran na to opět odpovídá pouze slovem "nevermore". Tím se dovrší hrdinovo zoufalství a on propadá beznaději.
Naštve se a říká havranovi v sedmnácté sloce, že se má rozloučit a táhnout zpátky do bouře. "Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!", nato mu havran odpoví pouze své: "Už víckrát ne.". V poslední, osmnácté sloce havran stále sedí na Pallas Athéně a hrdina se smiřuje se svou bolestí. Báseň tak končí tragicky a beznadějně.

KOMPOZICE BÁSNĚ:

Trochej, střídání délky veršů.

VLASTNÍ NÁZOR:

Havran je velice hezká báseň, která ve mně zanechala hluboký umělecký zážitek. Celkově na mě báseň působí velmi depresivně a smutně. Tento pocit je patrně způsobený slůvkem "nevermore" - už víckrát ne na konci každé sloky a samozřejmě i beznadějným koncem celé básně. Nevermore, má záporné citové zabarvení a proto způsobuje asi ve všech čtenářích negativní pocity, beznaděj. Zajímavé je, že jedno stejné slovo je ve slokách použito většinou v trochu odlišných významech. Jelikož se v každé sloce stále opakuje, tak jím Poe vytvořil refrén, který je vyjádřen jedním mnohovýznamovým slovem. V básni se vyskytuje také hodně monologů vedených hrdinou. Další zajímavou vlastností básně je podle mě střídavé uvolňování a stupňování napětí čtenáře v jednotlivých slokách. Například v první sloce jasně stoupá, jelikož se zde vytváří zápletka. Ve druhé sloce trochu opadá, protože se Poe vrací do minulosti hlavního hrdiny. Ve třetí a čtvrté sloce stoupá úměrně s tím, jak se blíží vyřešení zápletky. Podobné to je i v dalších slokách. Napětí stále střídá uvolnění, až se děj básně konečně vyřeší v šestnácté sloce.