Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Báje (mýtus) vypráví o tom, jak si lidé představovali, že vznikl svět i člověk a jak si vysvětlovali působení přírodních jevů. Větší celky bájí se nazývají mytologie.
První soubor řeckých mýtů najdeme v eposech Ílias a Odyssea od Homéra.

OBSAH VYBRANÝCH BÁJÍ:

Prométheus
Prométheus stvořil lidi a naučil je, jak využívat svůj rozum, jak stavět domy a těžit uhlí. Bohům se však nelíbilo, že lidé nepřinášejí bohům žádné oběti, a tak nařídili Prométheovi, aby naučil lidi obětovat. Prométheus souhlasil, ale řekl, že si Zeus bude muset přijít vybrat oběť, kterou mu lidé budou dávat. Když nadešla chvíle obětovat bohům, nachystal Prométheus dvě oběti: maso ukryté pod kůží a žaludkem, a kosti skryté v tuku. Zeus jeho lest prohlédl a přesto si vybral kosti s tukem. Od té doby lidé bohům obětovávali tuk a kosti a maso si nechávali. Zeus se jim však pomstil tím, že zhasil všechny jejich ohně a lidé tak neměli kde maso opékat.
Prométheovi však bylo lidí líto, a tak jim tajně přinesl nový oheň z Diova paláce. Když to Zeus zjistil, vymyslel další pomstu. Společně s ostatními bohy stvořil nádhernou ženu - Pandoru - a tu spolu se zlatou skříňkou poslal k Prométheovu bratru Epométheovi. Ten i přes varování Prométhea dar přijal. Když Pandora otevřela skříňku, vylétly z ní nemoci, bolest, bída a strasti. Pandora se toho polekala, a proto skříňku zavřela. Ve skříňce ovšem zbyla většina naděje, která nestihla vyletět.
Prométhea Zeus potrestal tak, že ho nechal přikovat ke skále, kam každé ráno přilétal orel a vykloval mu vnitřnosti, které mu pak vždy v noci znovu dorostly. Prométheus se však odmítal i nadále pokořit před bohy. Ze skály ho zachránil až po mnoha staletích Hérakles, Diův syn, jenž plul kolem. Prométheus však musel od té doby nosit železný prsten s kamenem.
Od těch dob nosí takové prsteny i ostatní lidé, aby si připomněli Prométheův čin.

Aktuálnost: Pokud máte něco, v co opravdu věříte, tak jste schopni udělat cokoli pro to, aby se to povedlo a je vám i jedno, jestli za to dostanete trest. Lidé pak většinou vaše činy ocení (pokud tedy byli pro jejich dobro) a vy tak máte alespoň nějakou útěchu, i když potom už navždy máte "znamení".

Orfeus
Orfeus byl pěvec, který zpíval tak krásně, že lidé, zvířata i rostliny se nemohli jeho zpěvu nabažit a chovali se podle toho, jak zpíval. Jednou se zamiloval do najády (vodní nymfy) Eurydiky, tu si také vzal a oženil se s ní. Nějaký čas žili šťastně, ale potom musel Orfeus na čas odcestovat a Eurydika chtěla jít navštívit své družky. Po cestě ji však na louce uštknul jedovatý had a ona zemřela. Když to zjistil Orfeus, byl velmi nešťastný a zpíval už jen samé smutné písně. Vydal se na cestu do podsvětí, kam odcházejí duše zemřelých lidí. Cestu mu ukázala tráva a stromy, které byly dojaty jeho písní. Vstup do podsvětí hlídal trojhlavý pes Kerberos, ten však pustil Orfea dál, když uslyšel jeho píseň. Svou písní obměkčil i převozníka Charóna a Háda, vládce podsvětí. Ten nakonec svolil, že si může svou ženu Eurydiku odvést s sebou zpět do říše živých, ale jen pod podmínkou, že se po ní po cestě zpět ani jednou neohlédne, jinak zůstane Eurydika v podsvětí.
Orfeus souhlasil, avšak po cestě to nevydržel a po Eurydice se přeci jen ohlédl. Ta tak musela odejít zpět do podsvětí. Orfeus chtěl znovu prosit Háda o život Eurydiky, ale převozník Charón už ho odmítl převést. A tak Orfeus opustil podsvětí a utekl do pustých hor, kde začal zoufale zpívat. Jeho zpěv byl tak nádherný, že za ním přišly šelmy i rostliny a úbočí hory se tak zazelenalo. Ale uslyšely ho i bakchantky, ctitelky boha vína a bujného veselí, ty jeho smutný zpěv popudil, a tak vtrhly do háje, kde Orfeus zpíval a hodily po něm kámen. Ten však zasažen silou Orfeova zpěvu padl neškodně k zemi, a to bakchantky rozezlilo natolik, že začaly ječet tak, že to přehlušilo Orfeovu píseň a kameny tak nakonec dopadly na Orfea.
Orfeus byl zabit, jeho duše se opět setkala s jeho milovanou Eurydikou, s níž teď mohl být už navěky.
Bakchantky byly za trest bohem Bakchem proměněny ve stromy a hlava, jíž utrhly Orfeovi, byla vodou odnesena na ostrov Lesbos, kde se od té doby rodí samí skvělí pěvci.

Aktuálnost: Lidé zvládají překonat spoustu velkých překážek jen proto, aby získali něco nebo někoho, na kom jim doopravdy záleží. Bohužel většinou těsně před koncem jejich snažení je přepadne strach, že by se na poslední chvíli mohlo vše pokazit a oni udělají nějaký zbrklý krok, kterým celé své snažení zkazí.

Midas
Ke králi Midasovi jednou přivedli stráže člověka, kterého polapili v králových vinicích. Král v něm však poznal pěstouna a druha boha Dionýsa, a tak místo toho, aby ho potrestal, uspořádal na jeho počest velkolepou slavnost. Po několika dnech slavení posadil Silénose na osla, který byl jeho nejoblíbenějším zvířetem na ježdění, a spolu se svým dvorem ho doprovázel do sousední země, kde v tu dobu přebýval Dionýsos. Ten byl velmi rád, že se Silénosovi nic nestalo a nabídl Midasovi, že mu splní jakékoliv přání. Midas si přál, aby se vše, čeho se dotkne, proměnilo v zlato. Dionýsos tak učinil.
Už po cestě domů si Midas zkoušel, jestli jeho přání funguje. Fungovalo a král byl z toho nadšen, jenomže když došel domů a chtěl si dát něco k jídlu či pití, zjistil, že nemůže, protože se to hned promění ve zlato. Pochopil svou chybu a utíkal za Dionýsem, aby ho zbavil toho daru. Dionýs mu poradil, aby se vykoupal v řece Paktolu, že tím se jeho dar zruší. Midas tak udělal a dar se skutečně zrušil. Ale od té doby nacházejí lidé v této řece zlato.
Král byl rád, že se toho daru zbavil a zlato nechtěl už ani vidět - raději se procházel po lukách a poslouchal, jak Pan, bůh všech stád, hraje na syrinx (= dechový hudební nástroj; Panova flétna). Pan hrál vesele, a to se králi Midasovi velmi líbilo. Když Pan viděl, jak se jeho písničky líbí, myslel si, že hraje lépe než Apollón, vůdce Můz. Vyzval proto božstvo pohoří Tmólos, aby posoudilo, kdo z nich hraje lépe. Tmólos souhlasil. První hrál bůh Pan divokou barbarskou písničku, potom Apollón jemnou a krásnou píseň na lyru. Tmólos rozhodl, že lépe hraje Apollón. S tím však nesouhlasil Midas, který se od té doby ukrýval za houštím. Apollón mu za trest za to, že nesouhlasil s rozsudkem, přičaroval oslí uši.
Král Midas utekl domů a uši si začal schovávat pod turban. Za nějakou dobu mu však vlasy narostly natolik, že se musel nechat ostříhat, a tak zavolal holiče, kterého poté donutil slíbit, že to nikomu neřekne. Ale holiče stále trápilo, že to tajemství nesmí nikomu povědět, a proto utekl k řece a do vyhrabaného důlku zašeptal, že má král Midas oslí uši. Potom důlek zahrabal a šel spokojeně domů. Po nějaké době vyrostlo na břehu rákosí, a to ve větru šeptalo, že má král Midas oslí uši. Tak se o králově tajemství dozvěděli všichni.

Aktuálnost: Lidé by si měli pořádně rozmyslet, co chtějí, než si budou něco přát. Jejich přání totiž mívají dvě stránky - jednu dobrou a druhou zlou. Lidé však vidí většinou jen tu dobrou a jsou oslepeni jejím leskem, a tak je ani nenapadne, že by na jejich přání mohlo být i něco zlého. Také se často pletou do věcí, do kterých jim nic není a potom toho pozdě litují a říkají si, že to neměli dělat. Občas je prostě lepší mlčet, než abyste řekli nějakou hloupost, jíž budete později litovat.

Nioba
Nioba byla královna v Thébách, byla velmi krásná, její manžel nádherně hrál na lyru a měla sedm krásných dcer a sedm krásných synů. Ale byla také velmi pyšná, a když se thébské ženy v podhradí modlily k bohyni Létó, tak jim řekla, že by se měly modlit spíš k ní, že ji znají více než Létó a že je i šťastnější, a i kdyby jí z toho štěstí kus ubylo, tak by byla stále ještě mnohem šťastnější.
Bohyně Létó se urazila a poslala své děti, Apollóna a Artemidu, aby se pomstili. Ti pozabíjeli královniny syny, kteří cvičili před hradbami boj. Královnu to velmi zarmoutilo a běžela se podívat, jestli je to pravda. Když viděla své mrtvé syny, propukla ona i její dcery v pláč. Niobe však i tak byla přesvědčená, že má více štěstí než Létó. A tak zabili Apollón a Artemis i jejích sedm dcer. Niobe to strašlivě zarmoutilo a proměnila se v kámen. Vítr ji potom odnesl do její rodné země a lidé se podivovali nové skále, která měla podobu ženy z kamene a z očí jí tekly dva prameny nevysychajících slz.

Aktuálnost: Tato báje je aktuální v tom, že spousta lidí si myslí stejně jako Nioba, že mají velké štěstí a že jim ho nemůže nic zkazit. A přes svoji pýchu odmítají vidět, že se jim to štěstí pomalu hroutí a odmítají si přiznat, že prohrávají. To se jim také stává osudným. Kdyby si včas uvědomili, že je opouští štěstí, mohli by jeho část zachránit a nemuseli by skončit až na úplném dně.

Daidalos a Ikaros
Daidalos byl známým stavitelem v Athénách a byl na svou slávu velmi pyšný. Jedním z jeho žáků byl i jeho synovec Talós. Ten byl velmi zručný a chápavý a mezi lidem se začalo mluvit o tom, že bude brzy lepší než Daidalos. To se Daidalovi, jenž byl velmi háklivý na svou slávu, nelíbilo, a tak pozval jednou v noci svého synovce na procházku po hradbách. Místo poklidné rozmluvy však Daidalos Talóse shodil z athénských hradeb. Když chtěl potom pod hradbami skrýt jeho tělo, nemohl ho najít, protože Talóse v letu zachytila bohyně Athéna a proměnila ho v čejku.
Daidalův čin nezůstal utajen - viděl ho totiž náhodný pozdní chodec a udal ho. Daidalos vytušil hrozící nebezpečí a utekl i se svým synem Ikarem na ostrov Krétu. Tam postavil králi Minósovi bludiště pro jeho příšeru Minotaura. Kvůli tomu, aby nemohl nikomu prozradit správnou cestu bludištěm, ale nesměl Daidalos opustit ostrov. A tak Daidalos, toužící po návratu do své rodné země, vyrobil z peří ptáků křídla pro sebe a svého syna Ikara. Když měli vylétnout, varoval ještě Daidalos syna, aby nelétal moc vysoko ani moc blízko moři, že by to křídla nevydržela. Ikaros ho ovšem neposlechl a letěl moc blízko k slunci, a tak se zřítil do hlubin moře. Daidala to velmi zarmoutilo. Doletěl na nejbližší ostrov, kde pohřbil svého syna, kterého tam vyplavilo moře. Potom odletěl na Sicílii, kde dál stavěl, ale až do smrti nenašel klid a štěstí.

Aktuálnost: Ikaros splácel Daidalův dluh. Protože Daidalos zabil syna svého bratra, musel zemřít i jeho vlastní syn. Myslím, že tato báje je velmi aktuální, protože lidé si dnes málokdy uvědomují, že za jejich chyby může platit i někdo jiný než oni. Někdo, kdo jim je velmi blízký. Lidé by si při této báji měli uvědomit, že za jejich činy vždy přijde nějaká odplata, která se jim nemusí vůbec líbit a která může i hodně bolet.