Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Staré řecké báje a pověsti jsou velice zajímavou sbírkou příběhů starověkého Řecka. Odehrávají se v prostředí opleteném záhadami a zamlženém činy řeckých bohů. V této knize právě na božím rozhodnutí záleží, jestli člověku bude dobře nebo zle.
V této knize hodně do života lidí zasahují bohové a vlastně i utváří celou kostru těchto příběhů. Příběhy se odehrávají především v Řecku a na přilehlých ostrůvcích, popřípadě i jinde - např. při Odysseových cestách, kdy Odysseus objevuje nové země.

Postava Orfea je až velice smutná a neutěšená, protože ho potká neštěstí ztráty své družky. Potom se však s ní setká, i když po různých trápeních. Naproti tomu postava Nioby je pyšná, až zlá a závistivá. Chce jen pro sebe to nejlepší a také na to pak doplatí ztrátou svých sedmi dcer a sedmi synů. Filemon i Baucis jsou postavy hodné, plné dobroty a pohostinství, a právě proto dostanou od bohů dar. Bohové v této knize mají až rozdělené role, protože každý se stará o něco. Nejvýše postaveným bohem je Zeus (Dius), vládce Olympu. Měl manželku Héru, které byl často nevěrný, a tak vzniklo některé božské osazenstvo.

Orfeus
Orfeus byl slavným pěvcem a žil v zemi zvané Trákie. Hrával na lyru a dovedl k tomu tak nádherně zpívat, že jeho zpěvu nikdo neodolal. Vlk běžel vedle beránka, liška se zajícem a nikdo nikomu neublížil. I hadi vylézali z děr a naslouchali...
I lidé mu naslouchali, smáli se i plakali podle toho, jakou hrál píseň. Kamkoli přišel, lidé zapomínali na své starosti a naslouchali. Jeho písně se líbily i vodním vílám, najádám. Do jedné z nich se Orfeus zamiloval. Jmenovala se Eurydika. Krátký čas spolu žili šťastně, ale zanedlouho musel Orfeus odejít. Eurydika osaměla. Vzpomínala na zelené louky a na žbluňkající potůčky. Napadlo ji, že navštíví své družky a překvapí je. Rozběhla se přes louku a v tom ucítila prudkou bolest. Podívala se na zem a uviděla mihnout se v trávě jedovatého hada. V mdlobách klesla na zem a zastavilo se jí srdce. Plakaly její družky, plakal Orfeus. Pohřbil svou lásku, s ní i své radostné písně a vydal se na pochmurnou cestu smutku a bolesti. Nikde nenacházel pokoje a rozhodl se sejít do podsvětí a požádat boha Hádese a jeho ženu Persefonu o navrácení své milé. Dále dlouho bloudil, až konečně uviděl řadu nehybných cypřišů a smolné černé skály. U vstupu do podsvětí ho svým štěkotem přivítal trojhlavý pes Kerberos, avšak když Orfeus začal hrát a zpívat, umlčely se ty tři tlamy a nechaly ho projít. Sestupoval dále temným podsvětím, až došel k řece Styx. Brzy přijel převozník Charón a nechtěl ho pustit na loď, ale Orfeus začal zpívat a rozplakal i starého Chárona. Ten ho převezl a Orfeus se vydal hledat vládce podsvětí. Pak ho uviděl sedět uprostřed království na černém trůnu, po boku měl svou ženu Persefonu. I začal Orfeus zpívat žalostnou píseň o své Eurydice. Prosil je, aby mu dovolili si Eurydiku odvést opět na zem. Hádes i Persefona poslouchali s dojetím.

"Splním ti tvé přání," řekl Hádes, když Orfeus dozpíval. "Eurydika se může vrátit mezi živé lidi. Ty však se cestou z podsvětí na manželku neohlížej, jinak se vrátí zpět."

S díkem odcházel Orfeus i se svou milou. Šli nesmírným tichem a Orfeus neslyšel kroky Eurydiky, a proto se otočil. Uviděl stín jeho milé a ten se mu rozplynul před očima. Orfeus se zhrozí a 7 dní hledá Eurydiku v podsvětí. Všechno bylo marné. Smutně se vrátil ne zem a bloudil po kraji. V té době zrovna okolo putoval zástup bakchantek, ctitelek boha vína a bujného veselí Bakcha. Opilé a pološílené ženy se vrhly na Orfea a vrhaly po něm kameny. Jeho život pomalu utichal, a pak nakonec mu utrhly v opilosti hlavu. A tak se nakonec setkal se svou Eurydikou a mohl se na ní ohlížet, aniž by se mu ztrácela.

Nioba
Nioba byla velmi šťastná žena, a byla královnou Théb. Její manžel byl král Amfionon, který byl široko daleko znám pro své nádherné písně hrané lyrou. Otec Nioby byl Tantalos. Na jeho přátelství s bohy byla Nioba pyšná. Jednou se konal svátek bohyně Létó. Všechny ženy si vpletly do vlasů vavřín a začaly chodit obětovat k oltářům. Když to Nioba uviděla, hněv ji vyhnal z paláce. Vyjela se svým průvodem do ulic a říkala pobožným ženám:

"Zešílely jste?" zavolala na ně. "Obětujete bohům, které jste nikdy neviděly! Proč neobětujete mně? Znáte mě více než Létó..."
"Jděte pryč od oltářů a zanechte obětí! Modlete se k té, která si toho zaslouží!"

Ženy se polekaly jejího hněvu a ustrašeně odešly od oltářů. Při cestě však odprošovaly modlitbou bohyni. Létó zrovna stála na vrcholku hory a překypovala hněvem. Zavolala své děti, Artemis a Apollóna. Ti se zahalili do oblaku a postupovali nepozorováni na Théby. V tu chvíli zrovna cvičilo se v boji sedm krásných synů Niobiných před hradbami Théb. Nejstarší z nich se cvičil na koni, ale najednou mu z hrudi trčel Apollónův šíp. Druhý se otočil a když uviděl mrak na obloze, otočil se a hnal koně. Ale Apollónův šíp mu proklál šíji. Další dva synové spolu zápasili a jeden šíp stačil k tomu, aby zemřeli oba. A tak postihl stejný osud všech sedm synů. Ta zpráva se rozšířila jako zlá vichřice. Král Amfión, šílený želem, si probodl hruď. Nioba vyběhla před hradby a oplakávala své syny, ale pýcha v ní znovu vzplála.

"Ukrutná Létó, jen se pas na mé bolesti a raduj se, že se svými syny položím i já svůj život... Ještě ale mám sedm krásných dcer!"

Jen to dořekla, zasáhla osudným šípem bohyně Artemis. První dcera, která stála po pravici matky, padla na chladnoucí mrtvolu svého bratra. A tak dál napínala bohyně luk a s každým vypuštěním šípu umíral život jen za pýchu Niobinu. Až Nioba osiřela. Klečela bez hnutí ponořena do svého želu, až jí z tváří pozvolna ustoupila krev a vlasy jí ztěžkly. Pomalu se měnila v kámen. Pak Thébami zadul ohromný vichr a odnesl zkamenělou Niobu od její vlasti. Tam neustále pláče a z očí se jí řinou dva neusychající proudy slz..

Filemon a Baucis
Za starých časů bral na sebe Zeus podobu člověka a zkoumal, zda jsou lidé dobří nebo zlí. Doprovázel ho Hermes, posel bohů. Na své pouti se božská dvojice zastavila v bohatém údolíčku, plném statků a tučných stád. I Hermes řekl:

"V takovém utěšeném údolí bychom snad mohli přenocovat. Půjdu do nějakého statku a požádám o nocleh."

Zeus přikývl. Za chvíli se ovšem vrátil s prázdnou. I řekl mu Zeus, ať jde jinam. Ovšem všude pochodil stejně. Ptal se ho Zeus, jestli byl opravdu všude a Hermes přikývl, ovšem potom řekl: "Kromě té chatrné chaloupky tamhle u lesa."
Popohnal Zeus nevěřícího Hermese. V chaloupce bydlel stařeček Vilemín a stařenka Baucis. Spatřil ho na dvorku. Stařeček ho však mile přijal.
Hermes došel pro Dia a vstoupili do světničky. Pečlivá Baucis začala nosit jídlo na stůl a Vilemín bavil příchozí hovorem a přemýšlel, co by jim ještě podal. Vytratil se a vrátil se s košíkem ovoce. Potom hostům smísil víno a podával, avšak se neustále omlouval, že to není takové jako na statcích. Zeus se jen usmál. Podruhé naléval, ale vína neubývalo. Zavolal k sobě Baucis, a ta vydechla: "Naši chaloupku navštívili bohové!" Oba dva se uklonili a Zeus pravil, aby všeho nechali a vydali se s nimi na úbočí hory. Když se tam dobelhali, rozhlédli se. Celé údolí bylo zatopeno vodou, jen jejich chaloupka tam stála osamocená na břehu jezera. V tu chvíli se střecha otevřela a začaly z ní vyrůstat mramorové sloupy, dřevo se proměnilo v hladký kámen a místo nuzných dřevěných vrátek zazářily tepané dveře. Už tam nestála chatrč ale krásný chrám.

"Spravedlivý Filemone, spravedlivá Baucis," oslovil Zeus oba staré manžele, "rád vám za vaši pohostinnost a dobrotu splním přání. Přejte si, co byste chtěli."

Oni se ovšem ani nemuseli radit. Vilemín řekl bohům, že by takové bohatství neunesli, ať jim dovolí stát se strážci tohoto paláce. A taky požádal, aby neumírali každý jinak. To je jejich přání. Tak stařeček a stařenka spolu žili šťastně a až nadešel jejich čas, proměnili se ve stromy. Filemon v dub a Baucis v lípu.