Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo Kartuziánské nakladatelství v Brně roku 2014 (3. vydání). Z francouzského originálu La Nuit přeložila Alena Bláhová. Počet stran: 108. ISBN: 978-80-87864-16-6.

O KNIZE:

Tuto knihu napsal rumunský prozaik Elie Wiesel. Popisuje v ní své zážitky a zkušenosti z koncentračních táborů. Elie (Eliezer) Wiesel získal Nobelovu cenu za mír v roce 1986. Zemřel v 87 letech v New Yorku.

Knížka vyšla v roce 1958 ve francouzštině pod názvem La Nuit. Český překlad byl vydán prvně v letech 1999 v pražském nakladatelství Sefer.

OBSAH:

Začátek knihy se odehrává v roce 1944 v rumunském městě Sighet. Místní úřady deportovaly všechno židovské obyvatelstvo (včetně patnáctiletého Elieho, jeho rodičů a tří sester) do koncentračního tábora v Osvětimi. Nacisté je nelítostně nahnali do vagónů, až byly k prasknutí. Cesta do Osvětimi trvala déle než 24 hodin. Židé museli vydržet bez jídla, pití a svoji potřebu byli nuceni vykonávat v rohu vagónu. O soukromí se jim mohlo jen zdát.

Po příjezdu do Osvětimi byli okamžitě rozděleni na muže a ženy. To byla poslední chvíle, kdy Eliezer viděl svou matku a sestry. Přidělen byl ke svému otci. Ve vyhlazovacím táboře byli oholeni a osprchováni. Následně proběhla selekce, při níž se rozhodlo, zdali jste, nebo nejste schopní práce. Ti, co byli vybráni do slabší skupiny, byli zabiti mezi prvními. Většinou šlo o staré lidi a děti. Eliezer i jeho otec byli ve skupině silnějších. Každé ráno se v Osvětimi konal apel, na kterém se přepočítali vězni. Lidé, kteří nepřežili noc, byli naloženi na vozík a naházeni do masového hrobu.

Denně dostávali tři jídla. K snídani měli hrnek kávy, k obědu řídkou polévku z pár plesnivých brambor a k večeři kousek chleba. Večer se přesouvali do svých bloků, kde spali na dřevěných prknech. Je mi záhadou, kde vzali energii žít, natož pracovat.

Elie začal silně pochybovat o svojí víře. Nerozuměl tomu, za co by měl každý večer děkovat bohu. Snad za tento bídný osud? To se mu zdálo směšné. Odmítal se pomodlit i za mrtvé, měl za to, že se mají lépe než oni. Dokonce přemýšlel i nad sebevraždou. To ale zavrhl, jelikož nechtěl svého otce nechat samotného.

Po několika dlouhých měsících byli převezeni do méně krutého koncentračního tábora v Osvětimi - Auschwitz, kde ale Elie s otcem moc dlouho nepobyli. Elie si tam poranil nohu a dostal na výběr - buď mohl jít na pochod s otcem, nebo zůstat v nemocnici. Až později se dozvěděl, že byla nemocnice to tří dnů osvobozena a on nemusel podnikat tzv. pochod smrti.

Se zraněnou nohou, v zimě, podvyživený a vyčerpaný běžel v davu podobně vypadajících. Židé byli nuceni běžet, zatímco Němci vedle nich jezdili v autech. Každý, kdo zpomalil, byl z auta zastřelen nebo ušlapám davem. Běželi hodiny bez odpočinku. Když zastavili, dostali kousek chleba. Více jak polovina lidí lehla do sněhu a už nevstala. I jeho otci se začaly zavírat oči, ve spaní se střídali každých 10 minut. Z ležení ve sněhu měli omrzliny, ale sníh byl i jediná pomoc od žízně.

Po pár hodinách spánku museli nasednout do dobytčího vozu, který byl - i přes počet zemřelých - plný. Němci našli zábavu v házení kousků chleba do vagónu a sledování bitek na život a na smrt. Ve vagónu nešlo rozeznat, kdo spí a kdo je mrtvý.

Elie i jeho otec cestu zázrakem přežili. Byli posláni na ošetřovnu, kde se Eliezerovi noha rychle zahojila. To se však nedalo říct o jeho otci. Syn mu musel dávat svoje příděly jídla a začal si uvědomovat, že otec je mu jen na obtíž. Otec zemřel v noci, volajíc jeho jméno. Na volání mu nikdo neodpověděl. Když otec ztichl, Eliezer pocítil úlevu.

Na konci ledna 1945 byl Eliezer se zbylými vězni osvobozen sovětskými vojsky.

ÚRYVEK Z KNIHY:

"Kolem mne vířil tanec smrti. Zamotala se mi hlava. Procházel jsem hřbitovem, mezi ztuhlými těly připomínajícími kusy dřeva. Nikdo nenaříkal, nikdo si neztěžoval. Všeobecná tichá agonie. Nikdo nikoho neprosil o pomoc. Umírali, protože museli zemřít. Nikdo nedělal problémy."