Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tato kniha je autobiografií. Autor v ní líčí skutečnosti, které opravdu zažil na vlastní kůži.
Během druhé světové války se rumunské město Sighet (rodiště Elieho Wiesela) stalo součástí nacistického Maďarska a v roce 1944 místní úřady deportovaly celou židovskou komunitu, včetně Elieho a jeho rodiny, do koncentračního tábora v Osvětimi, který se nacházel na území dnešního Polska.

OBSAH:

Kniha začíná na jaře 1944 právě touto deportací Elieho a jeho rodiny. V té době bylo Eliemu patnáct let. Je zde popisována příšerná cesta vlakem, kdy Židy nahnaly jako stádo dobytka do vagónů. Vagóny byly přeplněny k prasknutí, cestovali více než 24 hodin, neměli co jíst ani pít a svoji potřebu vykonávali do rohu vagónu.
Při příjezdu do Osvětimi, hlavního vyhlazovacího tábora, byli ihned rozděleni na muže a ženy, oholeni a posláni do sprch. Elie byl naštěstí přidělen ke svému otci, ale matku a nejmladší sestru Ciporu již nikdy nespatřil. Všude kolem létal popel ze spalovacích pecí a byl cítit mrtvolný pach. Mnozí ještě stále nechápali, co se děje a jaké hrůzy je čekají. Po rozdělení na mužskou a ženskou část následovala selekce na silné a slabé. Silní jedinci vykonávali nucené práce, slabí byli většinou ihned posláni do plynu, nebo zastřeleni u zdi. Jídlo dostávali třikrát denně, ráno to bylo půllitru kávy, nebo bylinkového čaje, k obědu to byla polévka z plesnivé řepy nebo brambor a k večeři jedli kousek chleba. Spali na dřevěných lavicích v tzv. blocích.
Každé ráno byl vyhlášen tzv. apel, kdy se všichni shromáždili před noclehárny, aby byl zjištěn počet vězňů a opět probíhala selekce. Lidé, kteří zemřeli přes noc, byli naházeni do vozíků a vyklopeni do obrovských společných hrobů. Po několika měsících byli převezeni do méně krutého koncentračního tábora v Osvětimi - Auschwitz, kde ale Elie s otcem moc dlouho nepobyli. Poté byli vyhnáni na tzv. pochody smrti do dalšího koncentračního tábora v Buně, tento koncentrační tábor se nacházel v blízké vesnici Monowice. Při této cestě Elie utrpěl omrzliny na noze a otec se velmi nachladil. Když přišli do Buny, byli oba posláni na ošetřovnu. Netrvalo dlouho a Eliemu se noha zahojila, ale jeho otec nepřežil následky příšerného pochodu a brzy zemřel.
Na konci ledna 1945 vstoupili sovětští vojáci do koncentračního tábora a osvobodili zbylé vězně, mezi nimi i Elieho.

CITÁT Z KNIHY:

Nikdy nezapomenu na tuto noc, první noc v táboře, jež proměnila můj život v jedinou, nasedmkrát zamčenou temnotu.
Nikdy nezapomenu na ten kouř.
Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým nebem.
Nikdy nezapomenu na ty plameny, jež navěky sežehly mou Víru.
Nikdy nezapomenu na noční ticho, jež mi navždy vzalo chuť k životu.
Nikdy nezapomenu na okamžiky, které zabily mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděly tváří pouště.
Nikdy na to nezapomenu, ani kdybych byl odsouzen žít stejně dlouho jako sám Bůh.
Nikdy.