- vydalo nakladatelství Lidové noviny v roce 2005
Jedná se o memoárovou knihu významné české emigrantky, která se nejenže neztratila ve světě, ale vrátila se po revoluci do Čech a pomáhá svým jménem zlepšovat reputaci své původní vlasti.
OBSAH:
Autorka v knize vzpomíná na své mládí, zejména na své rodiče a prarodiče, kteří byli významnými osobnostmi kulturního a hospodářského života do roku 1948, kdy po "vítězném únoru" jim byl zabaven veškerý majetek a byli zbaveni svých funkcí, práce, společenského postavení, apod. Její rodina se pohybovala v bankovních kruzích, dědeček s babičkou vlastnili zámek v Nových Zámcích. Dědeček Hašek vlastnil zámek v Kundraticích a byl úspěšným bankéřem, jeho život však ukončilo Gestapo, které také zámek zabralo. Eliška se narodila v Praze. Její otec byl také bankéřem, nejprve tedy byl prokuristou Ústřední banky českých spořitelen, potom vlastnil bankovní dům Hašek a spol. Autorka milovala svého otce a svou babičku, kterou nesmírně obdivovala celý život. S matkou si moc nerozuměla a také ji moc nepoznala.
Emigrace byla trochu zvláštní, neboť nejprve zůstal v cizině otec, který byl v době převratu v USA a také tam zůstal. Rodina zůstala v Praze, ale museli se vystěhovat z dejvického vily jen s několika kousky osobních věcí. Eliška s maminkou a bratrem utíkali do ciziny na jaře roku 1949. Babička zůstala v Praze. V mezidobí od emigrace otce do emigrace matky se rodiče rozvedli, matka se potom vdala za Milana Smutného a společně se synem, tedy bratrem Elišky, emigrovali do Anglie. Eliška měla zůstat se svým otcem. Děti tedy byly rozděleny a i když Eliška během života několikrát navštívila matku, s bratrem se již nikdy nesblížila a to ani po návratu do Čech.
Z Německa, kde nejprve bydleli v hrozných podmínkách, odjela do Francie, kde bydlela v internátu a čekala na vyřízení imigračních dokumentů z Washingtonu. Teprve na podzim roku 1950 odjela za tatínkem do Ameriky. Otec sice odjel do emigrace bez finančních prostředků, ale jeho kontakty mu pomohli najít odpovídající pracovní místo. Jakmile přijela Eliška do Spojených států, odvezli ji do katolické internátní školy Villa María. Z pobytu v Německu tedy uměla německy, z pobytu ve Francii francouzsky, v této internátní škole se naučila anglicky a pochopitelně španělsky. Vždy se dobře učila a po střední škole nastoupila na Georgetown University School of Foreign Service. V roce 1959, kdy nastoupila na vysokou školu, byla prvním ročníkem, kdy přijali k tomuto oboru na studium i dívky. Školu absolvovala s vyznamenáním a nastoupila do Bílého domu jako asistentka. V den nástupu do prvního zaměstnání zbývalo Johnu Fitzgeraldu Kennedymu jen tři měsíce života, než byl v Dallasu zastřelen (22.11.1963).
Krátce po emigraci Elišky se také babičce podařilo opustit republiku za pomoci CIA a byla to ona, která Elišku vychovávala tak, aby z ní vyrostla dáma, která se umí chovat v nejvyšších společenských kruzích. Také Eliška trávila prázdniny v různých částech světa u šlechtických přátel svého otce.
Náplní její práce v Bílém domě bylo připravovat projevy pro prezidenta, nejprve tedy pro J.F.Kennedyho, potom pro jeho nástupce Lyndona B. Johnsona. Autorka v knize popisuje povahy svých zaměstnavatelů, odhaluje osobní kouzlo jednotlivých prezidentů, kterými si dokázali získat náklonnost lidu, jak se chovali k personálu, proč byli "odejití" ze svých funkcí. Pro našeho čtenáře je to určitě zajímavý pohled do dějin americké diplomacie a pro mě to byla asi nejzajímavější část knihy. V době tohoto působení Eliška Hasek, jak se tehdy jmenovala, povýšila a stala se zakladatelkou a šéfkou Kanceláře pro styk s veřejností. V té době byla autorka velmi pracovně vytížená, na soukromý život jí nezbývalo mnoho času.
Po Johnsonovi nastoupil do křesla prezidenta Nixon (1969) a autorka opět popisuje jeho povahu, styl práce, jeho osobní kouzlo i důvod, proč musel odejít. Zatímco Johnsonovi "zlomil vaz" Vietnam, u Nixona to byla Aféra Watergate.
Další prezidenty si již autorka tolik neoblíbila, i když stále zůstávala na svém pracovním místě - za Geralda Forda a Jimmyho Cartera se začali tvořit v bílém domě skupinky, práce dostávala přísně politický charakter, ovzduší již rozhodně nebylo přátelské.
V roce 1980 nastoupil do Bílého domu Ronald Reagan a autorka již nebyla potřebná, protože si s sebou přivedl své vlastní lidi. Nastoupila proto do realizačního týmu Alexandra Haiga na přímluvu George Bushe staršího a pracovala v oboru, ve kterém se plně realizovala - v pořádání večírků.
Vdala se teprve ve svých 35 letech za Nicka Coolidge, jehož rodina byla nejen bohatá, ale vysoce společensky postavená s hlubokými historickými kořeny. Pochopitelně že emigrantku, i když dobrého postavení, nepřijali. Jejich manželství bylo z amerického pohledu dobré, z našeho pohledu divné. Každý bydlel v jiném městě, on v New Yorku, ona ve Washingtonu, oba byli velmi pracovně vytíženi, takže se ani moc často neviděli. Přesto měli dceru Alexandru, která žila s matkou a starala se o ni chilská hospodyně (pokud nebyla v internátě). Rozvedli se, až když byla dcera na střední škole. Předtím byli bohatí, patřili ke společenské smetánce, po rozvodu zůstala Eliška Hasek Coolidge bez peněz, pouze v malém pronajatém bytě. Manžel jí vzal i osobní věci, fotky, dopisy, apod. Přesto dcera dostudovala vysokou školu a postavila se na vlastní nohy. V té době již bylo po revoluci, autorka jezdila do Československa, snažila se dostat zpět sebraný majetek. A když se jí to podařilo, snažila se jej restaurovat, i když byla zklamaná českými poměry, dělala, co mohla, aby ji společnost přijala a mohla dělat to, co si vzala za své životní poslání - pomáhat lidem. K tomu ji vedla její katolická víra a víra, ve které ji vychovávala její babička.
