Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Chvála bláznivosti je nejvýznamnějším dílem Erasma Rotterdamského. Jde o monolog bohyně Bláznivosti, o níž autor tvrdí, že patří mezi antická božstva, ke kolektivu posluchačů, který představuje společnost počátku 16. století. Bláznivost si na pomoc bere své služebnictvo - nymfy Opilost a Nevzdělanost, dále Sebelásku, Lichotivost, Zapomnění, Lenost, Rozkoš, Šílenost, Poživačnost a dvě bohyně - Masopust a Hluboký spánek.
Bláznivost se nejprve diví nevděčnosti lidí, že na ni nikdo nenapsal pochvalnou řeč, když lidé píší chvalozpěvy i na takové věci jako jsou mouchy nebo čtvrtodenní zimnice. Připomíná, že je nejvýznamnějším božstvem a také to náležitě dokazuje. Vypravuje, že celý život všech lidí na světě je prostoupen velkými či malými bláznivostmi, že největší výhody jsou přisuzovány právě šaškům a bláznům a naopak o vážné mudrce nikdo nestojí. Celkem pravdivě nám ukazuje, oč šťastnější je obyčejný, bláznivý člověk, než věčně nespokojený, přemýšlivý mudrc, který svou zatrpklostí dokáže zkazit i sebelepší hostinu. Přesvědčuje, že člověk je součástí přírody a měl by se podle toho (navzdory tomu, jakkoli to může vyznít bláznivě) chovat. Uvažuje, že i ten nejváženější stoik, chce-li darovat to nejcennější, totiž život, se musí na chvíli chovat bláznivě. Ptá se nás, čím jsou asi omámeni lidé vstupující do manželství, že se radostně vrhají do tohoto stavu a neuvažují nad následky. Velmi přesvědčivě dokazuje, že lidé mívají nejraději bytosti nejprostší a nejbláznivější - malé děti. Připisuje si i zásluhu za bláznivosti starých mužů, kterými si zpříjemňují sklonek života, kupříkladu tak, že si najdou mladou ženu. (UKÁZKA str. 37)
Erasmus dále ústy své Bláznivosti odmítá lichocení, přetvářku a přílišnou sebelásku, které zapříčiňují, že některé osoby nejednají tak, jak by měly. Bere si na paškál všechny stavy, nejchudší vrstvy i špičky světské a církevní moci. Rozebírá i jednotlivá povolání jako gramatiky, básníky, právníky, dialektiky, a zejména teology a ukazuje, že jen díky její laskavosti vykonávají tito lidé své nezáviděníhodné úkoly s nadšením a pocitem důležitosti. Zvlášť se věnuje šlechtě a na konci knihy věnuje rozsáhlou část kritice církve, od papeže až k samotným mnichům. Popisuje, jak hromadí statky a oddávají se světským rozkoším, kdežto péči o věřící přenechávají žebravým mnichům, poustevníkům, nebo rovnou samotnému Kristu. Útočí dokonce i do vlastních řad, přičemž je ale velice spravedlivý, takže každý je pokárán tak moc, jak si zaslouží.
V celém díle není (v případě kritiky a výsměchu) použito jediné konkrétní jméno. Erasmus nechtěl proti sobě poštvat žádné osoby, pouze chtěl ukázat pravdivý obraz špatného lidského jednání. Jeho zájmem nebylo odsoudit jednotlivce, nýbrž podstatu činů. Kritizovaní se měli v řádcích poznat sami. Bohužel většina lidí jeho prvotní zájem nepochopila a v popisovaném chování se nepoznala. V důsledku toho si jedna část čtenářů knihu oblíbila coby lehké čtení a druhou (kterou tvořili hlavně církevní představitelé) obsah velice rozlítil a Erasmovy spisy byly přidány na seznam zakázaných knih. Úmysly autora byly v celé velikosti objeveny až v době osvícenství.
Autor zde uvádí řadu velmi zajímavých a pravdivých myšlenek, platících i v dnešní době. Přednáší je s lehkostí a ironií, která jeho dílu zajistila nadčasovou oblíbenost. Vychází z toho, že bláznům bylo vždy dovoleno říkat pravdu, ať už jakkoli nepříjemnou a krutou. Jeho dílo se nečte nijak těžce, i když některé postřehy týkající se zejména toho, jak šťastně si žijí blázni oproti "normálním" lidem, se opakují. Díky jeho knize můžeme poznat zažité názory tehdejší společnosti a zvyky obecně uznávaných lidí, např. teologů.
Uvádí i citáty a ukázky z děl, které chválí bláznivost a nemoudrost a celou obsáhlou řeč zakončuje známým řeckým příslovím: "Často i bláznivý člověk cos moudrého může nám říci."