Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Z německého originálu Im Westen nichts Neues (Propyläen-Verlag, Berlin, 1929) přeložil František Gel, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 172 stran

MÍSTO A DOBA DĚJE:

Německo za první světové války, 1916-1918

HLAVNÍ POSTAVY:

Pavel Bäumer (Erich Maria Remarque) - vypravěč a hlavní postava, pochází z velmi chudé rodiny
Albert Kropp - bývalý spolužák Pavla
Müller - bývalý spolužák Pavla, "ještě pořád s sebou vláčí učebnice a sní o válečné maturitě, v bubnové palbě šprtá fyzikální poučky"
Leer - bývalý spolužák Pavla, který nosí plnovous a libuje si v děvčatech
František Kemmerich - bývalý spolužák Pavla
Tjaden - největší jedlík, je pro něj snadné unikat z problémů
Haie Westhus
Deterding - sedlák, jenž myslí jen na svou usedlost a na svou ženu
Stanislav Katczinsky - nejstarší, hlava jejich skupiny
Himmelstoss - desátník, v civilu listonoš, šikanuje, zbabělec, primitiv

OBSAH:

Pavel a jeho spolužáci ze střední školy šli dobrovolně na vojnu. Jejich učitel Kantorek se v nich snažil vzbudit vlastenecké pocity a odvahu k boji. Nadšení je opouští během desetitýdenního výcviku plného šikanování. Jejich velitel Himmelstoss se snaží dokázat si nad nimi svoji převahu, ale chlapci mu potom vše vrátí. František Kemmerich umírá ve strašlivých bolestech. Do poslední chvíle je s ním Pavel a utěšuje ho, že se uzdraví. Potom jsou chlapci povoláni na frontu. Ve válce jsou nuceni zabíjet nevinné lidi a všechny do jediného se zmocňuje hnus a odpor. Jsou nuceni zabíjet, jinak by byli zabiti. Přežívají v nelidských podmínkách. Vojenská kamarádství vznikají tváří v tvář smrti. Mladí ani ne dvacetiletí chlapci zažívají válečné hrůzy - bombardování, plynové útoky a krvavé boje muže proti muži. Všude mrtví a zmrzačení lidé. Vojáci přežívají v zákopech díky neuvěřitelnému množství drobných náhod. Muži jsou v neustálém ohrožení a Pavlovi kamarádi jeden po druhém umírají. Pavel dostane dovolenou a jede za rodinou. Svoji maminku najde umírat na rakovinu. Přestože nemají sami skoro co jíst, dávají Pavlovi jídlo. Pavel zatajuje před rodiči všechny hrůzy, které zažil a viděl, a tvrdí, že válka není nic hrozného, protože nikdo, kdo válku sám nezažil, ji nemůže pochopit. Pavel se setkává s lidmi, kteří mu vůbec nerozumí, a chtějí slyšet o hrdinských činech a skutcích ve jménu vlasti. Pavel je znechucen. Pavel ví, že už by se mu nikdy nemohlo podařit znovu se zařadit do běžného života. Pavel navštěvuje matku zesnulého Kemmericha a oznamuje jí, že její syn zemřel. Hysterická matka ho nutí přísahat na vlastní život, že František zemřel okamžitě a bez bolestí. Pavel jí lže, protože pravda už nikomu nepomůže. Po dovolené je povolán do výcvikového tábora, kde hlídá zatčené Rusy. Dokonce jim někdy i pomáhá a nosí jim například jídlo. Pavel je vyslán na průzkum terénu. Málem je dopaden Francouzi. Musí být dlouhou dobu schovaný v trychtýři. Zabíjí tam člověka. Pak svého činu velmi lituje, protože muž má ženu a děti atd. Ale když vyleze z trychtýře, hned na muže zapomene. Pavel a Kropp jsou zraněni a pobývají v katolické nemocnici. Kroppovi amputují nohu, chce se zabít. Pavel se vrací na frontu. Leer a Müller jsou mrtví, Deterding utekl a prý ho chytili. Pavlův nejlepší přítel Katczinski je zraněn a umírá. Na konci války umírá i Pavel právě v den, který byl tak tichý, že vrchní velitelství napsalo do zprávy: Na západní frontě klid.

ZNAKY:

Román, vulgární výrazy zvětšují napětí, naturalistické, autobiografické, vyprávěno v ich-formě

CITÁT Z KNIHY:

Žádnému z nás není víc než dvacet. Ale mladí? Mládí? Tomu je už dávno.

Staří lidé jsou pevně spojeni s tím, co bylo dřív, mají pevnou půdu pod nohama, mají ženy, děti, povolání a zájmy, které už jsou tak pevní, že je válka nemůže přervat. My dvacítiletí však máme jenom rodiče a někteří mají děvče. To není mnoho - neboť v našem věku je síla rodičů nejslabší a děvčata nás ještě neovládla.

Válka nás odplavila. Pro ostatní, pro ty starší, je válka přerušením. Dokáží myslet na to, co bude potom.

Nejdůležitější však bylo, že se v nás probudil pocit sounáležitosti, soudržnosti, který se pak na frontě vystupňoval v to nejlepší, co válka přinesla: v kamarádství.

Už nejsme žádná mládež. Už nechceme brát svět útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám 18 let a začali jsme na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti, od snažení, od pokroku. Už v to nevěříme, věříme ve válku.

Jsem mladý, je mi dvacet let; ale ze života neznám než zoufalství, smrt, strach a spojitost nejnesmyslnější povrchovosti s propastí utrpení. Vidím, že národy jsou hnány proti sobě a že se mlčky, zaostale, pošetile, poslušně, nevinně zabíjejí. Vidím, že nejchytřejší mozky světa vynalézají zbraně a slova, aby to všechno bylo ještě rafinovanější a aby to trvalo ještě déle. A stejně jako já to vidí všichni lidé mého věku, zde i tam na druhé straně, na celém světě, se mnou to prožívá moje generace. Co udělají naši otcové, až jednou povstaneme a předstoupíme před ně a budeme žádat, aby složili počet ze svých činů? Co čekají od nás, až nadejde čas, kdy nebude válka? Po léta bylo naším zaměstnáním zabíjet - bylo to naše první povolání, první existence. Naše vědění o životě je omezeno na smrt. Co se potom ještě má stát? A co se pak má stát s námi? Co z nás má být?

HLAVNÍ MYŠLENKA:

Poukázat na to jak je válka zbytečná a hloupá. Lidé se zabíjí, i když nikdo neví proč. Nikdo nemá důvod zabíjet druhého člověka, ale přesto musí. Generace Remarquea byla ztracená, neznala nic jiného než válku.

VLASTNÍ NÁZOR:

Kniha ve mně zanechala hluboký dojem. Ani nejde popsat slovy, jaká válka byla a co všechno v ní člověk musel zažít a vidět a jak se člověk, který byl ve válce, změnil. Všichni lidé ví, že je válka pitomost, ale když si člověk přečte tuhle knihu, dokáže si teprve aspoň trošku představit, jak se nevinný musí cítit, když zabije nevinného.