Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Odehrává se za 1. světové války na západní frontě, kde hlavní hrdina, osmnáctiletý Pavel Bäumer, prožívá strasti války. S kamarády se společně snaží válku přežít. Jenže válka je poznamenává čím dál víc, kamarádi jim umírají, a když jede Pavel na dovolenou domů, zjistí, že už nic není takové jako dřív a že se už nikdy nevrátí do toho bezstarostného života.
Když jsou Pavel a jeho kamarád Albert zranění, dostanou se do lazaretu, kde vidí následky bomb a zbraní. Pavel se uzdraví, ale Albert přijde o nohu.
Pavel se vrací na frontu. Když v jedné bitvě poraní střepina jeho kamaráda "Katczu" do nohy, nese ho Pavel do nemocnice na zádech. Tam zjistí, že během přenosu ještě chytil střepinu i do hlavy a zemřel. Nemůže se z toho vzpamatovat, protože je jediný ze všech kamarádů, který přežil. Nakonec umírá i on sám, v říjnu roku 1918.

Pavel Bäumer byl mladík, který šel rovnou ze školy do války. Válka mu mění priority, dřív byla pro něj důležitá škola, pak však jídlo, teplo a vůbec jeho život. Stanislav "Katcza" Katczinský je nejstarší z roty, vždy si umí poradit, sežene téměř cokoliv. Příběh je psán ich-formou a vypráví ho Pavel Bäumer.

VLASTNÍ NÁZOR:

Kniha se mi moc líbila, byla dost poutavá. Líbil se mi styl vyprávění, že je to psané z pohledu vojáka, který byl ještě před nedávnem s kamarády ve škole. Jenže se všechno změnilo, protože přišla válka. S tou také zmizel respekt k učiteli, jenž se také nechal naverbovat a má za velitele svého bývalého žáka: "Ladšturmáku Kantorku, jak to máte vypucovaný knoflíky? Zdá se, že se to nikdy nenaučíte. Nedostatečně, Kantorku, nedostatečně!" (str. 141) - tuto ukázku jsem si vybrala, protože přesně ukazuje, jak se ve válce snadno změní postavení žák-učitel.

Pavel Bäumer ve válce dospěl, nejdříve si myslel, že až válka skončí, tak se prostě vrátí domů a do školy, ale po návštěvě domova zjistil, že všechno bude už jinak. Když se pak vrátil zpět na frontu, musel zabít francouzského vojáka. Právě proto, že byli vojáci každý den blízko smrti, se na ni připravovali. Když umřel jeden z nich, kamarádi si vzali jeho boty. Nebylo to proto, že by neměli úctu k mrtvým, ale proto, že jim se v dané situaci hodily víc. A pak když umře ten, co je má, tak je "zdědí" zase ten další. Na knize se mi moc líbil úvodní citát: "Tato kniha nechce být ani obžalobou ani vyznáním. Chce se pokusit vydat svědectví o generaci, která byla válkou rozbita - i když unikla jejím granátům." - říká, že ti, co prošli válkou, na to do konce života nezapomněli, nemuseli být ani zranění, ale zážitky z války a každodenní kontakt se smrtí na nich zanechaly velké následky.