Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hlavním hrdinou je zde mladý německý student Pavel (Paul), kterého ještě před dokončením střední školy společně s dalšími spolužáky ze třídy přemluví profesor na němčinu, Kantorek, aby narukovali do války.
Už jen to, že Remarqueovo pravé jméno zní Paul (Erich Paul Remark), vám napovídá, že tento román je z velké části autobiografický. Autor si prošel oběma světovými válkami, takže si dokázal zcela vyhranit názor na tyto doslovné vraždy nevinných lidí.
Díky tomu jsou podrobné popisy útoků na německé i francouzské zákopy více věrohodné. Protože vy tak víte, že všechny ty zrůdnosti, které se dějí v románu Na západní frontě klid, nejsou vymyšlené a fantasmagorické, takže i člověk, který má utrženou hlavu, ale jeho tělo stále zděšeně běhá po frontě, není jen pouhý výmysl příliš velké fantazie jednoho autora.
Román velice zdařile kritizuje absurditu války hlavně díky tomu, že sami hrdinové se snažili proti šikaně velitele čety Himmelstosse obrnit a nebáli se ho zastavit i zcela nekonvenčním způsobem - jednoduše ho sami zmlátili.

Pavel Bäumer, František Kemmerich, Haie Westhus, Albert Kropp, Tjaden, Detering, Leer a mnoho dalších studentů z jednoho gymnázia prochází tvrdým výcvikem do války, kterému velí právě již zmíněný Himmelstoss.
Jakmile si projdou všemi tvrdými zkouškami a šikanami ze strany velitelů, přichází do rukou Stanislava Katczinského, který je coby ostřílený čtyřicetiletý voják má na starosti. A společně s ním odchází do centra opravdové války. A tam si naši hrdinové prochází neskutečnými zážitky, které si ani nedokážeme představit.
Najednou si umí vážit maličkostí. Dobré jídlo, pohodlné místo na spaní, hygiena, to vše je pro ně najednou luxus, jenž si mohou dovolit jen ve velice dobrých časech války. Nejvíce si však váží toho, když mají klid od násilí a mohou si několik dní odpočinout od zákopů, bombardování a strachu nejen o vlastní život, ale i životy kamarádů. A za úplně největší luxus považují chvíle, kdy mohou své cesty zkřížit s jemným ženským pohlavím, které je v jejich jednotce opravdu nedostatkovým zbožím.
Pavel si projde za ty čtyři roky války neskutečnými zážitky, které by ani zdaleka neprožil, kdyby byl doma v Německu. Jenže žádná z těchto zkušeností ho v životě nikdy neposílí. K čemu je muži to, že se umí rvát, zabíjet, zacházet se zbraní a dobře ošetřovat nejhrůznější smrtelná zranění, když zapomene, jak se má chovat ke svým nejbližším a nikdy se nenaučí, jak se správně dotýkat ženy, a své vzdělání, po kterém by toužil z všeho nejvíc, je pro něj teď naprosto zbytečné? Naučili ho snad ve škole, jak se vyrovnat se smrtí nejlepšího kamaráda? Jak ukonejšit přítele, když v zákopu přijde o nohu? Jak se vyrovnat s tím, když nějakému francouzskému vojákovi zpřetrhá život? Ne. Vojáci z první světové války byli naprosto nepraktičtí pro další život. Byli vykořenění, a i kdyby měli šanci vrátit se do původního života, nemohli by se zařadit do společnosti. Ke každému by cítili ostražitost a nenávist, každé ráno se probouzeli s vědomím, že budou další den čelit bolesti a smrti...
Vojáci z války mají svůj život navždy zničen, a tak je někdy možná i lepší, když padnou v boji jako hrdinové.
Takhle nějak to pochopil i Pavel, protože když roku 1918 padl, na jeho obličeji se zračil úsměv. Jako kdyby byl šťastný, že už to konečně skončilo...