Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pohyblivý svátek je jedním z nejslavnějších děl o romantické Paříži dvacátých let minulého století. Mnoho lidí podlehlo díky této knize kouzlu Paříže a vydávají se hledat místa, o kterých se autor ve svých vzpomínkách zmiňuje. Kniha byla vydána posmrtně v šedesátých letech. Název vybrala Hemingwayova poslední manželka na základě jednoho dopisu, v němž Hemingway nazývá Paříž "pohyblivým svátkem" - něčím, co si člověk nese v sobě, ať jde kamkoli. Kniha je rozdělena na mnoho kapitol, ve kterých přibližuje svůj život, podmínky, práci, ženu, syna, ostatní umělce, s nimiž se stýkal, a především Paříž.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Odeon v Praze roku 1966 (1. vydání). Z angličtiny přeložil Stanislav Mareš, doslov napsal Josef Škvorecký. Název originálu: A Moveable Feast. Počet stran: 205.

OBSAH:

1. Předmluva
2. Přívětivá kavárna na Place St. Michel
3. Slečna Steinová udílí pokyny
4. Une génération perdue
5. Shakespeare a spol.
6. Lidé od Seiny
7. Falešné jaro
8. Konec jedné záliby
9. Hladovka byla dobrá škola
10. Ford Madox Ford a pekelník
11. Rodí se nová škola
12. S Pascinem v dômu
13. Ezra Pound a jeho Bel Esprit
14. Skončilo to dost podivně
15: Muž, který měl smrt napsanou na čele
16. Evan Shipman v Lilas
17. Ve službách zlých mocností
18. Scott Fitzgerald
19. Jestřábi se nedělí
20. Otázka rozměrů
21. Paříž nikdy nebere konce
22. Ne vzpomínky, ale život

VYBRANÉ PŘÍBĚHY:

Přívětivá kavárna na Place St. Michel
Popis podzimu v Paříži, špatné kavárny Des Amateurs na rue Mouffetard a věčně opilé spodiny, která ji navštěvovala. Autor se usadí v kavárně na Place St. Michel a píše povídku o Michiganu. Také pozoruje krásnou dívku u protějšího stolu. Po návratu domů navrhne své ženě, aby odjeli do hor.

Slečna Steinová udílí pokyny

Ale když se v Lucemburské zešeřilo, prošel jsem obyčejně zahradou a stavěl jsem se v ateliéru v rue de Fleurus 27...

Slečna Steinová byla hodně statná, ale ne tak moc vysoká. Byla stavěná bytelně jako selka. Měla krásné oči a energický německo-židovský obličej, jaký by také mohl být friulský, a připomínala mi selku ze severní Itálie, svým oblečením, pohyblivým obličejem a hezkými, hustými přistěhovaleckými vlasy, které nosila vyčesané nahoru, stejně jako už je asi nosívala na střední škole. Hovořila stále, ze začátku o lidech a hospůdkách.

Kapitola se týká vztahu mezi autorem a Gertrudou Steinovou. Seznámil se s ní jako začínající spisovatel. Co se literatury týkalo, byla slečna Steinová velmi ješitná, špatně snášela kritiku a pocit frustrace. Byla milovnicí obrazů a razila heslo, že člověk si může kupovat buď šaty nebo obrazy. Měla lesbickou partnerku a s manželkou Ernesta Hemingwaye se nebavila. Těmi pokyny, které slečna udílela, jsou míněny pokyny v oblasti sexuality. Baví se spolu například o otázce homosexuality.

Une génération perdue

To tenkrát, když jsme se vrátili z Kanady a bydleli jsme v rue Notre-Dame-des-Champs a ještě pořád jsme se slečnou Steinovou byli zadobře, udělala tu poznámku o ztracené generaci. Nějak ji zlobilo zapalování u staré fordky model T, co s ní tehdy jezdívala, a v garáži ten mladík, který sloužil poslední rok ve válce, buďto nebyl dost pohotový nebo snad neporušil přednostní pořadí jiných vozů, aby spravil fordku slečny Steinové. Na žádný pád nebyl sérieux a po protestu slečny Steinové ho patron té garáže přísně pokáral. Patron prý mu řekl: "Vy jste všichni une génération perdue."
"To taky jste. To jste vy všichni," řekla slečna Steinová. "Vy všichni mladí, co jste sloužili ve válce. Jste ztracená generace."

Shakespeare a spol.
V době, o které píše, byl Hemingway příliš chudý na to, aby si kupoval knihy. Proto měl velkou radost, když jednoho dne objevil tzv. americkou knihovnu Sylvie Beachové. Paní Sylvie vycházela mladým spisovatelům vstříc a proto si Hemingway mohl půjčit knihy už při první návštěvě, kdy neměl na poplatek. Knihovnu poté navštěvoval pravidelně po celou dobu, kdy žil v Paříži.

Lidé od Seiny
Těmi Hemingway myslí bukinisty a rybáře. Píše o bukinistech, kteří prodávali anglické či americké knihy. Zmiňuje se o absurdním rozhovoru s jedním z nich o hodnotě knih.

"A jak poznáte hodnotnou knížku ve franštině?" "Předně jsou tam obrázky. Pak přijde na to, co to je za obrázky. A potom vazba. Pokud knížka za něco stojí, dá si ji majitel pořádně svázat. Všecky anglické knížky jsou sice vázané, ale mizerně. Není podle čeho je posuzovat."

Znal jsem se s pár lidmi, co lovívali v rybnatějších partiích Seiny mezi Île Saint-Louis a Square du Vert Galant, a když se udělalo hezky, koupil jsem si někdy litřík vína, kus chleba a kousek salámu a posadil jsem se tu na sluníčku, četl jsem si některou z těch koupených knížek a pozoroval rybáře.

Falešné jaro
Do Paříže přišlo jaro a Tatie se ženou Hadley se rozhodli využít jarní počasí k výletu na závody. Vsadili těžce našetřené peníze a hodně vyhráli. Poté šli do drahé restaurace, kde seděl Joyce s rodinou.

Život se zdál tak jednoduchý, jak jsem se tehdy ráno probudil a objevil falešné jaro, uslyšel dudy toho pasáčka se stádem koz a vyšel ven koupit si dostihový program.

Ale Paříž byla velice staré město a my jsme byli mladí a nic jednoduchého tu nebylo, ani nouze, ani nenadálé peníze, ani to světlo měsíce, ani otázka, co je správné a co nesprávné, ani dech někoho, kdo leží v měsíčním světle vedle vás.

Konec jedné záliby
Po rozhovoru s odpůrcem koňských dostihů se zařekne, že už nebude sázet.

Hladovka byla dobrá škola

Ty kurvo převlečená za mučedníka, říkal jsem si. Na tu novinařinu ses přece vykašlal dobrovolně, Úvěr máš a prachy by ti Sylvie půjčila. Půjčovala už kolikrát. Určitě. A příště si zas budeš dělat ústupky někde jinde. Hlad je ti zdravý a obrazy vypadají lip, když máš vytráveno. Jídlo je taky báječná věc, a jestlipak víš, kam se teď půjdeš najíst a napít?
K Lippovi půjdeš, tam se najíš a napiješ.

Hemingway píše o době, kdy často neměl ani na jídlo a hladový bloumal po Lucemburských zahradách či po Lucemburské galerii, jejíž obrazy vnímal bystřeji než jindy.

Ford Madox Ford a pekelník

Closerie des Lilas byla nejbližší slušná kavárna, když jsme bydleli nad pilou v rue Notre-Dame-des-Champs číslo 13, a bývala to jedna z nejlepších kaváren v Paříži.

V Closerie des Lilas se setká se spisovatelem Fordem. Sednou si ke stolu a Ford si objedná brandy. Když mu ji číšník přinese, ohradí se, proč mu nosí brandy, když on si objednal něco jiného. Takhle to jde celým rozhovorem, baví se také o tom, kdo ze známým je gentleman a kdo "sviňák".

Ezra Pound a jeho Bel Esprit

Bel Esprit, takto přátelé - veskrze všechno spisovatelé - Ezry Pounda nazvali akci, kdy každý z nich dával ze svého výdělku část stranou, aby mohli Ezru "vykoupit" z banky, kde musel pracovat, aby se uživil, a mohl se tak věnovat psaní...

Scott Fitzegerald
Poprvé se s ním setkal v kavárně, pili šampaňské a bavili se o svých pracích. Scott měl zrovna v té době novou knihu, Velkého Gatsbyho, kterou si Hemingway chtěl přečíst. Scott poprosil Hemingwaye, jestli by s ním nezajel do Lyonu, kde onehdy nechal své auto. Měli spolu jet vlakem, Scott se však k vlaku nedostavil. Hemingway tedy dojel do Lyonu sám, přespal v hotelu a druhý den se se Scottem shledali. Vyzvedli vůz - který neměl střechu - a jeli směrem k Paříži. Museli často zastavovat kvůli dešti a Scott najednou dostal strašný strach, že má "překrvení plic" a umře. Na noc se zastavili v hotelu, Scott si lehl do postele a požadoval, aby mu Hemingway přinesl teploměr. Nakonec si změřil teplotu, měl ji normální, a hned se zotavil.

Jestřábi se nedělí
Kapitola týkající se Scotta Fitzgeralda a jeho ženy Zeldy. Autor vzpomíná, jak k nim byli jednou s Hadley pozváni. Píše o Zeldě, že se neustále opíjela, provokovala Scotta, aby žárlil, a sama velmi žárlila na jeho práci, nechtěla, aby psal a byla ráda, když se mu to nedařilo, proto ho také nutila do pití. Tím dosáhla toho, že později už nebyl práce téměř schopen, i když si dával neustálé závazky, že už nebude pít a bude pracovat. Začal být opilý i přes den a choval se hrubě a arogantně. Hemingway však píše, že když byl střízlivý, byl milý a označuje ho za svého nejvěrnějšího přítele po celá léta.

Zelda měla moc ošklivou kocovinu. Den předtím byli na večírku někde na Montmartru a pohádali se, poněvadž se Scott nechtěl opít. Říkal mi, že prý se rozhodl, že bude tvrdě pracovat a že nebude pít, a Zelda s ním jednala, jako by neměl smysl pro legraci a kazil zábavu. Tyhle dvě věci mu vyčetla, načež došlo ke vzájemnému obviňování a Zelda říkala: "To ne. Nic takového jsem neudělala. To není pravda, Scotte." Později se zdálo, že se jí něco v duchu vybavilo, a spokojeně se zasmála.

Zelda měla jestřábí oči, úzké rty a jižanský přízvuk i způsoby. Když se jí člověk díval do obličeje, bylo vidět, jak duchem opouští společnost u stolu, odchází zase na ten večírek a vrací se odtamtud s očima nejdřív prázdnýma, jako mívá kočka, a pak potěšenýma, a to potěšení se ukáže na úzké čáře úst a pak zmizí. Scott byl bodrý, veselý hostitel a Zelda se po něm dívala a spokojeně se očima i ústy usmívala, když pil víno. Po čase jsem ten úsměv začal moc dobře znát. Znamenalo to, že Scott nebude moct psát.

Bylo to Zeldino tajemství, o které se se mnou podělila, asi jako by se jestřáb o něco podělil s člověkem. Jestřábi se přece nedělí. Scott už nenapsal nic dobrého, až pak když poznal, že je šílená.

Otázka rozměrů
Scott se sejde s Hemingwayem v kavárně s tím, že se ho musí na něco zeptat a on mu musí pravdivě odpovědět. Po chvíli z něj vypadne, že mu Zelda řekla, že ji svými rozměry nemůže uspokojit a to že je důvod její psychické nemoci. Jdou spolu na pány a Hemingway Scotta uklidní, že je naprosto normální a že ho Zelda chce pouze zničit. Scott mu nevěří a proto ho Hemingway vezme do Louvru podívat se na nahé sochy, aby měl srovnání.

O mnoho let později, dávno po skončení druhé světové války, se mě v Ritz baru zeptal Georges, který je tam teď šéfem a který tam dělával chasseura v době, kdy Scott žil v Paříži: "Papá, kdo to byl ten monsieur Fitzgerald, co se na něho teď kdekdo ptá?"
Paříž je věčná.
Tím skončila má první Paříž. Pak už nikdy nebyla taková, i když to byla pořád ještě Paříž a člověk se měnil zároveň s ní. ...
Ale Paříž je věčná a vzpomínky každého člověka, který tam žil, se liší od vzpomínek všech ostatních. Vraceli jsme se do ní znova a znova, ať jsme byli, kdo byli, a ať se měnila, jak chtěla, či ať to bylo těžší nebo lehčí se tam dostat. Paříž vždycky stála za to a člověku se vždycky všechno, co do ní dal, vrátilo. Ale takováhle byla Paříž v těch prvních dobách, kdy jsme byli strašně chudí a strašně šťastní.