Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V romantických kulisách honosných sídel, temných kobek a hlubokých hvozdů se odehrává životní příběh Satanova potomka, hříšného mnicha Medarda. Hrdinova mysl zmítající se mezi Bohem a Satanem, mezi zbožností, touhou po světské moci a tělesnou žádostí, prochází nevýslovným duševním peklem rozdvojené osobnosti.
Umně zkomponovaný román německého romantického spisovatele, v němž se prolínají fantastické přeludy se skutečností, v sobě nese i silný erotický náboj.

OBSAH:

Medarda dá matka jako mladého kluka do kláštera, kde vyrůstá. Tady se také rozhodl zasvětit život klášternímu životu. Stává se jedním z bratrů a je mu svěřena k opatrovnictví místnost, v níž se nachází vzácné relikvie. Jednou z nich je i ďáblův elixír. Občas je tato místnost zpřístupněna veřejnosti.

Medard začal pravidelně kázat a záhy se ukázalo, že jeho slova nadchla lidi - na jeho bohoslužby stáli lidé i venku, protože do kostela se už nevlezli. Obsah kázání se ale nelíbil bratru Cyrilovi a sám Medard se zhroutil při jednom horlivém výkladu. Chvíli se léčil, ale svou původní vášnivost, se kterou kázal, již nenašel. Byl zdrcen, ale pak se objevili dva návštěvníci, kteří si prohlíželi relikvie. Velmi je zaujal elixír, z něhož se i napili. Nic se nestalo, přesto v nich Medard pocítil určitou změnu. On sám začal věřit, že by mu elixír pomohl, a nějakou dobu se v něm přelo vlastní ego a svědomí. Nakonec se napil a jeho vášnivá výřečnost se mu vrátila, pocit spokojenosti a klidu ovšem ne.

A pak přišla do zpovědnice neznámá krásná žena, která mu vyznala lásku, a on byl ztracen, rozhodl se utéci z kláštera. Naštěstí pro něj nebyl odchod tak dramatický. Bratr Cyril ho poslal s nějakým úkolem do Říma. Nyní získal určitou svobodu a mohl tajemnou ženu hledat.

Netrvalo dlouho a na své cestě potkal spícího muže, který ležel u propasti a co chvíli do ní spadne. Medard ho chtěl zachránit, ale nestihl to. Všiml si, že mu muž byl neuvěřitelně podobný, a jako Viktorin se dostal do baronova domu. Tady si ovšem každý myslel, že je někdo jiný - Viktorin. V době žilo několik lidí - baron, jeho děti Aurélie a Hermogen.
Tamní rodinný přítel Reinhold vyprávěl Medardovi rodinnou historii. Hermogen býval dříve veselý a baron chtěl, aby si vzal Eufémii, jež si se svým šarmem kromě něj všechny podmanila. On rázně odmítl. Eufémie tak zapůsobila i na barona a za nějakou dobu se slavila svatba. Hermogen se stal nepřístupným a uzavřeným a chtěl odejít do kláštera. Nikdo nevěděl, co se stalo, proto Reinhold Medarda požádal, aby se dověděl víc a klášter mu vymluvil. Zároveň upozornil na své sledování. Myslí si, že Eufémie a Viktorin spolu něco mají. To také byla pravda, sama Eufémie nepoznala, že Viktorin není Viktorin.

Nyní se daly do pohybu skutečnosti, které skončily katastrofou. Medard se setkal s Aurelií a poznal v ní ženu, jež ho okouzlila ve zpovědnici, aby se s ní mohl sblížit, udržoval vztah s Eufemií, kterou postupně více nenáviděl, když si uvědomoval, jaká je to potvora. Chtěla se skrz Aurelii pomstít Hermogenovi. Právě kvůli Eufémii a její aroganci se tak Hermogen změnil.

Jednou se Medard neudržel a přemohla ho vášeň, vyděsil Aurelii, to vše viděl Hermogen a obvinil ho, že je v něm ukryt satan. Medard se pohádal s Eufémií a odmítl zabít barona, jenž začal tušit, že mu žena není věrná.

Eufémie Medarda pozvala k sobě, tušil, že ho chce otrávit, proto vyměnil sklenice. Když odcházel do svého pokoje, Auréliiny dveře byly otevřené, když do nich vstoupil, Hermogen ho přepadl. Medard se bránil a přitom ho zabil. Vražda se rychle rozkřikla, nato se doslechl o smrti Eufémie. Povedlo se mu utéci.
Po cestě se snažil převléci do normálního světského oblečení, když ale dorazil do krčmy, vzbudil velký rozruch. Zavolal si proto kadeřníka, byl to velmi zajímavý muž, který se choval schizofrenicky, užíval také dvě jména Pietro Belcampa a Petr Schönfeld. Udělal z něj člověka. Medard pak sám sebe nemohl poznat. Setkal se s malířem, jenž měl ve městě výstavu, poznal v něm muže, jehož už spatřil a poté jej zachvátilo chvilkové šílenství. Byl nucen utéci a pomohl mu Schönfeld, který provedl nějaké rituály, aby ho ochránil před zlými mocnostmi.

Když jel vozem pryč, něco se na něm zlomilo, začalo pršet a ještě k tomu sjeli z cesty. Narazili na hájovnu, kde mohl přespat. V noci ho vyrušil mnich, který mu vypil zbytek elixíru a choval se jako šílený.
Další den si od myslivce vyslechl vyprávění o mnichově životě. Také jako Medard dostal do úschovy relikvie, mezi nimi ďáblův elixír, který celý vypil. Poté se zcela změnil, říkal věci, které by normálně nevypustil z úst. Byl uvězněn ve věži, odtud ho prý vysvobodil sám satan. Začal se potulovat po lese u hájovny a ujal se ho myslivec. Vlny šílenství se stále vracely, ale díky péči byly méně časté a intenzivní. Vše se ale změnilo v den, kdy přijel Medard. Když vypil jeho zbytek elixíru, opět se mu stav vrátil a myslivec ho nechal poslat do blázince.

Medard pokračoval ve své cestě dál, chtěl navštívit sestru abatyše, kněžnu. Ta se svým chotěm vládla malému území. Medard si dvůr vždy vykresloval s různými intrikami a dalšími nešvary. Někde jinde to tak skutečně mohlo vypadat, ale tento dvůr byl malý a všichni zde spolu žijící byli spíše jako jedna velká rodina. Kníže s kněžnou se dennodenně setkávali se svými poddanými a Medard brzy zapadl. Správce místní galerie vyprávěl Medardovi o neštěstí, které se zde stalo. Jeden z hostů byl velmi podobný Medardovi, proto se mu kněžna snaží vyhýbat.

Krátce po svatbě kněžny a knížete přijel na dvůr princ, bratr knížete, se svým druhem Franceskem. Vytvořily se tady nové vztahy mezi princem a kněžnou a Franceskem a sestrou kněžny. Takhle chvíli žili, pak ale přijela italská princezna a tyto vztahy zanikly. Princ si vzal princeznu, ale ve svatební noc byl před jejími dveřmi zavražděn. Předtím ale v komnatě princezny pobyl muž, o němž si myslela, že je její manžel.
Odjela pryč, kde by mohla porodit své dítě.

Po nějakém čase se konala svatba kněžniny sestry a Franceska, objevil se tam ale malíř. Francesko se neudržel a chtěl ho zabít nožem, ale zmizel. Nůž zůstal a později si uvědomili, že stejný nůž zabil prince. Franceska ráno ale nikdo nenašel, stejně jako jeho věci. Princezna porodila syna, hraběte Viktorina a sama zemřela. Kněžnina sestra se stala abatyší a ujala se chudé ženy s dítětem - Medardem.

Medard se rozhodl odjet, ale pak spatřil Aurelii, která zrovna přijela. Tohle rozhodnutí pro něj bylo špatné. Když ho Aurelie spatřila, obvinila ho ze smrti Hermogena, následně byl vyslechnut a několik dní ve vězení. Po celou dobu hrál Leopolda, polského šlechtice. Když vyšetřovatelé objevili mnicha, jenž byl Medardovým dvojníkem, ke všemu se přiznal. Nyní měl Medard cestu k Aurelii volnou, ta ho milovala už dlouho.

Medard zcizil její dopis a tam se dověděl, proč z něj má spíše strach a je trochu odtažitá. Spatřila obraz jeho otce, o němž jí Hermogen říkal, že je to ďábel. Kníže viděl, jak složil mnišský slib, nyní ale věřil, že ho Aurelie spasí. Opak byl ale pravdou, v den svatby jel kolem onen mnich a vykřikoval na Medarda. Ten běžel za ním a téměř ho uštval.

Probral se v blázinci o tři měsíce později, dovlekl ho tam Schönfeld. Když se dostatečně fyzicky uzdravil, odešel do Říma, do jednoho kláštera, zde se zpovídal a konečně řekl celý svůj příběh. Nato mu bylo nařízeno pokání a přestože se trýznil sebevíc, myšlenky a představy zahnat nedokázal. Zdejší mnich mu vyprávěl o malíři, který ho po celou dobu jeho cesty doprovázel, nebyl to ďábel, jak se obával Medard, ale spíše pozorovatel, kterého zaujal již v dětském věku. Napsal knihu o jeho cestě a jeho předcích. Tak se také dověděl, že jeden jeho předek byl obelhán a měl dvě děti s čarodějnicí, jež byla ve spolku s ďáblem, ten se to dověděl až po její smrti. Jeho rod tím byl proklet. Mnoho jeho potomků mělo zajímavý život, ovšem ne vždy šťastně skončili. Tak se dověděl více o svém otci a o tom, jak přišel na svět.

V Římě byl svým chováním považován za mučedníka. To také vzbudilo pozornost papeže, který ho k sobě zavolal. Na základě jejich rozhovoru se rozhodl ráno odjet, začal mít tušení, že pro něj není v Římě moc bezpečno. Při odchodu jej ale odvezli za mužem, jenž chtěl rozhřešení, nezbylo mu nic jiného a v nějaké kobce se setkal s bratrem Cyrilem, který měl být popraven. Později se dověděl, že chtěl otrávit papeže. Při odchodu z kobky mu bylo nabídnuto víno, ale vytušil, že je v něm jed, proto ho vylil do rukávu. Když se dostal do své cely, pocítil bolest. Politá ruka měla rozleptanou kůži. Tou rukou už nemohl hýbat.

Konečně se vydal domů do kláštera. Vyzpovídal se bratru Leonardovi a od něj se dověděl, že jeho dvojník je šílený Viktorin. Také mnoho dalších faktů pochopil. Pak ale přijela Aurelie, chtěla se stát jednou ze sester. Při jejím přijímání se objevil dvojník a zabil ji, než ale zemřela, slyšel od ní odpuštění a on konečně pocítil smíření, žádná muka.
Po nějaké době i on sám umírá.

ANALÝZA:

Vypravěčem a hlavní postavou je Medard, na začátku knihy vzpomíná na své dětství. Svou minulost vypráví s odstupem.

Medard je hodný a dalo by se říci i zásadový kluk. Když jej matka dala do kláštera, chápal, že jeho osudem je strávit v tomto klidném prostředí svůj život. Když se pak vášnivě zamiloval do jedné dívky, pochopil, že proti něčemu tak hříšnému musí bojovat.
Postupně se ale z vyrovnaného chlapce stal muž vyžadující pozornost a uznání ostatních. Tato touha jej zcela zaslepila a také donutila ukrást jednu z relikvií kláštera - ďáblův elixír. Podle legendy získal tento lektvar sv. Antonín od ďábla. Ten, kdo se ho napije, se stane hříčkou pekelných mocností. To se také vyplnilo. Medard se své touhy po pozornosti nezalekne a nezačne se kát. Když ho pak upoutá ta žena, chce vědomě přerušit slib, který dal, když byl přijat do kláštera, a zahodit dosavadní život, přestože je jeho budoucnost celkem nejistá.

Nudnou částí knihy jsou obsáhlé popisy okolí, které děj značně zpomalují, na druhou stranu dokáže autor dobře popisovat Medardovy pocity a myšlenky, díky nimž může čtenář sledovat, jak se Medardova povaha mění. V ději se nachází několik napínavých okamžiků, ke kterým autor dospěl postupným napínáním čtenáře. Dalo by se to přirovnat k jízdě z kopce a do kopce, po dovršení vrcholu přijde úleva a následně pomalé stoupání až na vrchol.

Medard se nechává vést osudem, nepřemýšlí nad variantami osudu, které by mohl ovlivnit, v klíčových situacích jednoduše neřekne nebo neudělá, co by měl a život plyne dál. Bohužel jeho pasivita často způsobí katastrofu. Když ještě k tomu nedokáže své city udržet, výsledek je fatální. Ani láska k Aurelii ho nevrátí zpět ze scestí, na které se dostal. Z muže schopného se obětovat pro lid se stal spíše sobec poslouchající své vášně.

Čtenář může z Medardova chování cítit ďábla, který si s jeho životem hraje a v mnoha situacích za něj hovoří.
Když se Medard setkal s šíleným mnichem a vyslechl si jeho příběh, který se neuvěřitelně podobal tomu jeho, uvědomil si, jak nebezpečný elixír je. Původně se myslelo, že elixír existuje jen jeden, ale to není pravda. Medardovým štěstím bylo, že lahvičku nevypil celou, mohl by jinak skončit jako mnich. Tato skutečnost ho tak vyděsila, že se rozhodl zbavit se vlivu temných mocností. Rozhodl se vyhledat jednu abatyši, aby mu pomohla a on se mohl vrátit zpět ke starému životu, přesto ale veškeré kroky vedoucí k abatyši nechává na osudu.

V ději se v zásadních okamžicích objevuje tajemná postava, jež vyvolává dojem, jako by byla samotným ďáblem, což se na konci ukazuje jako nepravda. Medard často propadá do stavu šílenství, a tak stejně jako hlavní postava i čtenář neví, jestli se děje něco nadpřirozeného nebo zda je to zase jen další představa, která ho má trýznit. Obzvláště ve vězení, kam se dostal, na něj promlouvalo jeho druhé ďábelské já. Když se pak objeví mnich, jenž je mu neuvěřitelně podobný, vypadá to, jako by se Medardova "schizofrenní" představa zhmotnila. Medard neustále vede spory se svým já, co je dobře a co špatně.
Když se vyskytuje v Aureliině blízkosti, mnohem lépe se ovládá a vidí v ní světici, díky níž mu budou všechny hříchy odpuštěny. Ovšem šílenství, kterého se nemůže zbavit, veškerou jeho vůli zlomí.

Autor oslovuje své postavy hlavně označeními jako princ, baron, ... V ději, kdy je třeba něco vysvětlit a tyto tituly by byly příliš matoucí, je užíváno vlastních jmen. Přesto je někdy těžké sledovat linii postav ve vyprávění, pokud člověk nezná jejich jména.