Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Rumunsko-francouzský spisovatel a dramatik Eugéne Ionesco byl jedním z předních představitelů žánru zvaného absurdní drama, které bývá spojováno především s 50. a 60. lety minulého století a svými náměty je blízké existencialismu, filosofickému směru období po 2. světové válce, které je charakterizováno jakýmsi pocitem absurdity, úzkosti ze ztráty hodnot a pocitem odcizení člověka ve společnosti.

Ionescova první hra z roku 1948 je také někdy zvána jako "tragédie jazyka" a jazyk je tu jakýmsi hlavním hrdinou. Ionesco se totiž při psaní této hry inspiroval učebnicí anglické konverzace, kterou si koupil, aby se naučil anglicky a ve které našel typické vyprázdněné dialogy dvou typických anglických rodin Smithových a Martinových.

Hra začíná ve chvíli, kdy Smithovi právě dovečeřeli a sedí ve svých "anglických" klubovkách v obývacím pokoji. Pan Smith si čte noviny a paní Smithová rozebírá, co měli k večeři, jak co komu chutnalo, oznamuje svému manželi, jak se jmenují jejich děti... A pořád omílají to samé v plných tvarech spisovného jazyka. Poté se na scéně objeví služka Máry, která jim oznámí, že za dveřmi už několik hodin čekají manželé Martinovi. Ti jsou usazeni do přijímacího pokoje, kde se snaží dopátrat toho, kde se už viděli, až nakonec dojdou k závěru, že jsou vlastně manželé. Vtom však přijde zase služka, celá scéna "zamrzne", a ona celou jejich teorii divákům vyvrátí. Když se Martinovi a Smithovi usadí a začnou bezduše konverzovat o ničem, několikrát po sobě zazvoní zvonek, ale za dveřmi nikdy nikdo nestojí. Až napočtvrté se objeví velitel požárníků, což rozpoutá hádku mezi manželi Smithovými, zda skutečnost, že někdo zazvoní, skutečně znamená, že někdo stojí přede dveřmi. Velitel požárníků se zoufale snaží ve městě objevit nějaký požár, jenž by mohl uhasit a nakonec u nich zůstane a vypráví trapné anekdoty, jímž se všichni vděčně smějí a povzbuzují ho do dalších, protože jim už dávno došly témata k hovoru a bojí se trapného ticha. Poté se objeví i služka Máry, že jim také chce povědět nějakou anekdotu. Ta je však označena za drzou, poslána zas pryč a po odchodu požárního velitele se opět nuceně a uměle pokračuje v v hovoru o ničem, jehož absurdita postupně graduje až do úplné nesrozumitelnosti.

Pasáže, kdy je hra zastavena a jediným aktérem na scéně je služka Máry (jako v případě manželů Martinových), jsou pak jakýmsi zamyšlením se nad absurditou celé situace - tím jak si hlavní hrdinové vlastně zbytečně nalhávají, že jsou někým, kým třeba ve skutečnosti ani nejsou, jen aby se za to mohli skrýt a nemuseli se stydět za to, kým ve skutečnosti jsou. Stejně tak všechny ty prázdné rozhovory jsou odkazem nejen na stupidní učebnicové dialogy, ale zároveň i zobrazují skutečnost, jak jsou si občas lidé (třeba i manželé) odcizeni, že musí vést tyto bezduché rozhovory, aby si nalhali pocit, že si nejsou cizí a zároveň se zbavili toho strachu, že už si ve skutečnosti ani nemají co říct.

Poprvé byla hra uvedena v Paříži roku 1950, ale moc velký úspěch tenkrát neměla. Ten přišel až o několik let později... Tento fakt na mě působí dojmem, že lidé tenkrát ještě nebyli schopní si tuto skutečnost připustit a ve společnosti se tento námět ujal až tehdy, když lidé, ovlivněni myšlenkami existencialismu, se začali těmito tématy zabývat a cítit, že se jich to vůbec nějak dotýká.