Kniha Evy Brabcové Už se o mě neboj je o komplikovaném vztahu matky a dcery, a je autorčinou sedmou v pořadí. Říká se: "Jaký si to uděláš, takový to máš." Že rozvedená žena s dospívající dcerou, jejíž výchově z důvodů vlastní nezralosti a jisté dávky sobectví nevěnovala tolik času a pozornosti, kolik by bylo třeba, to moc růžové nemá, je proto celkem logické. Své pochybení plně pochopí při svérázném dívčině osamostatnění se. Než najde s dcerou společnou řeč a život obou se vrátí do normálních kolejí, je nucena pohlédnout pravdě do očí a zjistit, že se dívka živí nejstarším řemeslem na světě a že dokáže odmítat i své narozené dítě.
Veronika je rozvedená žena, která žije se svou dospívající dcerou Šárkou. Jejich vztah je velice špatný. Veronika se dříve věnovala hodně práci a dceři to nahrazovala oblečením a různými věcmi. Veronika si nepřipustila, že to k výchově dcery nestačí. Bohužel si uvědomila později, jakou chybu při výchově udělala. V tomto věku, kdy Šárka byla téměř dospělá, neměla Veronika žádnou šanci na nápravu a s dcerou si vůbec nerozuměla. Šárka si prostě dělala, co chtěla. Chodila večer pryč z domu a vrátila se za několik dnů. Jednou si domů přivedla štěňátko, Veronika nebyla z toho nadšená, když si vzpomněla, co ji napadlo za otázky: Kdo ho bude venčit? Kdo se o něj bude starat? Jediná odpověď, která ji napadla, byla, že se o štěňátko, které dostalo jméno Jesika, nebude starat Šárka, nýbrž ona. Jesika se stala členem rodiny. Se Šárkou to šlo z kopce, učila se na servírku a prolézala jen tak tak. Paní profesorka si nechala zavolat její matku Veroniku. Ta se dozvěděla, že se ve škole ztratily nějaké věci spolužáků a nějaké peníze. Veronika byla na pokraji zhroucení, měla zaplatit za ukradené věci přibližně devět tisíc. Jakmile dorazila domů, čekala, až přijde dcera. Šárka se vrátila pozdě večer, ovšem nevyhnula se facce, kterou dostal od matky. Veronika si tím ulevila, ale věděla, že to nemá cenu. Šárka odešla z domu a Veronika zalezla do ložnice, kde se vybrečela a zavolala své kamarádce Olince, která přinesla láhev červeného vína. Takto vždy řešila problémy s dcerou. Olinka vždy odjela pozdě večer taxíkem nebo přespala. Veronika se starala o svého starého otce, jenž žil sám, prala mu, žehlila, vařila a občas i poklidila. O Šárce vždy mluvila dobře, nechtěla, aby na ní bylo poznat, že to s výchovou nezvládla. Veronice v kadeřnictví, kde pracovala, zazvonil na recepci telefon a zaznělo: "Dobrý den, tady Kadeřábková, učiliště." A bylo to ihned jasné. Paní ředitelka jí oznámila, že Šárka odcizila sbírku na oslavu ukončení studia. Nyní to dělalo patnáct tisíc. Šárka učňák dokončila a zkoušky naštěstí udělala. Šárka se toulala po nocích venku. Veronika s tím nic nemohla udělat, byla z toho zoufalá. Šárka se pohádá s matkou, a tak se sbalila a šla bydlet k otci, který o ni nikdy neměl zájem, ale potřeboval servírku do hospody, kterou vlastnil. Olinka vytáhla Veroniku na divadelní představení, aby se netrápila, že zůstala sama s Jesikou. Po třech dnech, kdy se večer vracela domů, našla v předsíni batoh a poházené věci po zemi; bylo jí jasné, že se Šárka vrátila. Při setkání byla Šárka příjemná a milá. Večer Veronice volal otec Šárky, jenž zjistil, že u něho Šárka kradla a už ji nechce nikdy vidět a chce zaplatit škodu. Veronika zase byla na dně, že Šárku špatně vychovala a za všechno může ona. Šárka se změnila, byla úplně klidná a s mamkou si rozuměla. Proto se rozhodla neříct jí, že její otec volal. Chtěla si udržet dobrý vztah se svojí dcerou. Jednou ráno Šárka chtěla jet k vodě, tak s sebou holky vzaly Olinku a samozřejmě i Jesiku. Bylo tam krásně a Olinka nechtěla věřit tomu, že se Šárka změnila. Podruhé, co jely k vodě, se Šárce udělalo zle. Byla bledá a krčila se do klubíčka. Holkám to nedalo a odvezly ji do nemocnice. Veronika byla vystresovaná, ale Olinka ji utěšovala, že to bude určitě jen slepák. Bohužel Olinka neměla pravdu, protože se v nemocnici zjistilo, že Šárka je v sedmém měsíci těhotenství a začíná rodit. Veronika z toho byla vyděšená. Ptala se sama sebe, jak to že to na dceři nepoznala dříve? I když jí poslední dobou připadala taková tvárnější... Dříve to byla vyhublá holčina. Také by ji zajímalo, kdo je otcem dítěte. Zdravotní sestra přišla k Veronice a chtěla těhotenský průkaz; díky tomu bylo jasné, že Šárka na žádné kontroly nechodila. Šárce šlo o rizikové těhotenství. Narodil se jí chlapeček, který byl na tom velice špatně. Veronika s tím byla smířená, a tak šla za Šárkou, která místo toho, aby byla ráda, že se jí narodilo dítě, matce řekla, aby zemřelo. Když Veronice zdravotní sestra řekla, ať si s dcerou promluví, dozvěděla se, že její dcera pracuje jako prostitutka a bylo jí jasné, kdo je otec. Šárku propustili, ale u matky se neukázala a ta o ní nic nevěděla. Veronice zazvonil telefon, kde se ozval pan doktor, který jí řekl, že to dítě zemřelo. Veronika se z toho málem zhroutila, kdyby nebylo Olinky, která jí pomáhá. Při návštěvě tatínka dělala jakoby nic, ale otec to na ní poznal a řekl jí, že to na ní bylo vidět a nemusí se za to stydět. I oni nebyli dokonalí rodiče. Veronice to velice pomohlo a mohla se vybrečet. Do práce za ní chodil muž jménem Martin a Olinka ji přemlouvala, ať si s nim vyjde; nakonec z toho byl vztah, ale nestačilo to na vyrovnání s tím, co se stalo. Olinka Veroniku pozvala do divadla, aby nebyla pořád doma a netrápila se. O přestávce se chtěli projít, ale byla fronta, tak si na chvíli sedli. Veronika zaklonila hlavu a nevěřila svým očím. Uviděla dívku ve zlatých šatech s vyčesaným drdolem. Taková podoba; bylo to jasné, byla to ztracená dcera, vedle níž seděl pohledný muž. Při odchodu se potkali, nebyla z toho nadšená, že vidí matku. Muž se na Veroniku díval nepřátelským pohledem. Po odstupu muže Veronika řekla Šárce, že o ní nic neví, ať jí dá kontakt. Šárka z kabelky vytáhla malou kartičku a poté odešla s mužem. Když Veronika šla s Olinkou k sobě domů, otevřela dveře a zavolala Jesiku. Bylo jí to jasné, že něco provedla - rozkousala boty a ležela na posteli v ložnici a dělala, jako by o ničem nevěděla. Veronika byla rozčilená, ale přesto nepokárala Jesiku, nýbrž ji vzala do náruče. Olinka Veronice řekla: "To je ono, to je ta tvá výchova. Ty bys mohla vychovávat tak akorát plyšového medvěda!" Tím narážela na Šárku. Poté co si s Olinkou sedly v kuchyni, vytáhla Veronika kartičku s číslem. Po telefonu se s Šárkou dohodla, že se setkají, ale nebudou mluvit o tom, co bylo. Setkaly se v baru, kde to moc levné nebylo. Šárka měla asi peníze a nemusela se o ni po této stránce bát. Šárka řekla své matce, že je v pořádku, má dost peněz, a že by nikdy našla třeba prodávat maso, protože si touhle prací vydělá víc. Dala Veronice adresu kdyby něco. Veronika byla psychicky na dně a bylo jí jasné, že nemá cenu za Šárkou dolejzat; kdyby chtěla, tak se ozve sama. Aby si Veronika pročistila hlavu, koupila si zájezd k moři, kam si s sebou vzala Jesiku. Rozhodla se, že zkusí zase žít a nebude se otáčet za minulostí. Z letiště, kde na ni čekala Olinka, odjely taxíkem. Řidič se na ni často otáčel a nakonec řekl, že je hrozně podobná jedné slečně, kterou často vozí. Veronika na to nereagovala, mohla to být jen náhoda. Kdyby jen neřekl, že ta dívka pracuje jako šlapka. Veronice bylo jasné, že to byla Šárka a zapírala - nechtěla se o tom bavit. Zrovna když byla s tím vším vyrovnaná, nechtěla se nechat rozhodit. Od té doby, co byla doma, několikrát jí někdo volal, ale nikdo nepromluvil. Veronika si myslela, že to může být Šárka, ale Olinka jí řekla, ať nemá strach, kdyby jí teklo do bot, že hned přijde. Rozhodli se jít do divadla. Z divadla jely domu taxíkem, který řídil muž, jenž je vezl z letiště. Řidič se zmínil o Šárce, že ji vezl naposledy před měsícem a zdála se nějaká špatná. Vtom se Veronika začala zajímat o to, kde bydlí a chtěla, aby ji tam taxikář dovezl. Byla to stará barabizna a Veronika se bála o Šárčino zdraví a chtěla tam hned jít, ovšem bylo pozdě večer. Holky se teda dohodly, že je tam ten samý taxikář doveze zítra. Byly u vchodu a Veronika zazvonila a volala do okna na Šárku. Otevřelo se okno a zařval mužský hlas, ať nikdo neotravuje. Bylo znát, že se v tom bytě něco děje, ozývaly se nářky, jako kdyby ten muž byl Šárku. Vystoupil taxikář a potykal si v té chvíli s holkami a představil se jim jako Libor. Začal zvonit a ječet do okna, ať Šárku ten muž pustí. Bohužel to nezabralo, a tak navrhl, že počkají do večera, kdy by měl muž odejít do hospody. Po odchodu muže se postavila Olinka na cestu a hlídala, jestli se nevrací. Libor s Veronikou se pokusili otevřít dveře, ale povedlo se to jen díky tomu, že byl Libor šikovný a znalý. I dveře o bytu se podařily otevřít. Šárka brečela a byla ráda, že jí někdo pomohl. V taxíku se Veronika dozvěděla, že je Šárka opět těhotná, ale dítě si už nechá. Šárka se seznámila s Martinem, matčiným přítelem. Šárce se po rizikovém těhotenství narodila holčička. Dokonce i děda Šárky se na ni přišel podívat. Šárka byla sama, a tak Veronika zavolala Liborovi, ať přijede na kafe. Šárka s Liborem spolu chodili a rozhodli se, že budou žít spolu. Při odchodu řekla Šárka matce, že se už o ni nemusí bát, co bylo, to bylo... Teď bude žít šťastně s vlastní rodinou.
CHARAKTERISTIKA POSTAV:
Veronika - matka, která na začátku výchovy dcery udělala chybu a snaží se ji napravit
Šárka - dcera, která projde bouřlivou pubertou a mnohačetnými nesnázemi, z nichž jí pomůže matka
Olinka - žena, která žije život naplno a pomáhá kamarádce s jejím životem
Libor - drzý mladý taxikář, jenž pomáhá Veronice a Olince získat Šárku, s níž se pak sblíží
VLASTNÍ NÁZOR:
Kniha mě zaujala tím, jak čtenáři podává příběh z pohledu matky Veroniky. Dává najevo, co se může stát, a to bez jakéhokoliv přibarvení či zlehčování situace.
