Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jedná se o literární epos, kterým chtěl Dostojevský přehodnotit své dřívější životní postoje a pohled na člověka, jakožto na celou společnost včetně církve. Původním autorovým záměrem bylo dílo o pěti částech, jež jeden čas nazýval Atheismus či Život velikého hříšníka. Svůj plán však změnil na pouze dva díly, oddělené od sebe 13 lety. Nakonec Dostojevskij dokončil jen díl první, obsahově i významově vnitřně uzavřené Bratry Karamazovy, jejichž děj se odehrává v 60. letech 19. století v Rusku.

POSTAVY:

Nejstarší z bratrů, Dmitrij, představuje typ mladého floutka, jenž si jako důstojník uvykl životu plnému hýření, hazardu a žen, což jeho otec odmítl dále platit. Dmitrij zase pokládá otce za zloděje a vymáhá z něj doplatek peněz z dědictví po své matce.
Druhý bratr, Ivan, je přesný opak Dmitrije - vzdělaný intelektuál, jenž se navenek prezentuje jako ateista koketující s nihilismem. Proslavil se několika studiemi k otázce křesťanské víry a funkce náboženství, chová se cynicky. Proti své vůli však dává najevo, že svůj nezájem o druhé pouze předstírá, což je vidět zejména při rozhovorech se svým bratrem Aljošou.
Postava nejmladšího Karamazovce, Aljoši, působí vedle sužovaných bratrů zdánlivě naivně a mělce. Aljoša hodlá natrvalo vstoupit do kláštera, ovšem na příkaz svého duchovního učitele, starce Zosimy, od svého původního úmyslu upouští a celým románem se proplétá jako dobrá víla, jež smiřuje a spojuje rozhádané příbuzné i jejich blízké. Z jeho postavy vyzařuje nejen dobro, vyrovnanost, láska a pochopení, ale i pokora a schopnost vždy pomoci sociálně i duševně slabým.
Trojici bratrů doplňuje Karamazovův sluha, kuchař a pravděpodobně i syn, Smerďakov, který je plný nenávisti a pohrdání a je ovlivněn Ivanovou teorií o světu bez pravidel.
Bohatost lidských charakterů pak doplňuje samotný otec, Fjodor Pavlovič Karamazov, který si v sobě vypěstoval jen ty nejhorší lidské vlastnosti s důrazem na vypočítavost, zbabělost a šaškovství a který si na rozdíl od svých vyvinutějších synů hlouběji neuvědomuje příčiny a důsledky svého jednání. V každém z jeho synů lze vidět určité "karamazovství", jež po něm - ať už více či méně - zdědili.
Z dalších postav je vhodné zmínit se o Agrafeně Ivanovně Světlovové (Grušeňce). Je to mladá, rozverná žena, která si zahrává se starým Fjodorem Pavlovičem a Dmitrijem.
Poslední postavou, jež stojí za zmínku, je krásná Kateřina Ivanovna, která je Míťovou snoubenkou. Představuje povahově silnou, hrdou a čestnou osobnost.

Bratři Dmitrij, Aljoša, Ivan a Smerďakov tvoří jednak základní lidské archetypy a jednak svými osobnostmi i životními postoji opakují základní lidská témata, jež Dostojevskij naznačil ve svých třech předešlých velkých románech.

DĚJ:

Děj začíná ve chvíli, kdy jsou snad poprvé všichni bratři pohromadě. Mezi Dmitrijem a jeho otcem vrcholí spor o dědictví po Míťově matce, a tak Fjodor Pavlovič navrhuje, aby se spor urovnal u starce Zosimy, který je pro místní lidi zázračným mužem a má jim být za soudce. Celé setkání však vyvrcholí skandálem, jehož původcem není nikdo jiný než starý Karamazov. Ještě téhož večera se Aljoša na příkaz svého otce stěhuje z kláštera k němu domů se záměrem druhého dne se vrátit k Zosimovi, jehož život se pomalu chýlí ke konci.
Po příchodu domů se dozvídá, že několik hodin před jeho příchodem vtrhl do domu Dmitrij a otce zmlátil s výhrůžkou, že ho zabije. Aljoša se proto rozhodne bratra vyhledat a promluvit si s ním. V jejich rozhovoru se pak Míťa Aljošovi svěřuje se vším, co ho trápí, zejména co se týče soupeření s otcem o Grušeňku, či zasnoubení s Kateřinou Ivanovnou. Den nato se Alexej zastavuje u otce a ptá se ho, jak se mu daří. Poté měl v plánu zastavit se u paní Chochlakovové, místní statkářky, jejíž dcera je do Aljoši zamilovaná, avšak cestou nastává zvláštní situace. U lávky hází několik školáků kamení po jednom chlapci. Když se Aljoša chystá zasáhnout, onen chlapec začíná házet kamení i po něm a nakonec jej dokonce kousne. Aljoša se později dozvídá, že zmíněný chlapec se mu mstil za to, že Dmitrij zbil a zneuctil jeho otce. U Chochlakovů potkává Kateřinu Ivanovnu, s níž mluví o Dmitrijovi a o penězích, které má od ní předat jistému štábnímu generálovi. Tomu následně peníze doručuje a zjišťuje, že právě jeho syn, Iljuša, je ten chlapec, který ho pokousal. Poté se vydává zpět ke Kateřině Ivanovně, ale zastavuje se ještě u Chochlakovů, kde si s Lise vzájemně vyznají lásku a slibují si, že až bude Lise plnoletá, vezmou se. Ke Kateřině Ivanovně se toho večera již nedostává, neboť se potkává s bratrem Ivanem a společně jdou do hostince, kde si dlouho povídají, a vzájemně se tak poznávají. Alexej se pak vrací do kláštera a Ivan se jde rozloučit s otcem, protože nazítří odjíždí do Moskvy. Tentýž večer umírá stařec Zosima. Druhý den je jeho tělo vystaveno a lidé se mu chodí klanět, avšak tělo začne, navíc ještě neobvykle brzy, podléhat rozkladu a šířit zápach. To je pro všechny obrovský šok, neboť věřili, že Zosima byl svatý muž a jeho tělo tudíž nemůže podléhat rozkladu. Nyní však začínají o jeho svatosti pochybovat. Aljoša toto nese velmi těžce, ale přesto nepřestává věřit ve starcovu svatost. Ten den nadobro odchází z kláštera. Jeho první cesta vede ke Grušeňce, která ho pozvala, protože se bojí o Míťu. O tom už každý ví, že je schopen ze žárlivosti svého otce i zabít. Ještě za přítomnosti Aljoši Gruša odjíždí do Mokrého za svým milým, Polákem, jenž ji před pěti lety opustil, ale ona si stále myslí, že ho miluje. To je také důvod, proč si s Míťou a jeho otcem pouze zahrává. Autor se poté vrací k posledním dvěma dnům Dmitrije. Ten je strávil ve velkém zmatku, sháněl totiž neúspěšně tři tisíce rublů, jež byl dlužen Kateřině Ivanovně. V den odjezdu Grušeňky ji Míťa hledal, když ji nenalezl v jejím domě, napadlo ho, že je určitě v domě jeho chlípného otce, který dokonce Gruše nabízel 3000 rublů, jen aby ho navštívila. Zuříc se tedy vydal do domu svého otce, jehož jeden sluha, Grigorij, právě ležel v posteli s horečkou a druhý, Směrďakov, zrovna prodělával podezřele přesně předpovězený záchvat padoucnice. Dmitrij tedy bez strachu z prozrazení přelezl plot a počal na otcovo okno vyťukávat signál, jež mu vyzradil Směrďakov, oznamující příchod Grušenky. Když Fjodor Pavlovič otevřel okno, Dmitrij pochopil, že u něj Gruša není, a přestože měl velkou chuť otce zabít, neudělal to a dal se na útěk. Při přelézání plotu těžce poranil Grigorije, čehož však hluboce litoval. Později se Míťa dozvěděl, kde je Grušeňka, nakoupil zásoby za peníze Kateřiny Ivanovny a vydal se na pořádný flám za Grušeňkou do Mokrého, který chtěl zakončit sebevraždou v domnění, že zabil Grigorije a ztratil Grušeňku. V Mokrém se mu však daří získat srdce Grušeňky, které došlo, že Poláka už nemiluje, a jeho plánovaná sebevražda se nekoná. Ovšem k ránu do dveří hostince vráží prokurátor s pomocníky a Dmitrij Fjodorovič Karamazov je obviněn z vraždy svého otce. Následuje výslech přímo v hostinci, po kterém je Dmitrij odvezen do vazby. Tak končí první svazek Bratrů Karamazových.

Druhý svazek začíná asi o měsíc později, den před přelíčením, kdy se Ivan zastavuje u Směrďakova, který mu vyloží celou pravdu o onom večeru. O tom, že celý záchvat jen předstíral, o tom, jak zavraždil starého Karamazova a také o tom, jak to celé nachystal, aby byl obviněn Dmitrij. Myšlenku zabít Fjodora Pavloviče mu vnutil prý sám Ivan, a to, že před vraždou odjel do Moskvy, bral jako svolení čin vykonat. Téhož večera se Smerďakov oběsí a u Ivana propuká těžká duševní choroba. V den soudu vše svědčí proti Dmitrijovi, poslední nadějí je pro něj Ivan, jenž jediný zná pravdu. Pro jeho zřejmou nemoc však jeho výpověď není brána vážně, a tak, přestože má Dmitrij nejlepšího obhájce v Rusku, je odsouzen k 20 létům prací na Sibiři.

V epilogu dochází k usmíření Kateřiny Ivanovny s Grušeňkou, které teď společně plánují Míťův útěk.
Na úplný závěr se dostáváme na pohřeb Ijuši, kde Aljoša promlouvá k ostatním chlapcům, aby nikdy na Iljušu nezapomněli, a stali se dobrými lidmi.

SHRNUTÍ:

Celé dílo je psáno z pohledu nezaujatého pozorovatele formou hlubinných filozofických úvah, psychologických sond a rozsáhlých popisných pasáží. Autor zde užívá velmi bohatého vyjadřování, včetně mnoha cizích slov. Daří se mu měnit jazykové prostředky u jednotlivých postav, čímž přidává na jejich věrohodnosti. Je zde realisticky vystižen život v ruském maloměstě skrze osoby pocházející z celého spektra lidské společnosti, ať už se jedná o generály, učitele, lokaje nebo kočovné cikány. Samotné postavy zde jednají většinou v prudkém pohnutí mysli či afektech a jsou unášeny vášněmi, city nebo strachem. Z díla je proto cítit opravdová dynamičnost.
Jak již bylo v úvodu řečeno, významně se zde promítá autorovo smýšlení o církvi a pravoslavném křesťanství. Boj mezi atheismem a křesťanstvím symbolizují jednotlivé postavy.
Na rozdíl od předchozích přímočařejších děl Dostojevského nebylo dílo Bratři Karamazovi zpočátku dobře pochopeno, protože mnoho zásadních otázek, položených ať už v souvislosti s náboženskou vírou, morálkou, základní lidskou podstatou nebo existencí dobra, zůstalo nezodpovězeno. K plnému pochopení geniality díla tak přišlo až o několik desítek let později.

Vzhledem k rozsahu knihy a náročnosti pochopení děje její přečtení nebylo nic snadného.
Celkový dojem z ní je však impozantní.