Psychologický román (6 částí s epilogem) patří k základním dílům ruské realistické literatury 2. poloviny 19. století. Autor se zaměřuje na nitro postav, snaží se vyložit jejich vnitřní svět a také proces deformace, jemuž lidé podléhají při střetávání s okolním krutým světem.
Hlavní hrdina, chudý petrohradský student, Rodin Raskolnikov opustí z nedostatku peněz právnickou univerzitu. Pobývá v pronajatém zatuchlém pokojíku nedaleko centra města. Jeho jediný příjem jsou peníze občasně zasílané od jeho matky, Pulcheriji Raskolnikové, která je pro něj šetří ze své nuzné penze. Jeho sestra Duňa pracuje jako vychovatelka u zhýralého Svidrigaljova. Aby mohla bratra podporovat na studiích, chce se provdat za bohatého starce Lužina. Raskolnikov se tím trápí, ale sám východisko nehledá. Již několik dní hladoví. Přesto nemá zájem najít si nějakou poctivou práci. Vytváří si vlastní teorii, v níž všechny lidi dělí na dvě kategorie: obyčejné lidi tzv. vši a ty, kteří jsou silní jedinci. Začíná v něm klíčit zrůdná myšlenka, jak přijít k penězům. Uvažoval o jakémsi "nadčlověku", na nějž by se nevztahovaly obecně platné morální zásady. Všechno jeho jednání by totiž bylo v zájmu dosažení vyšších cílů, než je kdokoli jiný schopen, a proto by mohl být ospravedlněn z téměř jakýchkoli přečinů. Jako příklad viděl Napoleona. Protože se považoval sám za jednoho z takových nadlidí, nepokládal za špatné zabít někoho bohatého, ale pro společnost "neužitečného", aby on získal majetek potřebný pro život. Jednu takovou osobu zná. Je to Alena Ivanovna, stará lichvářka, u které již několikrát cosi zastavoval. Žije se svou sestrou Lizavetou sama v činžovním domě. Rozhodne se ji tedy zabít a zmocnit se jejího majetku. V té době dostává dopis od matky, v němž píše, že se Duňa opravdu provdá za Lužina. Raskolnikov nechce její oběť přijmout. Náhodou zjistí, že Lizaveta v určitou dobu nebude doma. Po pečlivých přípravách a plánech ukradne domovníkovi sekyru a jde starou lichvářku zabít. Ta, když se snaží otevřít balíček, v němž má být další zástava, umlátí ji Raskolnikov tupou stranou sekyry. Několik minut nato se vrátí i její sestra Lizaveta. Aby jej neusvědčila, tak ji potká stejný osud jako její setru. Jen s velkým štěstím se mu podaří nepozorovaně vyváznout s několika cetkami místo plánovaných tisíců. Lup schová daleko od svého bydliště. Policejní úředník Petrovič, který vraždu vyšetřuje, je přesvědčen o Raskolnikovově vině, ale nemůže ji dokázat. Následkem stresu, strachu a nedostatečné výživy dostane horečku a několik dní blouzní. Jeho přítel Razumichin (Dmitrij Prokofjič Vrazumichin) mu sežene pomoc a stará se o něj. Krátce po probuzení za ním přichází Petr Petrovič Lužin, bohatý muž, který si má vzít jeho sestru Duňu (Avdoťju Romanovnu). Raskolnikov jej vyhodí, neboť považuje Petra Lužina za bezcharakterního domýšlivého sobce. Sestře i matce řekne, ať se rozhodnou mezi ním a Lužinem, protože nechce, aby se Duňa za něj provdávala jen proto, aby mohla finančně podporovat svého bratra. K rozchodu opravdu došlo a do Duňy se zamiloval Razumichin. Raskolnikov se seznámí s Porfijem Petrovičem, neobyčejně bystrým policejním vyšetřovatelem. Po několika přátelských setkáních za ním Porfij přijde a mezi čtyřma očima jej označí za vraha. Přicházejí na něj chvíle, kdy už chce sám sebe prozradit, ale vzápětí odklízí svůj lup a snaží se začít nový život. Svědomí jej však nenechává spát. Se svým trápením se svěří prostitutce Soně Mermeladovové (provdá se, aby uživila matku a sourozence). Ta ho přesvědčí, aby se k činu přiznal a přijal trest. Raskolnikov tedy jde na komisařství a udává se. Za zločin je odsouzen na osm let nucených prací na Sibiři. Přiznání mu vnese do duše klid. Na Sibiř jej doprovází Soňa. Pulcherija Raskolniková mezitím zemře, sestra Duňa se provdá za Razumichina. Sonina láska Raskolnikovovi pomůže se dostat ze životní skepse, přesto však nikdy nepocítí výčitky svědomí nad zločinem, který spáchal. Oba začínají nový život.
Dějová složka románu je poměrně chudá. Napětí tkví spíše v psychologickém a mravním dramatu hlavního hrdiny (vnitřní monology). Raskolnikov má zřetelné romantické rysy. Jeho hrdý individualismus (silné individuality mají právo přestoupit hranici etických norem závazných pro jiné) je zde podroben ostré kritice. Román vznikl na základě autorových vězeňských zkušeností.
CITÁT Z KNIHY:
Raskolnikov okamžitě poznal Kateřinu Ivanovnu. Byla to strašně přepadlá tenká žena, dost vysoká a urostlá, s dosud krásnými tmavě rusými vlasy a opravdu s rudými ruměnci na tvářích. Přecházela sem tam po své nevelké světnici, ruce sepjaté na prsou, rty speklé, a nepravidelně, přerývaně oddychovala. Oči se jí zimničně leskly, ale jejich pohled byl pichlavý a strnulý, v posledním mihotavém blikání dohořívajícího oharku působila ta souchotinářská a rozčilená tvář chorobným dojmem. Raskolnikov jí v duchu hádal asi třicet let, opravdu se k Marmeladovovi příliš nehodila... Příchozí neslyšela a vůbec nevnímala, jak se zdálo, nebyla plně při vědomí, neviděla a neslyšela. Ve světnici bylo dusno, okno však neotevřela, ze schodů šel zápach, ale dveře na schody byly otevřené, ze zadní místnosti se pootevřenými dveřmi valila klubka tabákového dýmu, dráždilo ji to ke kašli, ale nepřivírala. Nejmenší, asi šestileté děvčátko spalo skrčeno na podlaze, skoro vsedě, s hlavou zabořenou do pohovky. Asi o rok starší chlapec se celý třásl v koutě a plakal. Nejspíš byl zrovna bit.
