Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1965 (5. vydání). Počet stran: 319.

OBSAH VYBRANÝCH PŘÍBĚHŮ:

Normanská princezna
Tato novela vypráví o putování princezny Kateřiny, vnučky krále Anglie a Normandie Jindřicha II., která je doprovázena templářskými rytíři, mnichy a dvorními pány do Svaté země k Božímu hrobu. Cestou se chtěla Kateřina zastavit na ostrově Kypr, kde se ve městě Konstancii narodila její patronka Kateřina.
Po dlouhém putování konečně dorazili do přístavu v kyperském Missa, chtěla se vydat přímo do posvátné Konstancie. Bohužel král Kypru Issakia poslal průvod pro Kateřinu, aby ji přivedl stůj co stůj. Kateřina králova pohostinství neodmítla a přidala se ke královu průvodu. Celá cesta byla poklidná a harmonická. V její půli se k nim přidal sám Issakia a půvabem Kateřiny byl zasažen, ale upoutala ho především její moudrost. Přichystaná hostina na její počest byla velkolepá a zábava se prodloužila až do hluboké noci, kdy ji Kateřina ukončila. Později v hodovní síni princezna zůstala s Issakiem osamocena a on toho chtěl využít. Issakia políbil Kateřinu a ona ho za urážku praštila vázou do čela. Tehdy poprvé byla prolita krev. Po tomto incidentu ji doprovodil k její komnatě. Konečně Kateřina byla sama a mohla v poklidu spát. Když už spala, tak k ní přišel Issakia a podruhé téže noci byla prolita krev. Brzy ráno Kateřina s doprovodem bez rozloučení odjela zpět do Anglie. Svému otci poté pověděla o urážce kyperského krále a žádá pomstu. Ten jí slíbil pomstu, a proto jel navštívit svého bratra Richarda, později známého jako Lví srdce. Jenže král při zpáteční cestě zemřel a na trůn se dostává Richard. Kateřina žádá pomstu od něj, ten začíná ihned připravovat křižáckou cestu. S nimi putovala i Kateřina, ale v rouchu kajícnickém a po celou dobu ji nikdo neviděl. Když se konečně po dvou letech příprav cestování a válek dostali na Kypr, tak se velmi brzy a rychle během sedmi dní dostali do Nikósie a cestou všechno dobyli a spálili na popel. Po třech dnech Nikósie konečně padla a král Issakio byl zabit ve svém paláci. Richard poté nechal vystrojit na zříceninách Nikósie jeho svatbu s Berengarií. Po dvou letech konečně spatřili Kateřinu veselou a v rouše nekajícnickém. V noci se Kateřina vydala chodbou k mrtvému královi. Když ho spatřila, klekla k němu a začala líbat jeho mrtvé tělo a nad Nikósií se otevřelo rozbouřené nebe.

Smrt Marca Pola
Tento příběh vypráví Paolo Vecchio Jahem (mnich) u svatého Marka. Vypráví velmi smutný příběh o člověku ušlechtilém, slavném, jenž prozkoumal a viděl tolik zemí. O člověku čestném, spravedlivém a se srdcem odvážným, leč kdejaký templářský rytíř byl taky ve službách Velikého chána. Do své vlasti se vrátil až v roce 1295 ve svých 41 letech. Marca ve své vlasti obklopila závist, neúcta a různé pomluvy. Všichni si mysleli, že si vymýšlí a své bohatství nedobyl poctivě. Ve své mateřštině zapomněl pár slov, které nahrazoval tatarskými a v očích měl pýchu dalekých zemí, které směl poznat. Stal se nejvýznamnějším boháčem benátským, nazýván "Messer milionu".
Když Veliký chán táhl na pyšný Janov, Marco Polo se dal do jeho služeb, aby dokázal svá pravdivá slova o jeho hrdinství. Bohužel Janované ho zajali a drželi v kobce. Marco byl ale konečně zas šťasten, protože opět zažíval dobrodružství. Ve vězení vzniká jeho nejlepší kniha. Po propuštění z vězení vydává knihu a opět ho obklopily závist a pomluvy. Po návratu do své vlasti se oženil s Donatou, s níž 3 krásné dcery, ale otcovou lásku nepoznaly. Po zbytek života Marco jen toužil po obětovaných dálkách. Zanedlouho se o něm začalo povídat, že je blázen atd. Nevycházel nikam do společnosti a jen se lidem stranil. Na konci života, když svůj majetek rozdělil, odebral se do své tajné kobky.

Královna
Tato novela je o královně Elišce Přemyslovně, poslední z rodu Přemyslovců. Její manžel je král Jan Lucemburský. Brala si ho jako 14letého chlapce, když jí bylo osmnáct let. Věděla, že na ní spočívá veliké břímě, a to zachovat Přemyslovce. Z lucemburského mladíka měla převychovat Přemyslovce. Byla snachou francouzského krále a ten ji měl velmi v úctě. Nikdy by nedovolil, aby s ní bylo takto zacházeno jejím Janem. Bylo jí pouhých 24 let a králem byla přehlížena. Už před dvěma roky si přivedl na Pražský hrad svojí metrechu hraběnku Jeanu de Beárnovou. Jednoho rána si ji nechala přivést do svojí komnaty s tím, aby odešla z Království českého a Jana Lucemburského nechala. Jinak jako královna Eliška zakročí a sama ji vyžene. Na to Jean odpověděla, že poslouchá pouze krále a ony dvě jsou si rovny a že nikam neodejde. Tehdy se královna rozčílila a pověděla, že ony dvě si nikdy nebudou rovny, ona bude vládnout, ona bude vychovávat Janova syna, kterého teď čeká, a zachová tak rod a Jean bude vyhnána. S tímto vědomím hraběnka odešla.

Dvě mouřenínů
Tento příběh vypráví již stařecký Jiří Ari, rytíř z Arenburgu. Příběh o erbu dvou mouřenínů. Rodu Arenburgu darovaný císařem Zikmundem Lucemburským. Jeho otec Jindřich Ari tehdy jen basilijský kupec roku 1426 vedl tažení proti kacířům (husitům) z 25 žoldnéři. U města Ústí se připojil k markrabatům míšenskému a saskému k 80 tisícům ozbrojenců. Jindřich tehdy přislíbil každému, že z kacířského Království českého přiveze každému nějakou kořist. V září téhož roku přišel od otce dopis se zprávou, že prolomili hradbu kněze kacířského Prokopa a otec jedním tahem uťal dvě kacířské hlavy mouřenínů. Byla to spíš bitevní zpráva než rodinný dopis. Zanedlouho poté přišly zprávy o strašné porážce křižáckých vojsk a otce už nikdy neviděli. Jiří proklínal ty ďábly kacířské, nenáviděl je a chtěl jít co nejdříve do boje proti nim. Zdržoval se jen kvůli matce. V roce 1429 přišel matce dopis z říšské kanceláře, podepsaný císařem a králem Zikmundem, že je povýšen do dědičného stavu rytířského z Arenburgu a do erbu jeho rodu jsou dány dvě hlavy mouřenínů, které tehdy otec uťal. Konečně věděl, že se bude moci připojit do bojů. Když ale nastal jeho čas, tak se císař s papežem rozhodli sjednat mír s kacíři. Jiří byl celý bez sebe, a když konečně roku 1433 přišli do Basiliji na koncil, viděl, že jsou vítáni s úctou. Rozhodl se proto Jiří, že Prokopa zabije. Šel za ním do hospody U Tří králů a v ruce držel matčinu saracénskou dýku. Prokop ho uvítal, jal se slova a Jiří uviděl v jeho tváři únavu a smutek. To byl konec jeho záměrům. Dýku odložil, s Prokopem promluvil a odešel se zvláštním pocitem. Na sklonku života si vybavoval rozhovor s Prokopem Holým.