Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Značná část Wurmových básní (i když ne všechny) ve výboru Břehy v zádech je poznamenána autorovou bolestí nad ztrátou rodičů, s níž má i v dospělosti potíže se vyrovnat. Přesto však jako humanista v básních nachází důvod k životu i svoji cestu životem, svůj modus vivendi.

K rozboru jsem si vybrala báseň Kompas ve větru:

Noc svítí výkřiky. Všechny hvězdy
jiskří ti
Nocí pozdrav a vzpomínku
a útěchu,
Ať staneš kdekoli.

Ať kdekoli jsi, nic neočekávej.
"Kdo nehledá,
Ten bude naleze." Náhodně. Ráda
spatřena
Plachta na bijícím moři.

Co se děje, je dar. Vytrpěn,
zasažen, zmařen -
Všechno je dar, oběma rukama držet
a vděčně.
Oběma rukama.

Oběma rukama držet: křídla plachet
se vzdouvají
Na moři, ať kdekoli v noci
se dává útěcha
Jiskrami ve větru.

Pln stesku po domově a zemitou krví
přeplněn
Už dávno je člun.

Dozrálý bez naděje. Ale tvrdé slzy
důvěry
Halasí pod víčkem.

ROZBOR BÁSNĚ:

Život je přes všechna utrpení darem, jejž je třeba si držet oběma rukama a být za něj vděčný. Tato myšlenka je pro autora kompasem ve větru (vání, dění) života a zde ji vyslovuje jako své krédo. Jemu samému přišla sice záchrana, ale i ta záchrana v něm vyvolává stesk po domově a hlubokou bolest. Zůstává bez naděje, ale s důvěrou.

První sloka je expozicí. Za pomoci metafor (noc jako výraz beznaděje, prohlubované "výkřiky" - strachem a zoufalstvím, hvězdy jiskřící pozdrav, vzpomínku a útěchu jako záblesky naděje) nás autor uvádí do tématu, kterým je zamyšlení nad otázkou existence a vzájemného vztahu beznaděje, útěchy, naděje a důvěry v životě. Vjem dynamiky jiskřících hvězd je zesílen použitím polysyndetonu (pozdrav a vzpomínku a útěchu).

Druhá sloka nabízí pesimistické očekávání, které doplňuje citací části aforismu Franze Kafky "Kdo hledá, nenajde, ale kdo nehledá, bude nalezen." jako návrhu řešení a vlastním komentářem ve smyslu: nic neočekávej a budeš-li mít štěstí, dočkáš se radosti ze záchrany, ze záchytného bodu, z pevnější půdy pod nohama. (Moře zde představuje zmatek a beznaděj.)

Ve třetí sloce Wurm prohlašuje vše za dar a vybízí k vděčnosti. Při výčtu v podstatě negativního dění, resp. možných hodnocení života využívá asyndeton a aposiopezi, kterým naznačuje, že výčet není úplný. V dalším verši používá elipsu (všechno dar) jednak k udržení rytmu, jednak i k zabránění frázovitosti vzniklé opakováním ("je dar"). K vděčnosti připojuje i pokyn pevně se držet toho, čím procházíme - života. (pevně: "oběma rukama")

Čtvrtá sloka navazuje na třetí sloku epanastrofou ("oběma rukama"), která mu zde umožňuje rozvést odůvodnění, proč se všeho pevně držet: ačkoliv dostáváme útěchu prostřednictvím pozdravů a vzpomínek, náš život - byť i v bezpečí - je stále ohrožován vnějšími okolnostmi.

V páté sloce k tomu autor dokresluje "záchytný bod" - loď z druhé sloky: i když jej dosáhneme a dosáhneme určité opory, stejně zůstáváme sami, s nenaplněnou touhou po domově (bezpečí) a důsledky minulých zranění - "zemitou krví" (využití epiteta k hodnocení a zesílení).

Konečně šestá sloka obsahuje realistický závěr: autor skrze "noc" beznaděje dozrál a současně ztratil naději, ale je si vědom své vnitřní důvěry - v koho nebo co vlastně? To už z básně explicitně a jednoznačně nevyplývá, můžeme se ale o tom domýšlet: napadá mne důvěra v život a důvěra v sebe, vzhledem k tomu, že Wurm má židovské kořeny, se však může jednat i o vnitřní postoj k Bohu (vzhledem k tomu, že v básni Vzpomínka vyjadřuje lítost nad nepřítomností otce, který jej učil židovský zákon, který mu tím pádem chybí, se mi to však jeví jako nepravděpodobné).

V básni Wurm pracuje s daktylotrochejským veršem. Dále zde využívá tropy i figury, jak je v poezii obvyklé. Jeho básně jsou plné metafor (noc svítí výkřiky: "výkřiků - volání o pomoc, výkřiky strachu a zoufalství, beznaděje - je tolik, že "noc" jimi přímo svítí, hvězdy jiskří: do "tmy" problikává útěcha a světlé vzpomínky; křídla plachet; útěcha se dává jiskrami ve větru - viz "hvězdy jiskří") a symboly (plachta - současně synekdocha = loď - na bijícím moři jako symbol blížící se záchrany, pomoci; noc jako označení temného období života; hvězdy jako označení světlých míst - příjemných vzpomínek apod. působících jako útěcha bez ohledu na aktuální pozici).

V první sloce autor používá polysyndeton (pozdrav a vzpomínku a útěchu), ve třetí naopak asyndeton (vytrpěn, zasažen, zmařen). Opakovaně se v básni vyskytuje elipsa (ráda spatřena; všechno dar). Autor často k vyjádření zejména svých citových postojů používá zdobná epiteta, v této básni např. "zemitá krev", "tvrdé slzy", "bijící moře" (= rozbouřený život, bouřlivá cesta životem). Dosti málo v této básni využívá personifikaci - na rozdíl od dalších básní se zde objevuje až na konci: "slzy se hlásí" ("ráda spatřena plachta" - může být rovněž chápáno jako personifikace, ale domnívám se spíše, že jde o trpnou vazbu, kde agensem je autor, popř. čtenář).

Otázkou zůstává, proč Wurm toto dílo napsal. Po přečtení jeho dalších básní usuzuji, že se chce vyrovnat se ztrátou rodičů, je jakýmsi poutníkem hledajícím své místo, víru a identitu jež ztratil. Vstupuje do básní, ztotožňuje se s nimi a tímto způsobem nám otevírá cestu svým životem. Mapa jeho srdcem, možná listy v kalendáři? Ano, otáčím jeden list za druhým a probírám se jeho životními etapami, prožívám jeho ztrátu, cítím jeho deprese, další den se ocitám v prostředí Prahy, kde se rozhlédnu a cestou ze "Sole Sombra" mě spaluje horké odpoledne.