Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydala Matice cyrilometodějská s. r. o. v Olomouci roku 2020 (2. vydání). Z rakouského originálu Der Sohn des weißen Häuptlings přeložil Zdeněk Feudrich. Počet stran: 56. ISBN: 978-80-7266-454-2.

OBSAH:

Nesmírně divoké pralesy se kdysi rozléhaly na březích jezer a řek jižní Kanady, kde se dnes hrdě vypínají mrakodrapy a nad oblaky se křižují dráhy nadzvukových letadel.
Tam na pokraji rybníkatých řek a věčně zadumaných lesů žily proslavené indiánské kmeny Algokinů a Hurónů. Na východ od nich, v nynějším americkém státě New York, stály tehdy uprostřed rozsáhlých pralesů vigvamy Irokézů. Ačkoliv je společná řeč i mravy úzce pojily s Huróny, přece s nimi žili v nepřátelství na život a na smrt. Holanďané, kteří tehdy považovali jejich území za svou kolonii, ještě více rozdmýchávali nenávist Irokézů proti Hurónům a Francouzům. Tak došlo mezi oběma indiánskými kmeny k bratrovražedným bojům. V každém zašustění listí, v každém pohybu křoví bylo možno tušit nebezpečí. Smrt a záhuba číhala všude. - Náš skutečný příběh nás vede do počátků tohoto divokého boje.

Náš příběh se začíná vyprávět v červenci roku 1640, kdy se po řece Nipissingu, která teče americkými pralesy až do Ottawy, již v přítmí plaví válečné kánoe Hurónů pod vedením náčelníka Rychlého šípu a nákladní lodice patřící Karlu de Montmagny, který byl nyní novým správcem francouzské kolonie a který byl mezi přátelskými Huróny zván jako Bílý náčelník; zároveň byl i maltézským rytířem. Rychlý šíp pro něj dojel se stem bojovníků do Québeku. Nový místodržitel si totiž chtěl s indiány obhlédnout své kolonie, poznat jejich způsob života a jejich požadavky. V úmyslu měl rovněž dohodu o boji proti společnému nepříteli, kterého měli v kmeni Irokézů. V nákladních člunech vezl dary pro náčelníky a také oltářní potřeby a řemeslné nástroje pro tzv. "černé kabáty", což byli jezuitští misionáři, kteří zde již působili po několik desetiletí. Bílý náčelník s sebou v lodi měl svého patnáctiletého syna Otu de Montmagny, jenž se již těšil na indiánský způsob života, na dobrodružství a hlavně na stejně starého syna Rychlého šípu.

Kánoe zahnula za skalní útes a vtom se bělochům naskytl pohled na čtyři velké ohně. V jejich záři stáli krásně odění indiáni, kteří radostně pokřikovali na uvítanou. Rychlý šíp i nový místodržitel se přivítali s náčelníky a pak šli průvodem kupředu, do vesnice to bylo cca hodinu cesty. Kánoe vytáhli na břeh, ukryli v křoví a postavili k nim stráž. Před vesnicí stál P. Daniel SJ, který průvod uvítal. Bílý náčelník měl se svým synem Otou přespat u něj v chatě, indiáni se usídlili ve svých vigvamech a vojáci si postavili stany a brzy usnuli. Misionář s Montmagnym mluvili o svých plánech. Místodržitel zde na hurónském území chtěl strávit dva měsíce, objet všechny kmeny a do hlavního města Ossassany svolat shromáždění, aby ujednal válku proti Irokézům. Mezitím měl jeho syn Oto zůstat zde u P. Daniela. Misionář mu v tomto velmi rád vyhověl, ačkoliv měl Oto velmi živou, až ohnivou povahu a měl pověst lehkomyslného mladíka, který se vzpírá autoritám. Po matce Tyrolce byl tichým tvrdohlavcem. Oto navštěvoval jezuitskou kolej v Innsbrucku, avšak nevydržel tam, nebo spíše s ním nevydrželi jeho učitelé a vychovatelé, proto se odstěhoval do Paříže k otci a brzy nato s ním odjel do těchto krajů.

Oto se chtěl stát vojákem a velmi jej zajímali indiáni, jejich způsob života, jak loví a tiše se pohybují, jak si dokáží dávat signály anebo to, jak zneškodnit a spoutat nepřítele. A do těchto věcí ho pomalu zasvěcoval syn Rychlého šípu, jenž byl moc mladý na to, aby byl přijat mezi bojovníky, kteří mají své jméno. Oto mu tedy měl říkat Rudý bratře. Mládenci, jako byl Oto, to vrtalo hlavou, vždyť on tolik toužil něco dokázat, něco velkého, statečného a chlapa hodného, tam jej táhlo jeho srdce a kvůli tomu probrečel nejednu noc. To proto, že jej nikdo nechápal a že nikdo neviděl do jeho duše.

Otec ve vesnici s několika náčelníky vykouřil kalumet (= dýmku míru) a ještě tentýž den odcestoval do vesnice vzdálené čtyři hodiny. Dále se pak ubíral do Ossassany, kde se hodlal zdržet nějakou dobu. Oto se mezitím učil se synem Rychlého šípu a šlo mu to.
Až při jedné výpravě do lesa nedaleko vsi, kde se měl Oto připlížit k mladému indiánovi zezadu a spoutat ho, aniž by jej uslyšel, se stalo, že ho přepadli čtyři Irokézové, spoutali jej, hodili na dno lodi a veslovali s ním pryč. Ve vesnici Irokézů byl náčelníkem Velkým buvolem dotazován, zda prozradí, kde bílý čaroděj, který se nazývá poslem Velkého ducha, přechovává bílý lék, který klade synům Hurónů na jazyk, aby je začaroval. Ale Oto mlčel, přeci nezradí svého Spasitele... Je přivázán ke stromu a šlehán důtkami. Bolest je to ostrá a při každém dalším šlehu se bolest ještě zvětšovala, ale Oto ani nemukl. Nedostal najíst a napít celý den a noc. Pak přišlo vysvobození. Jeho Rudý bratr mu předal instrukce a uvolnil jeho pouta, avšak sám je zajat. Oto přijíždí do hurónské vesnice již pozdě, je vypálená, bojovníci leží mrví na zemi a ženy a děti spolu s Černým kabátem jsou odvlečeni do zajetí tam, kde nyní drží i jeho Rudého bratra. Ve vesnici se mu podaří pokřtít bojovníka Černého bobra, který mu vydechne v náručí. V lese se sejde s jeho synem a posílá ho za svým otcem Bílým náčelníkem a Rychlým šípem, aby jim podal zprávu o tom, co se ve vesnici stalo, a aby přispěchali na pomoc.

Oto se také vydává vstříc nebezpečí, když se odváží do irokézské vesnice s rukojmími, aby vyslechl hovor Velkého buvola, jenž předává Sokolovi pouzdro, které má odvézt až ke břehům Ottawy, kde na něj bude čekat Silný medvěd se svými bojovníky, aby připravili mučednické kůly. V pouzdře jsou hostie, které mají za čarovnou moc Černého kabáta. Ještě než se Sokol dostane k loďce, je přepaden Otou a spoután přesně, jak jej to učil jeho bratr. Pouzdro s hostiemi se mu však zčásti vysype, posbírá je při slabém světle prvního svítání a rty se mu pohybují tichou modlitbou. Postaví poklad před sebe, chopí se vesel a pluje i se zajatcem pryč. Po osvěžujícím spánku uslyší náhle signál mňoukání divoké kočky, signál Hurónů - to se vrací Otův otec a Rychlý šíp s indiány i s vojáky. Mezitím místodržitel míří do pralesa k vesnici Attignvě, která má být večer přepadena Irokézy. Rychlý šíp zůstává se stem bojovníků u Nipissingu, aby v noci udeřil na Irokéze, kterých zůstalo 50 na hlídání zajatců.

A jak to všechno dopadlo? Vesnice Attignva byla sice napadena Irokézy, ale Hurónové spolu s vojáky byli ozbrojeni puškami a byli rovněž v přesile, takže nepřítel byl poražen. I Rychlý šíp měl úspěch a osvobodil Černého kabáta, svého syna a vyhladovělé ženy a děti, které již hladem plakaly. Jeho syn byl rovněž šlehán a pálen a P. Daniel přišel o dva prsty. Spolu s Otou se tak stali hrdiny. To proto, že Ota zachránil mladému indiánovi jeho život, když skočil do bodnutí Irokézovi v cestu.

Na radě starších se pak usneslo, že Ota za své statečné činy ponese jméno Manitu - Toba (Nositel Boha) a jeho druh Orlí oko. Již ve svých patnácti letech se jim dostalo pocty, které se dostává jinochům až ve dvaceti. Byli na sebe navzájem hrdí, stejně jako jejich otcové. Oto zmužněl, zesílil a dospěl; vrátil se do Evropy, kde vystudoval, a po čase byl vysvěcen na kněze. Vydal se jako jezuitský misionář mezi kanadské indiány. Jeho představení jej poslali na ostrov sv. Josefa u Québeku, kde byly usazeny poslední zbytky hurónského národa - náčelníkem osady byl Orlí oko, kterého sám pochoval. Sloužil zde čtyřicet let.
P. de Montmagny byl dobrý pastýř a oni ho ctili a milovali jako otce. Byly to jeho děti. Když přišla i jeho hodina, z očí mu zářil klid a štěstí, poté usnul pokojně navěky. Hrob mu vykopali vedle hrobu Orlího oka. Zemřel 10. srpna 1698.

VLASTNÍ NÁZOR:

Krásný příběh ukazuje ryzí přátelství dvou chlapců a jejich až neskutečně statečné činy. Jejich osudy jsou pravdivé, a to mě zaujalo, protože jsem o misionářích v Kanadě nikdy nic neslyšela. Kniha má nádech dobrodružství, které je spojeno s duchovní stránkou. Moc hezky vyprávěno, čte se opravdu jedním dechem. Vřele doporučuji.