Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zmíněné věty jsou úvodem k jednomu z nejvýraznějších Nietzscheho děl - k Antikristovi - a charakterizují jeho postoj k lidem své doby. Nešlo o samolibou nadřazenost, ale o vědomí svých intelektových schopností a odvahy myslet tak, jak nebylo běžné. Tyto nekonvenční myšlenky nejsou důsledkem osobnostní náboženské krize a časné ztráty víry, jak se můžeme dočíst v doslovu knihy, ale naopak nalezením osobní víry silnější, než je ona Nietzschem kritizovaná konveční. Zvláště, když Nietzsche sám přiznává, že ani jako dítě nebyl věřící. U ateisty logicky nemůže dojít k náboženské krizi, ale jen k náboženskému růstu.

II.
Nietzscheho názory a postoje prezentované už v Zarathustrovi nápadně připomínají klasický egyptský hermetismus. Otázkou ale je, zda si byl toho Nietzsche vědom. Hermetismus byl v jeho době sice znám, ale pouze ve zcela zdeformované podobě jako produkt křesťanství. Egyptští kněží praktikující tento nejstarší filozoficko-náboženský směr ve snaze přiblížit jej i lidem za hranicemi Egypta, přizpůsobili své texty chápání neegypťanů. Vznikly tak texty netypické pro egyptskou kulturu, ale za to nápadně připomínající křesťanství. Co si tedy řekli středověcí kněží? "Toť produkt ranných křesťanů!" To byla ovšem chyba, základní omyl. Hermetismus nevychází z křesťanství, ale křesťanství z hermetismu. Vždyť dvě nejvýznamnější postavy judaismu a křesťanství - Mojžíš a Ježíš - byly hermetiky v pravém slova smyslu. A v tomto duchu se i křesťanství v prvních staletích formovalo. Pokud se odpoutáme od zaběhnutých vzorců myšlení a dovolíme si trochu tvořivosti, dostaví se nám při srovnání křesťanství a hermetismu jasný "aha-zážitek", kdy najednou tyto nápadné podobnosti uvidíme jasněji než cokoliv jiného.

A tady se opět vracím k Nietzschemu. Byl to nadmíru inteligentní, vzdělaný a sečtělý člověk a především individualista. Tato kombinace mu dovolila uvidět to, co jiní neviděli. Nedošlo tak k náboženské krizi, došlo k náboženskému růstu. Sice zřejmě nesrovnával dostupné hermetické texty, ale ke svému přesvědčení dospěl oklikou přes buddhismus (který má některé prvky podobné jako egyptský hermetismus a je tu možná určitá souvislost) a psychologii Ježíše. Mojžíš nebyl i přes své původní hermetické vzdělání Nietzscheho oblíbencem. Od ideálů nadčlověka se totiž vzdálil a nade vše svým učením postavil nepostradatelnost kněze.

III.
Opačným směrem se ale vydal Ježíš, vyzdvihující vůli k moci překonat sebe sama a dostat se na vyšší duchovní úroveň. To vše ovšem bez zbytečné byrokracie kněžsky organizované společnosti. Nietzsche nebyl a priori proti bohům. Naopak, víru v boha pokládal za stupeň na cestě k nadčlověku. A bylo to Ježíšovo ztotožnění se s Bohem, které vzbudilo Nietzscheho sympatie. Dokázal dokonale pochopit jednotu Ježíše a Boha a kritizoval pak zprznění tohoto dokonalého symbolismu, které vyústilo v termín Syn Boží. Nietzschemu se příčilo vymazání jakékoliv radosti, lásky a souznění, jež Ježíš svým životem a smrtí šířil. "Nikoliv věřit, nýbrž činit, především mnohé nečinit, jiným být..." (Nietzsche, 2001, str. 58)
To je poselství Ježíšova života, se kterým se Nietzsche zcela ztotožňoval. Způsob křesťanství, který je podle něj stále možný, i když "...byl jen jeden křesťan, a ten zemřel na kříži. Evangelium zemřelo na kříži." (Nietzsche, 2001, str. 57)

To co následovalo po Ježíšově smrti označoval Nietzsche jako "zlé poselství" (Nietzsche, 2001, str. 57). Především poselství Pavlovo, kterému se později dostalo velké pozornosti, má Nietzsche zřejmě za to nejhorší, co se mohlo křesťanskému náboženství a celému západnímu světu přihodit. To, co ve velkém započal Mojžíš, Pavel dokonal. Vše pozitivní, radostné, vlastní životu bylo popřeno a vystřídáno strachem z pojmů onen svět, poslední soud, nesmrtelnost, ... Pojmů, které ještě prohloubily kněžskou moc a učinily je tím nejdůležitějším v lidském životě. To vše jen za jedním účelem - pro touhu po moci. Po moci ne stát se dokonalejším, ale po moci ovládat... Nemůžeme se pak divit tomu, že se Nietzsche po pochopení zmíněných souvislostí odklonil od křesťanství a začal jej veřejně kritizovat. Že volal po přehodnocení hodnot.

IV.
Je typické, že byla Nietzschemu sympatická doba renesance (mimochodem období, kdy se více začalo mluvit o hermetismu). Doba, kdy vzdělaní měli odvahu částečně se odklonit od dogmatického myšlení. Doba, jež dávala naději cestě k nadčlověku. Kněžská moc dostávala jednu ránu za druhou a pak přišlo spasení (bohužel křesťanství) ve formě drobnějšího ústupku - protestantství. Zase tu zabodoval systém tvoření stád a naděje v pokrok byla z ničeho nic smazána. Je tak pochopitelné, že tuto jen zdánlivou reformaci nepovažoval Nietzsche za pozitivní, ale spíše za zhoršení už tak špatné situace ve společnosti.

V.
Významnou myšlenkou knihy je i pohled na ženy. Dnes již klasickou poznámkou velké spousty učebnic pojednávajících o Nietzschem je to, že byl nepřítelem žen. Z Antikrista je ovšem patrné, že je to tvrzení značně zjednodušující a krátkozraké. Nevyznívá mi nepřátelsky poukazování na to, jak Bible špiní ženy a nejedná s nimi s náležitou úctou. Natož když tyto myšlenky podpoří Nietzsche citacemi z Manuova zákoníku a zdůrazňuje to, s jakou úctou, láskou a důvěrou se v něm mluví o ženách, plození a manželství (Nietzsche, 2001, str. 90). To, že Nietzsche mluví o ženách jako o stvořeních, která ovládá především cit, přece není nic urážlivého. A ironický drsný styl je Nietzschemu vlastní. Neměl důvod jej měnit jen proto, že psal o ženách. Není ani tak důležité, jak je něco řečeno, ale spíše to, co je řečeno. To, že nemá rád Nietzsche emancipaci nás přece také nemůže urážet vzhledem k době, ve které žil. Je to celkem běžný názor této doby. A také velmi pochopitelné je Nietzscheho rozezlení nad Biblí, která k ženskému tématu přistupuje jako k něčemu nečistému. To, že tento přístup napadal veřejně, pak popírá vše, co se nám dnes snaží namluvit autoři učebnic, kteří chtějí lehce zaškatulkovat a ne těžce chápat.

VI.
Mohlo by se zdát, že Nietzsche brojil proti všemu náboženství, ale není to tak. Víru v bohy pokládal za samozřejmou součást lidského života. Víra v silné bohy podporující lidský život se vším pozitivním a vedoucím k vývoji byla pro něj naprosto nepostradatelná. Byla přirozenou cestou. Skvělým příkladem toho je buddhismus, který bral relativně na milost. Buddhismus byl pro něj dalším stupněm náboženství následujícím po víře v konkrétní bohy. Z náboženství se tak stávala filozofie podporující další rozvoj duchovního člověka. Tato cesta byla jednou z těch, které vedli k prohlášení, že: "Bůh je mrtev." a k nadčlověku. Další cestu ukázal už Ježíš, který rozdíl mezi bohem a člověkem zrušil, a tak ho vlastně zabil.

VII.
Je otázkou, jestli je název knihy Antikrist názvem vhodně zvoleným. Vždyť čím jiným je tato kniha než oslavou Krista a všeho, čeho chtěl ve svém životě dosáhnout a kritikou těch, co jeho snahu pošlapali a překroutili v mocenském kolotoči kněžské byrokracie? A nejen oslavou Krista, ale i oslavou všeho krásného, pozitivního a povznášejícího. Všeho, proti čemu brojí právě kniha knih. Nebyl by snad lepší a provokativnější (a o to jistě Nietzschemu šlo) název Antievangelium nebo Antipseudoevangelium?