Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kniha je souborem dvanácti povídek, které autor psal v průběhu osmnácti let. Jak je napsáno v předmluvě, dříve než nabyly své nynější podoby, pět z nich byly novinové črty a filmové scénáře a jedna televizní seriál. Autor zde dále popisuje, jak shromažďoval náměty, až jich měl čtyřiašedesát a vysvětluje, jak to že jich v konečné verzi vyšlo jen dvanáct. To proto, že napsat krátkou povídku vyžaduje stejně velké úsilí jako začít psát román, a tak by bylo mimo jeho sílu napsat je všechny. Avšak po letech se rozhodl, že by to mohl přece jen zkusit, ovšem svůj zápisník, kde měl zapsané všechny poznámky, již nenašel. Podařilo se mu vzpomenout na třicet z nich, ale ty, které se mu zdály předem ztracené, nemilosrdně vypustil. Zůstalo jich osmnáct. Poté je znovu na čas opustil a když se k nim vrátil, zjistil, že už se pro některé nedokáže znovu nadchnout. A tak jich nakonec zbylo dvanáct. Mně se nejvíce líbily následující dvě, během jejichž čtení mi běhal mráz po zádech.

Přišla jsem si jen zatelefonovat
Hlavní postavou této povídky je María de la Luz Cervantesová. Byla to sedmadvacetiletá Mexičanka a právě se vracela z návstěvy svých příbuzných v Zaragoze do Barcelony, když se jí v pustině porouchalo vypůjčené auto. Nevyvedlo by ji to z míry, kdyby neměla večer kouzelnické vystoupení se svým manželem. Musela sehnat telefon a dát mu vědět, aby s ní nepočítal a zrušil společné číslo. Stopovala tedy auta, ale žádné jí nezastavilo. Nakonec tak učinil až jeden rozhrkaný autobus. Nastoupila a zjistila, že je plný spících žen. Řidič jí sdělil, že nejede nijak daleko a ona odvětila, že si potřebuje jen zatelefonovat. Když byly na místě, všechny spolucestující vystoupily a ona také. Chtěla hned jít na vrátnici, ale byla zastavena a poslána mezi ostatní. Dovedly je do místnosti s postelemi a zde se María opět dožadovala telefonu. Dozorkyně ji však moc neposlouchaly a v tu chvíli jí došlo, kam se to dostala. Byl to ústav pro duševně choré. Chtěla uprchnout, ale byla chycena a dostala nějaké utišující léky. Proto když přišel doktor, nebyla schopna mu cokoliv vysvětlit. Mezitím se o ni její manžel začal bát, avšak již třikrát od něj utekla a tak si myslel, že to udělala počtvrté. Byl nešťastný a zapřísahal se, že na ni zapomene a už jí nikdy nedovolí se vrátit. Avšak když se dozvěděl, kde je, okamžitě se za ní rozjel. Nejdříve ho přijal doktor, který ho upozornil na její duševní nevyrovnanost a po chvíli spatřil i svou ženu. Ta ho prosila, aby si ji hned odvezl a vyprávěla mu, jak se tam dostala, avšak on si myslel, že je to výmysl její choré mysli. Slíbil, že ji bude navštěvovat každou sobotu, což ji tak pobouřilo, že už ho nikdy nechtěla vidět. Neměla možnost úniku, ale po pár letech se s tímto životem smířila.

Stopa tvé krve ve sněhu
Nena Dacontová a Billy Sánchez de Ávila byli novomanželé a jen oni dva věděli, že je Nena již dva měsíce těhotná. Vzali se po tříměsíční známosti plné nezkrotné vášně a nyní jeli strávit svatební noc do Bordeaux, kde měli zamluvené novomanželské apartmá. Nejdříve přiletěli do Madridu. Zde jim místní velvyslanec předal svatební dary od jejich rodičů - pro ni norkový kožich, pro něj sako z berančí kůže a pro oba automobil Bentley s odklápěcí střechou. Velvyslanec dal ještě na přivítanou Neně kytici růží, ale ta si nevšimla trnů, o jeden se píchla a ani nezpozorovala, že jí prst začal hodně krvácet. Přijali své nové auto a pokračovali ve své cestě. Ona spala, ale její muž, nadšen z nového auta, uháněl stále dál a dál, aniž by pociťoval nějakou únavu. Tak dojeli až do Paříže a zde si všimli Nenina prstu, ze kterého stále tryskala krev. Billy ji odvezl do nemocnice, kde ji poslali rovnou na jednotku intenzivní péče. Billy se vydal do nejbližšího, jednohvězdičkového hotelu, který neodpovídal jeho postavení, ale hlavně že byl nablízku své lásce. Druhý den ji chtěl navštívit, ale bylo mu oznámeno, že návštěvní dny jsou pouze v úterý. Byla středa. Vrátil se zpět do hotelu, kde spal a trápil se myšlenkami, co by si bez Neny počal...až do úterního rána. Vstal brzy a hned se vypravil do nemocnice. Tam ho však čekala strašná zpráva. Jeho žena zemřela ve čtvrtek večer vykrvácením, po sedmdesáti hodinách marného úsilí nejlepších odborníků. Celou dobu byla stále při vědomí, a tak lékařům nařídila, aby vyhledali jejího muže v prvotřídním hotelu, kde měli zamluvený pokoj a dala jim údaje na spojení s rodiči. Ti přiletěli hned, jakmile se o její smrti dozvěděli a v neděli jí uspořádali pohřeb, který se konal jen kousek od ušmudlaného pokoje Billyho Sáncheze. Ten byl po dva dny nejhledanějším mužem ve Francii. Jeho fotografie byla vystavena po celé zemi a v rádiu a v televizi neustále opakovali jeho údaje. Nikoho by nenapadlo ho hledat v levném hotelu. Tak se stalo, že promeškal i druhý pohřeb, probíhajíc již v jejich rodné zemi.

Čtenářský deník	-	Dvanáct povídek o poutnících
	-	Kronika ohlášené smrti, Kronika ohlášené smrti (2), Kronika ohlášené smrti (3)
	-	Láska za časů cholery, Láska za časů cholery (2)
	-	Na paměť mým smutným courám, Na paměť mým smutným courám (2)
	-	O lásce a jiných běsech, O lásce a jiných běsech (2)
	-	Plukovníkovi nemá kdo psát
	-	Sto roků samoty
	-	Zpověď trosečníka, Zpověď trosečníka (2)

Čítanka	-	Kronika ohlášené smrti
	-	Plukovníkovi nemá kdo psát
	-	Sto roků samoty