Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Academia v Praze roku 2010 (1. vydání tamtéž). Z anglického originálu The Canterbury Tales přeložil František Vrba, předmluvu napsal Martin Kovář. Počet stran: 409. ISBN: 978-80-200-1737-6.

OBSAH VYBRANÝCH POVÍDEK:

Povídka rytířova, mlynářova, šafářova, lodníkova, abatyše, povídka o Melibeovi

Děj začíná setkáním poutníků, kteří se vydávají na cestu z Londýna do katedrály v Canterbury k hrobu svatého Tomáše Becketa. Scházejí se v hostinci, kde jim hospodský navrhne, že si budou cestou vyprávět historky, a kdo řekne tu nejlepší, tomu ostatní koupí večeři. Básník, jenž se cesty sám účastní, v úvodu vykresluje všechny poutníky, jejich zaměstnání a povahy. Dozvídáme se tak, že výpravy se mimo jiné účastní například rytíř, abatyše, mnich, fráter, kupec, student, právník, kuchař, doktor medicíny a odpustkář.

"A znalcům řekne moudrost Platonova:
bratrancem činu mají býti slova."

Jako první vypráví svůj příběh, odehrávající se ve starověkém Řecku v Athénách, rytíř. Je o dvou mladých mužích - Palamonovi a Arcitiovi, kteří sedí v žaláři vévody Thésea. Jednoho dne uvidí z okna své cely Emílii, která je sestrou vévodovy ženy. Oba se do ní bláznivě zamilují a vzniknou mezi nimi kvůli ní četné rozepře. Jednoho dne byl Arcitius na prosbu svého přítele knížete propuštěn z vězení, podmínkou však bylo, aby se již nikdy nevrátil do Athén.
Palamon byl po odchodu svého přítele zničen - myslel si, že na svobodě snadněji získá Emílii a on že se bude trápit láskou dále. Jednoho dne se mu však podařilo utéci z vězení a ukryl se v nedalekém lese. Shodou okolností tudy právě projížděl Arcitius, jenž se tajně vrátil do Athén a pod novou identitou sloužil Théseovi a Emílii. Když se mladíci srazili, zle se pohádali a rozhodli se, že na druhý den budou spolu bojovat o svou vyvolenou. Právě při boji je odhalí Théseus a chce je popravit, jeho žena a Emílie se však za ně přimluví. Théseus vymyslí chytrý plán - za padesát týdnů se mají oba mladíci dostavit zpět ke dvoru se stovkou rytířů, kteří proti sobě budou bojovat - kdo vyhraje, bude mít Emílii.
Za stanovenou dobu se doopravdy dostaví mladíci i se svou vojenskou posilou ke dvoru. Jsou pohoštěni a noc před bitvou se každý z nich modlí. Palamon se modlí k Venuši, aby mu dala jeho lásku, a Arcitus se modlí k Marsovi, aby mu vyhrál bitvu. I Emílie se modlí - nechce manžela, ale chce sloužit božstvu jako panna.
Bohům vznikne kvůli třem hrdinům spor - neví, jak to udělat, aby uspokojili přání všech. Nakonec vše vymyslí Saturn.
Na druhý den začne boj. Palamon je poražen, takže Emílii vyhraje Arcitus. Když si však jede pro svou nevěstu, zásahem Saturna spadne z koně a později zemře. Pro jeho smrt všichni truchlí a vystrojí mu honosný pohřeb. Emílie si nakonec na přání vévody a se svým souhlasem vezme Palamona, s nímž žije šťastně a bez hádek až do konce svých dnů.

"U žen a u mužů to zříme též,
a buď jsi kdo jsi - tomu neujdeš;
ať v mladém věku, či když zestaral,
přec každý umře, páže jako král."

Hrdiny povídky mlynářovy jsou tesař, jeho mladá žena Alena, student Mikuláš a sakristán Absolón. Tesař byl muž velmi žárlivý, držel svou ženu velmi zkrátka. Nedokázal však zabránit tomu, aby Mikuláš nezačal s Alenou špásovat. A jelikož i ona jeho sympatie opětovala, dohodli se, že počkají, až bude čistý vzduch, a pak si spolu užijí.
Do Aleny se zamiloval i Absolón a stejně jako Mikuláš ji hodlal mít pro sebe. Nadbíhal jí a zpíval pod oknem, Alena však měla ráda Mikuláše, proto ji jeho milostné tokání nechávalo chladnou.
Mikuláš se rozhodl, že tesaře napálí, aby dostal Alenu z jeho dozoru. Namluvil mu, že se u něj dostavilo božské zjevení, které mu řeklo, že se blíží obrovská potopa. Dále mu nařídilo, aby tesař nakoupil díž, káď a necky, které měl pověsit k trámoví svého domu. V jedné té nádobě se měl schovat a až uslyší, že se voda blíží, měl přeseknout provazy.
Mezitímco tesař spal v díži, Alena a Mikuláš si spolu lehli do postele. Vyrušil je však Absolón, který pod oknem volal na Alenu, aby mu dopřála alespoň polibek. Alena svolila, namísto úst na něj však z okna vystrčila zadek. Absolón, potupen a rozzuřen, začal plánovat pomstu, jsa vyléčen ze svých citů. Šel ke kováři a půjčil si od něj rozžhavené rádlo, s nímž se poté vrátil pod okno tesaře. Tak jej uviděl Mikuláš a řekl si, že by byla ohromná legrace, kdyby Absolóna znovu napálil. Opět tedy na něj vystrčil z okna zadnici a upšoukl si, Absolón jej však bacil rozžhavenou radlicí. Mikuláš v panice začal ječet, že potřebuje vodu, čímž vzbudil spícího tesaře, který - jakmile uslyšel slovo voda - přeťal provazy a spadl i s díží ze stropu.
Tesař se sice snažil vysvětlit své podivné počínání historkou o potopě a o božském zjevení, ostatní občané ho však měli za blázna.

Následuje povídka šafářova, která vypráví o podvodném mlynáři, jenž bral, kde jen mohl. Jmenoval se Šimon a měl hrdou ženu, pěknou dceru a malého osmiměsíčního chlapečka. Námět této povídky byl zpracován před Chaucerem Francouzem Jeanem de Boves ve 13. století a poté také Chaucerovým současníkem Boccacciem v jeho Dekameronu. Teprve Chaucer však vložil do svého vyprávění přesnou realistickou charakteristiku současných společenských typů.
Jednoho dne si mlynář rozzlobil děkana místní univerzity, protože mu nakradl pšenice, zrní a mouky z toho, co měl semlít. Dva rozverní studenti, Alan a Jan, se proto rozhodli, že půjdou příští zboží ohlídat, aby jim mlynář tentokrát nic neukradl. Mlynář jim však mazaně odvázal koně a zatímco jej studenti honili, ukradl jim půl míry mouky a nařídil ženě, aby z ní napekla chleba.
Studenti se nechtěli jen tak vzdát, poprosili proto mlynáře, jestli by u něj mohli přespat, samozřejmě na vlastní náklady. Mlynář přikývl, jelikož však měl malý dům, museli všichni spát v jedné světnici. Když všichni tvrdě spali, Alan se tajně vkradl k mlynářově dceři, která byla dosud panna, a hned několikrát ji zneuctil. Janovi bylo líto, že jeho druh si užívá, proto přichystal lest na mlynářku - přesunul kolíbku s jejím synem ke své posteli, takže mlynářka, když se vrátila do světnice po vykonání naléhavé potřeby, si myslela, že si lehá ke svému muži. Lehla si však k Janovi, jenž neváhal a zařídil se stejně jako Alan.
Když nastalo ráno, Alan si uvědomil, že by měli s Janem zmizet. Šel k němu na lože, aby se s ním domluvil na útěku, jelikož však Jan přesunul kolébku, lehl si k mlynáři a zašeptal mu do ucha, že mu zneuctil dceru, myslíce si, že to vykládá svému kamarádovi. Mlynář se rozčílil a začal potmě mlátit oba studenty hlava nehlava, nakonec jej však Alan s Janem přemohli a utekli s nezaplaceným zbožím i s pecnem chleba. Mlynáři tak zbyla jen potupa.

Povídka lodníkova vypráví o kupci, jenž měl krásnou rozhazovačnou ženu a přítele mnicha, který jej často navštěvoval. Jednoho dne si kupcova žena postěžovala mnichovi, že si musela půjčit peníze, které má brzy vrátit, ale bohužel je nemá. Poprosila mnicha, jestli by jí sto dukátů nevypůjčil. Mnich souhlasil, na oplátku však žádal, aby mu žena byla jednu noc po vůli.
Poté mnich šel ke svému příteli kupci, který téhož dne odjížděl na služební cestu, a poprosil ho o sto dukátů jako o přátelskou výpůjčku. Kupec mu je jakožto příteli bez obtíží půjčil a odjel na cesty. Mnich následně šel za kupcovou ženou a sto dukátů jí dal. Tu noc si s ní zašpásoval a vrátil se do kláštera.
Když se kupec vracel ze služební cesty, rozhodl se navštívit přítele mnicha. Ten mu prozradil, že peníze již vrátil jeho ženě. Když se kupec vrátil domů, vyplísnil ženu za to, že mu o navrácení mnichovy půjčky neřekla. Žena, aby zatajila svůj poklesek, řekla svému muži, že ony peníze již utratila. Kupec jí sice vynadal, jak je rozmařilá, o nevěře a lichvě se však nedověděl.

Další z povídek vypráví abatyše, na rozdíl od ostatních je tato povídka nábožensky laděná. Vypráví o malém chlapci, jenž chodil do školy přes židovskou čtvrť. Ten chlapec byl silného náboženského cítění, jak jej to naučila jeho matka, a velmi se klaněl Panně Marii. Dokonce se k její slávě naučil pět krásnou latinskou píseň.
Jednou šel tento chlapec jako obvykle přes židovskou čtvrť a pěl si, jeho zpěv však vyburcoval tamější obyvatele k tomu, aby ho zabili a pohodili jeho tělo do odpadní stoky.
Jeho matka byla ze synova zmizení velmi zoufalá a když se dopídila, že byl zabit, zhroutila se. Při jeho pohřbu se stal zázrak - mrtvý chlapec začal pět krásnou píseň o Panně Marii, jak se ji naučil. Opat se jej optal, jak to že pěje, když je mrtev, a chlapec odvětil, že mu Panna Marie vložila do úst perlu, díky níž ji oslavuje zpěvem. Opat mu perlu z úst vyňal a chlapec tak umlkl navždy.
Celá řada podobných vyprávění kolovala v Chaucerově době k ospravedlnění nebo dokonce podnícení protižidovských výtržností. Námět této povídky není starší roku 1255, kdy byl zabit (údajně Židy) Hugo z Lincolnu, o němž je zmínka v poslední strofě povídky.

K vyprávění byl pobízen i sám vypravěč, jeho skladba o rytíři Thopasovi se však příliš nelíbila a nudila, proto ji musel přerušit povídkou o Melibeovi. Melibeus byl bohatý velmož, který měl se svou ženou Prudencií dcerušku Sofii. Jednoho dne se do jeho domu vkradli nepřátelé a jeho ženu i dceru zranili. Melibeus byl hněvem bez sebe a chtěl se pomstít zbraní, jeho žena jej však obměkčila k tomu, aby ve jménu křesťanské mírnosti svým nepřátelům odpustil. Melibeus tak poznal, že díky své moudré ženě si zajistil mír.
Ve skládání o rytíři Thopasovi si vzal Chaucer na mušku rytířské romance, které byly v jeho době velmi rozšířeným žánrem. Chaucer přehnaně paroduje obsah a schválně páchá formální neobratnosti, čímž zesměšňuje tuto literární formu. Povídka o Melibeovi není původním dílem Chaucerovým, jde o překlad jedné francouzské dobové povídky.

ZÁVĚR:

Canterburské povídky okouzlují své čtenáře svým rozmarným i patetickým obrazem středověkého života. Střídají se tu šprýmy s pohádkovými fantaziemi a milostné příběhy se zbožnými legendami. Kniha není pouhým souborem povídek - všechny jsou vsazeny do rámcového příběhu výpravy poutníků k hrobu Tomáše Becketa v katedrále v městečku Canterbury. Rozdílnými povahami i původy postav Chaucer vykresluje společnost tehdejší doby.

Soubor měl mít původně sto dvacet skladeb, bylo jich však sepsáno o mnoho méně - dochovalo se jich dvacet čtyři plus tři torzovitě. Většina skladeb je tvořena desetislabičným jambem se sdruženým rýmem, v některých bylo užito formy sedmiveršové stance a častá jsou i heroická dvojverší a tzv. královská (chaucerovská strofa) s pravidelným vzorcem rýmování ABABBCC. Vedle veršů je použito také prózy.